Asphyxovy zápisky - Bydlím v sedmém patře...

Asphyxovy zápisky - Bydlím v sedmém patře...

Bydlím v sedmém patře nad městem, které si říká Plzeň. Na balkóně, v častém větru koukám do kraje mezi panely. Sleduji - opilé povaleče, bezdomovce, ti zaujmou na první pohled, protože jsou cítit i na dálku a křičí a obtěžují ostatní. Policii nevidět a tak se mladé maminky táhnoucí za sebou své minilidi vyhýbají poblitým chodníkům. Do toho ševelí listy vzrostlých břízek. V hokejbalové hale zazní další góóól. Slunce svítí a ukrajinský dělník budující další patro budoucí i minulé ubytovny pro otroky ze stepí opět pronesl asi nejspíše shluk sprostých slov. Závidím kuřákům, protože ti v podobné momenty vyfouknou kouř, zatváří se vážně a jejich oči mrkají do zbytku dýmu.

Jenže nekouřím a tak jsem jen obyčejný chlápek ze sídliště, kterého vyhnali po práci z bytu, protože se tam šúruje, uklízí, vysává, ometá prach a to bych překážel, případně nadával, kdybych vzal také hadr do ruky. Sousedům zase voní smažené řízky a divím se, jak se mohli dožít už skoro 158 let, vždyť přece vše přepalované je tak nezdravé a bio u nich nevedou. Svobodná matka z prvního patra, která má tak šíleně smutnej pohled, si koupila nové auto s objemem motoru snad 0,5 litru s nula emisemi, prý. Auto škytá, nahlas vrní a stane se pro mě na dlouhou dobu zcela novým zvukem, který si zařadím mezi ostatní až ve chvíli, kdy si přiveze svého dalšího (asi už padesátého v pořadí) nového tatínka pro synka.

Hele, někdo to přepískl! Partička páprdů, jdoucích po výplatě z nedalekého Sport baru. "Babiš je kurva, komunisti svině, uprchlíkům se nedáme": křičí mezi bloky domů. A samozřejmě: "Viktorka Plzeéééň!!!" Všechno je úplně v pořádku, den plyne jako každý jiný. Jen ta slečna, vlnící se po asfaltu se sem nějak nehodí. Vypadá ztraceně, jako jedna z mála nekouká do telefonu a nehladí jej. Chtěl bych jak superman skočit dolů, zeptat se co a jak, jestli nemá čas a chuť na kalíšek něčeho dobrého. Neudělám to, protože jsem zadanej, ženatej a stejně by si mě nevšimla, leda bych spadl přímo na ní. Tak jen dál závidím kuřákům, protože teď bych si s chutí zapálil a vyfoukl rozkošně kouř do větru.

Pitbul je silnější než osm přežraných jezevčíků, tři čivavy i dva další smetáci. Vypadá to tak, všichni se diví, že se servou, i když jsou na to tihle kluci psí šlechtění od věku věků. Nikdo si aspoň přes vřavu nevšimne obrovského vytlačeného hovna z vlčáka obecného. Pán v maskáčích se tlumeně směje. Na hřišti z čerstvého písku to dělá můj miláček nejraději. Dvě malinké holčičky popadnou lopatky, kyblíky, zacpou si nosánky a křičí: "Mamííí, pomoooc, vlk". "To není vlk, milé děti, to se vám jen pes vysral na hřiště": chce se mi je opravit, ale nechám to být.

Raději svůj zrak nasměřuji na partu cyklistů, longboardistů a bruslařů, kteří v širokých kalhotách připomínajících japonské nindžy, vráží do starých babiček. Ty jim zahrozí holí, ale mladí si ještě myslí, že oni nikdy staří nebudou a největší vodvaz je jezdit jako prase, protože vole youtuber Jouda měl takovej skvělej trik, jak přejet bábu podél. Všechno je v nejlepším pořádku, máme se dobře, slunce svítí, vítr vane, dlouho nebyla válka a natlačit co do huby. V práci si to chvilku odsedíme, pak nahodíme internet a svět je krásný jako nikdy předtím. Řeknu vám, takhle ze sedmýho patra si připadám trošku jako bůh. Myslím toho vopravdickýho, ne jak si ten magor naproti myslel, že je taky božský a střílel po lidech ze vzduchovky. No a co, tak párkrát vynechal prášky, co má bejt? Schizofrenie přeci není úplně nebezpečná, říkal ošetřující lékař přímo do televize. Pán, bojím se napsat oběť, co přišel o oko, by asi mluvil jinak, ale na něj sere pes.

Ještě že už je po volbách, myslím ty, co někoho volíte, on vyhraje a nakonec je tam někdo jinej. To bylo všude spousta strhaných plakátů a letáků. Několik kilo slibů se vznášelo jak papíroví draci ulicemi. Na každým trávníku bylo vidět, jak se máme dobře, jak bude všechno zadarmo, jak budou čisté ulice, bez svoloče a psích hoven. Jak se budeme všichni k sobě pak chovat hezky, mile a přátelsky. 

"Samueli, nešahej na to!": rozčiluje se stokilová matka oblečená do elastických kalhot s půlkou zadku venku. Nevadí ji podivné chlapcovo jméno, ale jeho úlovek - zbrusu použitá feťákova stříkačka. Zatrne mi, žloutenka není žádnej med, to vám povím, mladá paní. A tu prdel si prosím schovejte, abyste lidi okolo nějak netentononc. Trošku soudnosti, co, mámo Samuela? A hele, tenhle cápek patří k vám? Koukám, že fakt vrána k vráně sedá, táta vašeho syna je tenhle čurák od kosti? 

Ulicí jde, s řetězem kolem krku, v teplákách od Vietnamců, nejnovější přírůstek našeho biotopu. Člověk vymrdaný. V hlavě má nasráno, rozuměj nic. Tupé hovado, se kterým jsem měl už jednou výstup, na moji ženu nikdo blbý kecy mít nebude. Naši manželé si svorně vynadají do kurev a odcházejí směrem k domovu. Nad městem svítí slunce a v jeho záři se těší na další díl oblíbeného seriálu. Opět lituji, že nekouřím, ale to už by bylo na krabku.

Opírám se o zábradlí, nasávám vůni podzimu a jsem tu vlastně moc rád. Není to tady tak hrozné jako dole ve městě nebo kolem autobusáku. Nějak mě minula touha po satelitu v nedalekých vsích. Sleduji rád cvrkot dole na chodníku. Jsem jak starej dědek, co je vnitřně spokojený a nad věcí, že vůbec ještě existuje. Mám ženu, děti, auto, kde bydlet. Jsem za to vděčný. Jen si někdy říkám, jestli si ti malí homo sapiens dole pode mnou nedělají trošku problémy sami. Jestli jsme to s tou svobodou nepřehnali. Jestli by aspoň občas neměla morálka, čest a hrdost fakt zvítězit. Proč je čím dál tím víc lidí tak naštvaných? Ale já nemám komu co do čeho kecat. Vždyť jsem jen pán ve středním nejlepším věku, co nekouří a bydlí v sedmém patře nad městem, které si říká Plzeň.

Všechny postavy mého pozorování jsou smyšlené, přesto opravdu existují možná i u vás na ulici.