Ležím si takhle u Káči doma na gauči, mám na uších sluchátka a dělám, že mě její tělo vůbec nezajímá. Vypadám, že jsem ponořen do Obituary, ale ona mě škádlí, laská, svádí. Podléhám a nechám se svléknout. Vydržím tuhle krásnou hru docela dlouho, lépe řečeno přesně do doby, než mě vezme do pusy. To mi je pak nějaká muzika někde. Ležíme vedle sebe a koukám jako vždy na zdi oblepené plakáty. Ve středu je samozřejmě draze vydražený a přes inzerát koupený Saxon. Káča Byforda miluje, kdo by taky ne, žejo?
Včera odpoledne měl můj otec totální záchvat. V opilecké křeči dostal amok, že nic nedělám (blbost, každej den rachota a když mi kdokoliv řekl, tak jsem pomáhal i na dvou barácích, plus chalupě), že mají kapely dlouhý vlasy a jsou to vágusové a magoři. Bránil jsem se, ale nezachránil nic. Ani dárek od Kytky (super Slayer s řetězy), ani Prcalíkem vyšmelený Obituary. Nakonec jsem před rozzuřeným fotříkem prchl s jediným, nejvzácnějším kouskem - byli na něm Vader stylizovaní do středověku. Nějaká hladomorna, hrad, kov a kámen a nejdrsnější výrazy na světě. Celkově hroznej kýč, ale já ten plakát miloval.
Seděl jsem pak na schodech u sklepa, v očích slzy, protože kdyby můj chlebodárce věděl, jak bylo těžký některý kousky sehnat a kolik to stálo peněz, asi by mě ušetřil. I když on ne, s ním nešlo už nic. Propadl jsem se do totální beznaděje, ploužil se se srolovaným zachráněným plakátem městem a chtěl být sám. Odmítl jsem několik pozvání na pivo, na trávu od punkáčů a raději zalezl na naši oblíbenou zídku pod hradem. Kouzelný místo, do kterýho se dávno otiskla naše těla, protože zde jsme toho prováděli hrozně moc hezkého. Akorát teď se mi chce skočit jako nějakýmu vyvrhelovi z hradeb. Normálně umřít.
Otec mi zničil mojí modlitebnu, koutek v panelovém bytě, který byl jen můj. Psací stůl polepený logy kapel, přes židli přehozená džíska (mírnější verze, na koncerty jsem měl druhou nepranou pořád ve sklepě). Kazeťák, gramec, CD přehrávač, vše v jednom těle Technics. Metal jsem už poslouchal necelých pět let. Byl jsem jím prolezlý, byl mojí součástí. A teď jí kousek ukrojil, spálil a zničil. Vařila se ve mě krev. Jako bych nemohl mít normální klidný páteční klid jako ostatní. Nakonec skončím U Hymrů, pořád s ruličkou Vader pod paží. Dej mi pivo, dneska ho potřebuju. Snad mě nikdo za tlustým sklem půllitrů nenajde.
První metla, kterou jsem viděl, byl Kytka. Bylo už chvíli před zavíračkou, ale Pavel je hrdina a borec a tak zamkl a my zase jednou pili ve dvou (tedy ve třech, protože pan výčepní se musí taky krmit). Měl jsem ošklivou opici. Zlostnou, pomalu přešlou v plačtivost. Kurva si chlap, tak jednej, radili mi oba mí kumpáni, ale já si přišel jak zahnanej do kouta. Měl bych vypadnout. Vzít Káču, odstěhovat se do bytu nad řekou, který byl pořád jen snem. Oblepit si zdi tapetami z vlasatých plakátů. Úplně to vidím. Metalovej bejvák, metalovej svět, metalová holka, metal na jazyku i v srdci. Najde mě paní Kačenková, když jde ráno pro noviny. Kytka mě sice odvedl, ale já se styděl zazvonit, nějak mi přeskočilo. Spal jsem v polosedě, na kamenných schodech. Vader jsem stále držel křečovitě a opatrně v rukou.
Dala mi snídani a pak sama sebe, holka moje nej nej nej. Tady mi bylo dobře, sem jsem patřil. Do její náruče, do klína. "Musíš mi ten plakát opatrovat, prosím, chci abych ho měl celý život": tiše jsem šeptal, když jsme jej lepili na zeď. Museli kvůli tomu dolů Iron Maiden. Zrovna nám nějak vypadli z oka, tak co. Ležím na boku a čechrám jí voňavé vlasy. Naschvál je dávám mezi prsa, zakloň se, dosáhnou pořád až na zadek. Usínám a z dálky slyším, jak mi mluví do duše - měl by ses víc šetřit, tolik nepít, pořád se chceš zavděčit všem, ale to nejde. Smrťáčku, musíš se naučit říkat ne, jinak se rozpustíš a zmizíš, víš?
Tančím zase ve snách s těma nejkrásnějšíma metalovýma holkama, co znám. Káča je královna, všechno je nádherný. Pak se ozve řev a do ráje vstoupí příšera. Probudím se zpocený a jsem pozván na oběd. Rajská a knedlíky, jídlo pro bohy. Občas se dobrota ukrývá v obyčejných věcech a lidech. V každodenní rutině, v milém úsměvu. Cítím se najednou skvěle. A aby toho nebylo málo, tak je mi vzhledem k situaci nabídnuto, abych, než si něco seženeme, bydlel s Káčou. Jsem v šoku, ale pak vstanu, hubu od rajský a vyseknu paní Kačenkový obrovskou spontánní pusu. Napijeme se na to šňapsem a já svato svatě slíbím, že budu hodný.
Můj nový pokojík s mojí holkou. Splněný sen. Pár zdí, stolek, postel a havěť v teráriích, akvárkách a klecích. Ráj, malý kousek světa, který je najednou jen náš. Schoulení do sebe, nechce se nám ani ven. Nakonec nás kamarádi vytáhnou, ale v myšlenkách jsme pořád v tý malý komůrce, kde budeme už za chvíli zase ležet vedle sebe. Snad poprvé legálně, šeptat si, hladit, koukat na plakáty a větrat oknem na Staré město. Jdeme se po panelech ještě chvilku projít. Najednou nemusíme hledat místo, kde bychom mohli být na chvilku sami, máme se kam vrátit. Zavolám z budky sousedce, aby vyřídila mámě, že se zítra stavím pro věci a pak mě uvidí jen při návštěvách. Vzpomenu si ještě na přírodopisný film, jak vylétne dravčí mládě z hnízda. Teď už ale není na myšlenky čas. Osprchuju se na nejstarších dlaždičkách, co znám, jdu dát dobrou noc svým novým blízkým a pak zalezu pod peřinu.
"Tak co mámo, co budeme dělat? Docela bych zasunul": vtipkuju. Pak už je to jen o nás dvou. A o plakátech na zdi, o potichu puštěných Paradise Lost, o přirážení do pomalého rytmu. Mám tě rád, mám tě ráda. V noci se budím jen občas a svědkem mi je ošklivý pískomil Emil, který na nového návštěvníka kouká velmi podezřele. Usměju se a nechám si zdát o metalových vílách.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
