Příběh sto šedesátý třetí - Hedvábná
Do okna svítí paprsky slunce. Leží na boku a vlasy má přehozené přes moji tvář. Nemůžu se pohnout, abych ji neprobudil. Chce se mi hrozně na záchod. Ještě chvilku vydržím, podobné okamžiky si musím zafixovat do hlavy. Říká se tomu obliny. Klenutý zadek, co mají ženský kvůli porodům. Prdelka. A taky lopatky, prsa máš malá a zezadu nejsou vidět. Tak si je aspoň představuju. Políbím ji na ucho, protože vím, že zamrouská jako kočenka. Zavrní. Vezmu si ji zezadu. Když je udýcháno a hotovo, tak se usměje. Je sobota, den jen pro nás. Kačenkovi jakoby nějak tušili věděli chtěli, abychom byli spolu. Tak o víkendech mizeli na dlouhé výlety, návštěvy a my měli byt pro sebe.
Žijeme teď spolu u Kačenky v malém pokojíku. Kartáčky vedle sebe, postel malá, ale naše, složíme se. Prcalík nám říká, že nás musí občas vytáhnout ven, jinak bychom jak dva králíci nedělali nic jiného než jeden druhému tělesnou radost. Jak si můžeš dát nohu přes nohu? To já nedokážu. Koukám na ní, když snídáme. Tričko Vader, to moje starý, ještě ručně natisknutý. Logo nakřivo, vypadá to, že máš jedno prso větší. Fakt? Ne dělám si legraci, jsi dokonalá. Ruka v ruce, společná sprcha. Půjdeme ven, je krásně. Ranní pivo U Hymrů, kde jste včera byli? Káče se udělá blbě a jde na záchod. Zvrací.
Chodíme městem a má milá našlapuje jako šelmička. Jsem hrozně hrdej, že mám tak krásnou holku. Musíme za mojí mámou, otec má denní ve fabrice. Naschvál se sházíme takhle, aby nedocházelo k problémům. Káče se změnil odstín očí, alespoň mi to přijde. Budeme se brát mami, ale dej nám čas, nejdřív si všechno srovnáme v hlavě. Jo, na jaře by to bylo nejlepší. Na chalupě, jako ty? Možná jo, ať máš taky někdy radost. To víš, že tě pozveme na metalovou svatbu. Maměnka moje je stejně tak hodná ženská. Obejmu ji a jdeme dál. Dobrý den sídliště, sláva tvé šedivosti a asfaltu.
Metly byly ten den líný jako vši. Včera byl v Hradišti Debustrol, tak si každý nese svoji opici. My jsme čerstvý. Odpočatý, rozzářený. Kytka je už tady a divně kašle. Ty vole, fakt nekuř. Taky by ses mohl občas najíst. Jsi jak lunt! Mávne rukou a nadhodí ihned nějakou kapelu. Chytnu se a vidím, jak Kačenka protáčí oči. Nebude se mnou řeč. Ještě, že je tu Mirka a v dálce se objevila silueta Jany. Kozenky naše, hezky si povídejte, my máme na práci metal. Probereme život, v práci nás to kurva sere, ale jinak dobrý. Dáme jedno a všichni mizí. Obědy volají.
Metly byly ten den líný jako vši. Včera byl v Hradišti Debustrol, tak si každý nese svoji opici. My jsme čerstvý. Odpočatý, rozzářený. Kytka je už tady a divně kašle. Ty vole, fakt nekuř. Taky by ses mohl občas najíst. Jsi jak lunt! Mávne rukou a nadhodí ihned nějakou kapelu. Chytnu se a vidím, jak Kačenka protáčí oči. Nebude se mnou řeč. Ještě, že je tu Mirka a v dálce se objevila silueta Jany. Kozenky naše, hezky si povídejte, my máme na práci metal. Probereme život, v práci nás to kurva sere, ale jinak dobrý. Dáme jedno a všichni mizí. Obědy volají.
My nevaříme. Já to neumím a chci si někam zajít. Tak to vezmeme přes Krásnou louku, kolem Cikánský zátoky. Vzpomínáme. Kde my jsme to všude dělali? Škoda, že nemáme deku. Zhoupnu se na provaze s prkýnkem nad Jizerou. Dělám Tarzana. Pak mi ujede noha a spadnu do už docela studené vody. Káča se mi děsně směje, ale mě je chladno. Musím se převléct. Jenže kde a do čeho? Tak čvachtám městem, smrdím bahnem a kačinou. Sprchuje mě jak v porno filmu, pokračujeme až do konce. Smrťáku, fakt si mě vezmeš? Zeptá se najednou, když ležíme vedle sebe. Asi jo, škádlím ji. Záleží, jestli už ses naučila žvýkat kůže. Potřebuji silnou ženu, znáš mě, jsem rozevlátej. Vždyť jsme zapomněli i na to jídlo.
Zvlhnou jí oči. A pak se pozvrací. Holky si tiply dobře. Je těhotná a počůranej proužek papíru to potvrdil. Sedím s hlavou v dlaních a odehrává se přede mnou vysněný příběh. Jdeme v něm spolu po Radouči, mezi námi holčička s pomněnkovýma očima. Má je prý po mě. Poskakuje a já jsem šťastnej. Zároveň ve mě hlodají pochybnosti. Kde vezmu peníze? Kde budeme bydlet? Zvládnu to, být otec? Já, kluk ze sídliště, hovado a srdcem punkáč? Zhroutí se mi svět? Nebo budu dospělý? A jak dospělý? Jako ty davy kolem, ty tupý ovce? Hypotéky, dovolená, vánoce, dokolečka dokola, roky budou utíkat a nic z toho? A pak umřu?
"Nad čím přemýšlíš, Smrťáku?": zeptá se mě a je bledá jako stěna. "No, jestli vezmeme dceru jako první na Debustrol nebo nějakou zahraniční kapelu. Víš, aby si to pamatovala, aby měla zážitek": odpovím a vidím na Kačence, jak se jí ulevilo. Není to jen tak, takhle mladá a dítě, doba se změnila. Už to není jako dřív. Dneska každej "žije", cestuje, studuje a ty budeš doma se starou a dítětem. Má větší pochybnosti než já. Možná jsme na malýho sviště fakt nezralý. Nakonec jde ale stejně jen o to, že se máme rádi. Zbytek jsou podružnosti.
A já se rozpovídám. Všechno na co jsem myslel, tak řeknu nahlas. Taky to, že sice nevím, jak to všechno zvládnu, ale je to ta nejkrásnější věc, která mě v životě potkala. Asi jsem se jako fotr narodil, nějak podvědomě jsem se na to těšil. No a co? Tak jsme jednou v opilosti zapomněli gumu. Stejně, řeknu ti, nic jinýho tady po nás na světě stejně nezůstane. Jen ty naše geny. Náš otisk v dětských tvářích. Naše pohyby a kecy, které od nás odkoukají. Vezmu ji ruce do dlaní, koukáme si z voka do voka, jak v blbým filmu, ale je to tak. Je vláčná, kouká na mě úplně jinak. Ženskejm se změní oči, když mají v sobě ty malý vetřelce. Jsi hedvábná.
Vypovídáme se, nevíme co přijde. Mám sice něco málo našetřeno, ale jinak nic. Zatím to nikomu neřekneme, akorát nebudeš pít, no. Dokud nebude vidět rostoucí břicho. Jenže holky nový život vycítily. To se poddá. Buď na sebe opatrná. Hned o Káču chci pečovat jak blázen. Já ale nejsem nemocná, směje se tomu mladýmu bláhovýmu klukovi, kterej žil od malička metal a najednou během několika měsíců musel aspoň trošku dospět. Hladím ji a ona najednou pláče. Že prej má štěstí (to ještě uvidíme drahá). Poslouchám ji břicho jak vyšinutej. Ne, ještě nemůže být nic slyšet, fakt nekope, já se z tebe zblázním.
"Hele, tak to můžeme naostro, co?": napadne mě a pak přemýšlím, jestli tomu malýmu/malé neublížím. Směje se ještě víc, zároveň brečí a je opravdu krásně hedvábná. Tentokrát to není ani tak o tělech, jako spíš o objímání. Možná si to namlouvám, ale připadá mi, že i jinak voní. Jako ženská, dospělá žena. Ležíme, koukáme do stropu a kolem řádí v akvárkách havěť. Bude to kluk nebo holka. Bude to princezna s pomněnkovýma očima, to vím jistě. Naše plány se najednou rozjedou, jsme nadšení, plní života. Ty vole, my budeme tři! Pomalu se setmí a má milá chodí v pravidelných intervalech zdravit keramiku.
Jsem tady pro tebe, nikdy tě neopustím, to zvládneme, neboj! Jsem odkojenej betonem, my kluci ze sídliště vydržíme všechno. Práci mám, byt seženeme a zbytek nepotřebujeme. Hlavně nechci, abychom si přestali povídat. Nechci lahváče u nekonečných seriálů, nechci hádky o ničem, nechci abys byla cuchta a já v nátělníku a trenýrkách u lednice. Vysníme si svět, jo? A pak sny přetvoříme v realitu. Byla dychtivá, budovala by jako každá pořádná budoucí matka, měla mateřství v sobě. Působila o hodně víc silnější než já. Byla překrásná, i když mi pořád během hovoru odbíhala blít jak Alík. A hlavně, byla pořád hedvábná.
"Nepůjdeme se projít?": navrhla a já samozřejmě šel. Protože jsem tady byl pro ní a pro tu malou nevyklubanou holčičku. Oblíkneme se do džínového. Máme ty svý metalový stejnokroje. Couráme se městem, nabídnu ji svoji džísku a klepu se radši zimou. Hlavně, abys byla v teple. Zamíříme kolem garáže, skrz park Štěpánka. Pamatuješ? Vzpomínáme na naše začátky, na první koncerty, první muchlování, na altánky, na všechnu tu krásu a naději, kterou jsme si dali. Na hubenýho vošklivýho kluka s obrovskými brýlemi a na nádhernou slečnu, co je najednou dvojjediná. Hele, na Rychtě mají otevřeno na terásce. Pije džus a culí se u toho. Já dám ten večer mnoho piv. Těch emocí a slov bylo tolik, že se potřebuju trošku uzemnit.
Vede si mě k sobě domů. Opilého jak zákon káže. Močím pod lampama, chci skákat do kašny. Mám křídla. Oslavuju život, nás, svět, kterej je přece skvělej. Křičím do tmy všechny básně, co jsem jí napsal. Možná ji trošku štvu, ale je ráda, že mě má. Tolik štěstí si snad ani nezasloužím. Vytáhla si mě ze šedi a betonu. Z panelového bludiště, z beznaděje. Doma, v tom malém, ještě pořád dívčím pokoji, klečím a neustále ji líbám na břiše, pod břichem a jak jsem ožralej, tak pláču radostí. Pořád dokola, než usnu, opakuju, že je tak úžasná, dokonalá a úplně celá hedvábná.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
