Příběh sto šedesátý druhý - Jsi jako Bafomet
Když už jsem byl členem rodiny Kačenkových, tak jsem se snažil pomáhat. Nákupy, sem tam něco opravit, nepřekážet. Taky jsme vyrazili za Káči bábušenkou. Vlakem, jako vždy. Na zdi nádraží v malé pojizerské vesničce vidím plakát na koncert Vitacit. To by šlo, co takhle nejdřív do hospody, pak do kulturáku a večer za paní, co kdysi povila tvého otce? Odsouhlaseno, protože Smrťák se od malička nerad seznamoval s novými lidmi, trošku se styděl a moc se mu za starou paní nechtělo. Vždyť mu bylo taky sedmnáct a to pro něj staří lidé nebyli zase tolik vzácní. Srkám Klášter a divím se, že ho tady čepují.
Káča mi sedí na klíně a vrká. Pořád teď plánuje. Dopijeme mocně a ještě mi cestou ukáže barák, kde bydlí babička. Kdyby prý něco, tak se tam dá vlézt i zadem přes zahrady. Kolem švestek slivovicových. Kulturní dům je klasický, s těžkými rudými závěsy, prosklenými dveřmi a parketami. Výčepák podrážděnej. Pro vesnici je to událost, přijeli umělci až z Prahy. Pánové z kapely se už pohybují sálem, zdraví se s fanoušky. Taková páteční pohoda. Ještě je mi oznámeno, že babička nemá díky cukrovce jednu nohu. A že je to svéráz, ženská z hor, která za války dokonce i střílela po Němcích (i Rusákách). Říkám své milé, tak teď už vím, po kom jsi taková bojovnice.
Občas slýchávám vyprávění o starých časech, ve kterých jsou všechny kapely nejlepší, pivo hořčejší, holky krásnější a svět se točí o hodně lépe. Blbost, předkapela, kterou raději nebudu jmenovat (vystupuje dodnes) se nenaučila hrát nikdy. Totálně debilní texty, pózy. Jdu radši do předsálí. Jenže je slyším pořád. Tak jdu ven. Dám kouř, pokecám s místníma křepelkama. Opět moje tradiční chyba. Jenže já si nemůžu pomoc. Holky se mi samozřejmě líbí. Ne že bych nějak tentononc, na to si mě Káča až moc hlídá, ale jejich prsatá společnost mi dělá moc dobře. Taky na mě zase vyletí z ničeho nic nějakej mladej nabušenej vesničan. Vezme mě ramenem do břicha. Sundá mě na zem.
Nevím, jestli to princeznám dělá dobře, ale asi jo. Možná jsou zvyklý. Tak se pereme. Sice má sílu, ale je pomalej. Možná i tupější. Stačí kolínko, hlavička a už se přede mnou válí jak lemra. Já mám sice rozseknutý obočí, ale to jsou jizvy, které muže zdobí. Vždyť jsem vyrůstal na indiánkách. Tak se otřu do džísky a jdu hledat Káču. Sedí na baru, opět obklopená půlkou vesnice. Achjo. Ládujou do ní panáky a nechce se mnou ani na Vitacit. Tak se naseru, to je jasný. Jdu pařit.
Libido. Zvony. Rebel. Sibyla. Lovec lebek. Zahrajou mi všechno. Řvu. Skáču a potkávám v davu princezny. Opilí se objímáme a jako sáhnu si, přiznávám. Vypadá to, že jim to vůbec nevadí. Jenže přátelé, poplácání není zasunutí, jak říkává Prcalík. Končí se ve velké vřavě, Vitacit má úspěch. Zvu holky na panáka. Jsem žárlivej a dělám před Káčou ramena. Mám u sebe o jednu holku víc, než ona kluků. Proč děláme takový blbosti? Vždyť si jinak šeptáme samý milý intimnosti a krásný věci, že by sochy začaly plakat. Asi je to chlastem.
Kačence se udělá blbě. A je tu samozřejmě Smrťák, kterej ji miluje nadevše. Blijící děvče asi místní tolik nerajcuje. Opírá se o mě, za zastávkou autobusu. Jak za starých dobrých časů. Vypráví příběhy plné rumu, zelený a ferneta. Zbytky slin, otírám jí pusinku vlastním kapesníkem. Dojdu pro vodu do hospody. Když se vracím, tak mi zatrne. Stojí kolem ní tři kluci, opilí jak zákon káže a snaží se ji osahávat. Pořád jsem všechno vnímal jako hru, srandu, ale tohle je moc. Kypí mi krev v žilách. Jsem najednou střízlivý horský lev připravený ke skoku.
Bitka jest krátká. Kopu kolem sebe, dávám přesný pěsťovky. Ne že bych nic neschytal, nejsem akční hrdina, ale zaženu je. Uff. Omyj si obličej. Ne děkuji, ty krvácíš. Hergot, proč si se s nima bavila? A proč ty s princeznama? Nálada není nejlepší. Vyrazíme radši za bábi. Mám poblitý žebradlo a asi mi praskly sluchátka. Achjo. Uprostřed návsi, hned vedle kalu, u kapličky, kde sedí andílek s tlustou prdelkou, stojí snad půlka vsi. Všichni od patnácti do dvaceti. A každej si chce do "Pražáka" bouchnout. Utíkej Káčo, utíkej a mysli na mě v dobrým. Řvu na svoji vílu a ona vezme do zaječích.
Asi mi jde o život. Dostal jsem kolikrát od skinheadů, od cikánů, ale tihle vesničani bijou jinak. Aspoň se nesnaží kopat do hlavy. Mají těžké, opilecké údery. Bráním se jako Sandokan, ale z hrdiny je najednou posera, který se bojí, aby přežil. Nejít kolem parta chlapů, kteří chumel sršáňů, bodajících jednoho chudáka Smrťáka, rozeženou, asi bych tam v podhůří zemřel. Nemůžu dýchat a nevím, jestli je to naraženými žebry nebo stresem. Bolí mě noha, záda a hlavně hlava. Jsem nablblej, asi lehkej otřes. Flušu krev. Spadl jsem do klasický vesnický mlátičky.
Pajdám a pomalinku se orientuju. Kolem švestek říkala? Poslední kroky se plazím. Na lavičce leží povědomý stín. Kačenka, chudák vyčerpaná a vyděšená usnula schoulená venku. Chci ji vzít do náručí, ale podlomí se mi nohy. Probudí se a zděsí se. Jdi dovnitř a doprava, tam spíme. Vlezu do dveří, praštím se do hlavy, protože starý stavení mají nízké stropy. Říkala doprava nebo do leva? Jdu doleva. "Pomóóć...Bafomet!": utrhne mi výkřik málem uši. Stařence se nedivím. Jsem špinavý, od krve, jak nějakej máklej blacker s make-upem. Chudáka jsem ji probudil. Uprostřed noci. Myslela si, že pro ni přišel čert. Tenkrát se lidi báli aspoň boha.
Kačenka ji uklidní a pak už je dobře. Paní je úžasná. Tančí o berlích, omyjí mě, zalepí, uloží. Když to prej není střelný zranění, tak je to dobrý, ale i s tím by si poradila. Asi jsme oba ještě plni adrenalinu a mě všechno bolí, ale musíme na to s mojí džínovou prdelkou v peřinách vlítnout. Nejdřív si ale vyslechnu, jestli se mi některá líbila a říkám, že všechny. Úplně všechny. Ale dal bych jenom tobě. Nevím, co to do ní vjelo (mimo mě), ale je hrozně divoká. Nevím, jak si lehnout. Všechno mě bolí, teď už úplně všechno.
Probudí mě brzy ráno rozbodané tělo a tak jdu stařence nasekat dříví. Jsem tak vychovanej. U snídaně si ihned sedneme do noty. Mám napuchlou hubu a když srkám kakao, tak mi vytéká zpět na bradu. Prej už nejsem Bafomet, ale připomínám jí jednoho vraha ze sousední vesnice. Taky dobrý, ale jinak jsem prej roztomilej. Káče už cukaj nohy, musí mi všechno ukázat. Vypráví, jak zde trávila dětství. Zná každý strom, kámen, mez. Byla prý culíkatá - copatá, nohatá, hubená - to jsi pořád, ne? Tak si uplete copy a hrozně se tomu nasmějeme. Zmokneme a jsme jak dvě sudetský děti, co se ztratily v čase.
V hospodě málem omdlím. Sedí tam všichni mí bijci. Ale najednou jsme kamarádi, prej jsem se držel dobře. Blbci. Ale u nich to takhle funguje - byla zábava, tak se to servalo a já byl odjinud a dělal jsem jim do samiček. Přijdou holky a představujeme se. Dostáváme nějakou slivovici a nebo co a my najednou zažijeme s Káčou úplně úžasnej víkend v jedný malý vesničce kousek od Vratislavic. Na metal jich je tady sice jen pár, ale to nám nějak nevadí. A já jsem rád, že jsem nedostal znovu do držky. Pro všechny jsem samozřejmě, k mé velké nelibosti a jejich velké radosti, Bafomet.
Nevím, jestli to princeznám dělá dobře, ale asi jo. Možná jsou zvyklý. Tak se pereme. Sice má sílu, ale je pomalej. Možná i tupější. Stačí kolínko, hlavička a už se přede mnou válí jak lemra. Já mám sice rozseknutý obočí, ale to jsou jizvy, které muže zdobí. Vždyť jsem vyrůstal na indiánkách. Tak se otřu do džísky a jdu hledat Káču. Sedí na baru, opět obklopená půlkou vesnice. Achjo. Ládujou do ní panáky a nechce se mnou ani na Vitacit. Tak se naseru, to je jasný. Jdu pařit.
Libido. Zvony. Rebel. Sibyla. Lovec lebek. Zahrajou mi všechno. Řvu. Skáču a potkávám v davu princezny. Opilí se objímáme a jako sáhnu si, přiznávám. Vypadá to, že jim to vůbec nevadí. Jenže přátelé, poplácání není zasunutí, jak říkává Prcalík. Končí se ve velké vřavě, Vitacit má úspěch. Zvu holky na panáka. Jsem žárlivej a dělám před Káčou ramena. Mám u sebe o jednu holku víc, než ona kluků. Proč děláme takový blbosti? Vždyť si jinak šeptáme samý milý intimnosti a krásný věci, že by sochy začaly plakat. Asi je to chlastem.
Kačence se udělá blbě. A je tu samozřejmě Smrťák, kterej ji miluje nadevše. Blijící děvče asi místní tolik nerajcuje. Opírá se o mě, za zastávkou autobusu. Jak za starých dobrých časů. Vypráví příběhy plné rumu, zelený a ferneta. Zbytky slin, otírám jí pusinku vlastním kapesníkem. Dojdu pro vodu do hospody. Když se vracím, tak mi zatrne. Stojí kolem ní tři kluci, opilí jak zákon káže a snaží se ji osahávat. Pořád jsem všechno vnímal jako hru, srandu, ale tohle je moc. Kypí mi krev v žilách. Jsem najednou střízlivý horský lev připravený ke skoku.
Bitka jest krátká. Kopu kolem sebe, dávám přesný pěsťovky. Ne že bych nic neschytal, nejsem akční hrdina, ale zaženu je. Uff. Omyj si obličej. Ne děkuji, ty krvácíš. Hergot, proč si se s nima bavila? A proč ty s princeznama? Nálada není nejlepší. Vyrazíme radši za bábi. Mám poblitý žebradlo a asi mi praskly sluchátka. Achjo. Uprostřed návsi, hned vedle kalu, u kapličky, kde sedí andílek s tlustou prdelkou, stojí snad půlka vsi. Všichni od patnácti do dvaceti. A každej si chce do "Pražáka" bouchnout. Utíkej Káčo, utíkej a mysli na mě v dobrým. Řvu na svoji vílu a ona vezme do zaječích.
Asi mi jde o život. Dostal jsem kolikrát od skinheadů, od cikánů, ale tihle vesničani bijou jinak. Aspoň se nesnaží kopat do hlavy. Mají těžké, opilecké údery. Bráním se jako Sandokan, ale z hrdiny je najednou posera, který se bojí, aby přežil. Nejít kolem parta chlapů, kteří chumel sršáňů, bodajících jednoho chudáka Smrťáka, rozeženou, asi bych tam v podhůří zemřel. Nemůžu dýchat a nevím, jestli je to naraženými žebry nebo stresem. Bolí mě noha, záda a hlavně hlava. Jsem nablblej, asi lehkej otřes. Flušu krev. Spadl jsem do klasický vesnický mlátičky.
Pajdám a pomalinku se orientuju. Kolem švestek říkala? Poslední kroky se plazím. Na lavičce leží povědomý stín. Kačenka, chudák vyčerpaná a vyděšená usnula schoulená venku. Chci ji vzít do náručí, ale podlomí se mi nohy. Probudí se a zděsí se. Jdi dovnitř a doprava, tam spíme. Vlezu do dveří, praštím se do hlavy, protože starý stavení mají nízké stropy. Říkala doprava nebo do leva? Jdu doleva. "Pomóóć...Bafomet!": utrhne mi výkřik málem uši. Stařence se nedivím. Jsem špinavý, od krve, jak nějakej máklej blacker s make-upem. Chudáka jsem ji probudil. Uprostřed noci. Myslela si, že pro ni přišel čert. Tenkrát se lidi báli aspoň boha.
Kačenka ji uklidní a pak už je dobře. Paní je úžasná. Tančí o berlích, omyjí mě, zalepí, uloží. Když to prej není střelný zranění, tak je to dobrý, ale i s tím by si poradila. Asi jsme oba ještě plni adrenalinu a mě všechno bolí, ale musíme na to s mojí džínovou prdelkou v peřinách vlítnout. Nejdřív si ale vyslechnu, jestli se mi některá líbila a říkám, že všechny. Úplně všechny. Ale dal bych jenom tobě. Nevím, co to do ní vjelo (mimo mě), ale je hrozně divoká. Nevím, jak si lehnout. Všechno mě bolí, teď už úplně všechno.
Probudí mě brzy ráno rozbodané tělo a tak jdu stařence nasekat dříví. Jsem tak vychovanej. U snídaně si ihned sedneme do noty. Mám napuchlou hubu a když srkám kakao, tak mi vytéká zpět na bradu. Prej už nejsem Bafomet, ale připomínám jí jednoho vraha ze sousední vesnice. Taky dobrý, ale jinak jsem prej roztomilej. Káče už cukaj nohy, musí mi všechno ukázat. Vypráví, jak zde trávila dětství. Zná každý strom, kámen, mez. Byla prý culíkatá - copatá, nohatá, hubená - to jsi pořád, ne? Tak si uplete copy a hrozně se tomu nasmějeme. Zmokneme a jsme jak dvě sudetský děti, co se ztratily v čase.
V hospodě málem omdlím. Sedí tam všichni mí bijci. Ale najednou jsme kamarádi, prej jsem se držel dobře. Blbci. Ale u nich to takhle funguje - byla zábava, tak se to servalo a já byl odjinud a dělal jsem jim do samiček. Přijdou holky a představujeme se. Dostáváme nějakou slivovici a nebo co a my najednou zažijeme s Káčou úplně úžasnej víkend v jedný malý vesničce kousek od Vratislavic. Na metal jich je tady sice jen pár, ale to nám nějak nevadí. A já jsem rád, že jsem nedostal znovu do držky. Pro všechny jsem samozřejmě, k mé velké nelibosti a jejich velké radosti, Bafomet.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
