Příběh sto padesátý osmý - Sen noci metalové
Každej, kdo se poprvé pořádně zamiloval kolem sedmnáctýho roku života, moc dobře ví, že nejkrásnější chvíle bývají, když je dvojice o samotě. Měl jsem Kačenky plnou hlavu a nebyli jsme žádnou výjimkou. Parta sice v našich životech stále znamenala šíleně mnoho, ale nebyla už logicky na úplně prvním místě. Skvělý bylo, že jsme byli všichni hezky napárovaní. Tedy kromě Jany, které se nedařilo pořád "potkat toho pravýho". Léto páně 1994 bylo svým způsobem (tedy až na tragický konec, ke kterému se pořád nějak nechci podvědomě blížit, ale asi se mu už brzy nevyhnu) úžasné. Plné slunce, vody, lesů, přírody a samozřejmě všude přítomného metalu.
Jeden takový osamocený víkend jsme zažili s Káčou jak jinak na chalupě v Jizerských horách. Rodiče nám zmizeli někde na dovolených, ti moji s sebou vzali i bráchu a nám byly přehřáté byty města spíše nepříjemné. Lákala nás svoboda, chození na boso, dlouhý rozmluvy na lavičce před chalupou, šustění netopýřích křídel, srnky na louce, rybíz a maliny a potom pusy, umolousané od lesního ovoce a tolik sladké.
Měli jsme všechno krásně nacvičené. Troubím před domem, dopředu jsem naplnil kufr zásobami. Jedeme po starý silnici, protože se krásně klikatí a v kopcích máme oblíbené hospůdky na malinovku (jo tu s tím dehtem), pivo a smažák. Sousedi nás zdraví, jak se máte, tady je taky neskutečný vedro. Větráme a vybalujeme jak jídlo, tak jeden druhého. Natrhneme peřiny, jsme zpocení až běda a lehnutí do potoka ledové horské vody nás donutí k vyjeknutí. Já a ona, muž a žena. Už se známe, jsme jedno tělo i duše. Doplňujeme se snad u všeho. Sekáme louku i dříví, první den se vždycky maká, aby byl pak klid.
Vytáhnu kazeťák a naláduju tam Sodom, Kreator a Vader s Obituary. Pokouším se do půl těla zpívat s kapelama a koutkem oka zahlédnu, jak mě Káča sleduje. Usmívá se a když se přede mnou ohne při sbírání polínek, nemůžu zase jinak. Ležíme v posteli, jíme chleba se sádlem a cibulí. Povídáme a je nám šílený vedro. Navrhuji koupaliště v Lučanech nad Nisou. Schváleno, sbaleno, jdeme. Kolem domu mé babičky, která nás zatáhne ihned dovnitř, olíbá a málem umačká. Půjčuje nám starý batoh snad po pašerácích a naplní ho masem, klobásami, pečivem, ovocem, vodou i slivovicí. Prý po koupání vyhládne.
Pohladím stařenku po vráskách, obejmu ji a loučíme se. Mává nám šátkem jak z pohádky. Moje bábi, ta jenž mě naučila tolik věcí a v jejíž sukních jsem se kdysi schovával jako capart. Teď už jsem ale chlap, ne? Navrhuji zkratku, co je delší, ale zase vede lesem, kolem opuštěného strašidelného mlýna. Sundáváme ihned boty, jak dva hippiesáci, Káča trylkuje, srší mládím, normálně jí nestačím. Pobíhá po lesní pěšině, skáče mi po jehličí jako opravdová víla v džínových kraťasech a tílku Sodom. Bez podprdy, že prej ji stejně nepotřebuje a má prázdniny. Nejsem proti.
Bývali tenkrát na horách lidé hodní, milí a jadrní. Viděli dvojici z města, usmáli se, vodu nabídli, občas štrůdl. Jen tak, protože touhle cestou už dlouho nikdo nešel a prohodit pár slov s pocestnými je vždy příjemné pro obě strany. Musíme do kopce, kolem pily a vleku. Před námi se otevře staré koupaliště, s dřevěnou boudou a výčepem. Pár převlékáren s vytlačenými suky po stranách. Leháme hned do stínu. Ručníky na trávě, skáču hned do vody. Stojí tam, jako snad každá ženská a osměluje se. Dělá mi to samozřejmě neskutečně dobře, že ječí, že křičí - si blbeeeeejjj, nechtohooo, je to studený....
Má pravdu, voda skrz koupaliště jen protéká. Vystavujeme se chvilku na slunce. Ale až po mém rochnění, několika bazénech. Dejte mi jakokouliv vodní plochu a jsem hned v ní. Vodomil obecný. Lachtan a potápník. Taky skokánek s prknem, kde se prsí pár místních. Hážu naschvál kufra, pak placáka, mám z toho neskutečnou srandu. Takhle se teď skáče v Praze, volové. Jdeme na pivo. Objednávám první a najednou zjišťuju, že za výčepem je kamarád z Liberce. Na brigádě. S manželkou a kazeťákem vytaženým na maximum. Dává samý dobroty.
Pár rodin si stěžuje, že je metal moc nahlas, ale on se jen usmívá. Večer prej přijdou další kámoši a až se setmí, tak zapojej aparáty a trošku si zahlomozí. Není co řešit. Spát se dneska asi moc nebude. Odpoledne je program jasný. Voda plus pivo. Občas, když vylezu ze stínu, mě praští kamarád alkohol do palice. Káča mě krotí, ale známe svý lidi. Chodím si objednávat songy na přání a jsem normálně vykouslej. Usínám ve stínu a když se probudím, tak vidím na lavičce Káču a kolem ní pět kluků, co dělají ramena. Směje se jejich vtipům a mě bodne u srdce.
A tak mám blbý žárlivý kecy. Odsekne mi. Jdu teda na pivko (ale pozoruju ji ostřížím zrakem, rozhodnut, že kdyby se nějakej tajtrdlík přiblížil až moc, tak ho sejmu) a scházíme se s mojí milou, až když přichází tma. Kluci museli domů a z horských chalup vylézá jiná sebranka. Vlasatí, metaláci a máničky ze širokého okolí. Zdravíme se, hudba je naší krmí, spolu s pivem. Jsem ve svým živlu, popisuju koncerty, co jsem viděl, machruju se svojí sbírkou kazet (tenkrát si ještě pamatuju, co přesně mám, včetně labelů, chyb v textech apod.) a konečně je u mě Káča, aby mě doplňovala a tulila se. Už se na ní nezlobím. Je mladá, krásná, je jasný, že je o ní zájem. Přesto si nějaký to zažbrblání neodpustím. Vlepí mi ale pusu jak vrata a je dobře.
Čtveřice opilých maníků zapojuje agregáty. Ladí nebo se o to spíš snaží. Prej thrash, ale je to spíš zábavovka do punku. Ale nekritizuju, nechci je naštvat. Hodně to prožívají, mají velký sny, který asi nikdy neuskuteční, protože u nich nadšení vítězí nad talentem a sebekázní. Půjčuju si basu a hážu tam pár kousků o Ramones, Motorhead. Pán za inprovizovanýma škopkama sice nestíhá, ale je to tak nějak jedno. Řvu jako kráva a překřičím i bučící krávy naproti na louce. Mistři mají po zkoušce a tak se pije. Stejně jim to jde o hodně líp.
Martin z Liberce, který to tady má celý na starosti, má velmi slušnou sbírku kazet. Blízkost Polska a jejich trhů je hodně znát. Ty vole, ty tady máš i Protector? To čumím. Najednou se mezi posečenými kopci vznáší pečlivě vybraný metal. Popadá mě deja vu, bere mě skvělá nálada. Pařím, skáču oblečený do koupaliště. Holky a kluci, co se před chvílí vůbec neznali, jsou najednou největší kamarádi. Díky hudbě, pohodě, horám a létu. Otevírám batoh, dělíme se o všechno. Martin naráží dalšího suda. Dneska to bude dlouhý. My ale nemůžeme jít v noci lesem domů, zabloudili bychom.
Nabídnou nám přespání v boudě, co stojí kousek nad výčepem. Házíme si tam věci a mě to samo nedá a hned prubneme, jestli palandy dobře stojí. Káča pak vyryje na zeď naše iniciály a já se na ně po letech zajedu s rodinou podívat. Jsou tam dodnes. Jde se pít. Hodně, spíš vrcholově chlastat. Někdo nablije do dětskýho bazénku, Martin nadává a pak všechno vzdává. Kazeťák je na plný koule a divím se, že jsme ještě všechno nezapálili. Masakr.
Někdo usne venku, někdo odejde v naději, že najde cestu domů. Chci se rozloučit s Martinem, ale zrovna bere zezadu svoji manželku, která u toho děsně řve. Dělám si z nich prdelky a prohekám se v imitaci až k naší boudě. Padnu naznak, mimo palandu a usnu. Probudí mě bouřka uprostřed letní noci. Káča má strach, jsem tedy jejím hromosvodem. Stulí se do klubíčka, jako kočka obecná divoká. Alkohol je náhle pryč a když dobleská a dobouří, je vzduch čistý a vlhký. Musíme čůrat. Překročíme jednoho spáče, co nedošel ke žlábku. Zakloním se a vidím hvězdy. Nebe je jako zázrakem čisté.
Jen poslouchám, Kačenka má povídavou. Kývu hlavou, ale slova moc nevnímám. Nasávám spíše melodii, dívám se na rty a šíji, kde tepe krev. Je to celé sen a nebo skutečnost? Divím se pořád, jak je možný, že zrovna já mám tak nádhernou holku? Vždyť si ji nezasloužím. Je ticho a já nevím, co říct. Tak se jen usměju, vezmu ji do náručí a svléknu. Skáčeme do ledové vody. Nazí jak zákon káže. Adam Adamovič a Eva Krasněna. Blázni? Asi ano. Ale usnout nahatí a hanbatí v boudě je tak děsně krásný, že nejdřív nemůžu spát.
Ráno je bolavé jen trochu. Slunce nás vytáhne a málem si zapomeneme obléct plavky. Osvěženi, ona s krůpějemi vody na krku, ve žlábku i na prdelce, já, který mám 60 kg a klepu se jak ratlík. Dej nám pivo bože - Martine!, křičíme a všechny budíme. Je teprve sobota! Na chalupu nemusíme, chceme všechno zažít ještě jednou, tak nám ohřej prosím klobásky a jedeme dál. Sny noci metalových se budou i dnes vznášet mezi kopci. Můžu prosím na rozjezd Vader? Nikdo nic nenamítá a já jsem šťastný jako blecha. Mám všechno, co potřebuju. Úžasnou holku, metal v uších a pivo. Víc ani nechci. Pojď do vody! Usrknu ještě pěny a házím jí z náruče přímo doprostřed vší té krásy. Ani si nestihne sundat tílko.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
