"Tak kde jsi? Jedem!": volám a troubím na Káču. Sousedky vylézají a kroutí hlavama. Posílám jim pusu a beru své modré víle bágly. "To je super, jak si sehnal tak krásnou barvu?": směje se na mě a já bych pro ní v ten moment udělal všechno na světě. Musím jí vyprávět, jak jsem přes otce (to bylo šílený!) koupil starou Škodu 120. V provedení GLS, nejluxusnější verze, prej. Nejhorší bylo dostat auto do fabriky, na tajno, aby mi jej přestříkali.
Můj milý chlebodárce sekal zrovna dobrotu a byl celej říčnej mi pomoc. Že když už nejdu na tu vojnu, tak budu aspoň chlap, že budu mít auto - tvé jméno budiž Modrý drak, pokřtím jej. Kdyby jen věděl, že já ho chci hlavně na cesty na chalupu a na muchování s Káčou, protože sehnat místo, kde bychom na to mohli vlítnout, bylo čím dál tím horší. Byt byl ještě v dalekých plánech a v autě na nás aspoň nepršelo. Získal jsem krásnou modř, určenou výhradně pro Británii. Stálo nás to dvě basy piva. Nedávno jsem pozůstalé vyschlé pixly, určené na opravy nátěru, na chalupě vyhazoval.
Machruju, že mám i pátý převodový stupeň a naložený auto děsně řve. Zastavíme u Jany před domem. Je čas, ta než se vyhrabe, tak bychom si mohli střihnout klidně dvě čísla. Káča mi sahá na šaltrpáku. Ehm. Děláme, že jsme Amíci, co koukaj do kraje a jsou zakouslí do sebe ve starý fordce. Jenže ve škodověnce je málo místa a nějak se tam nevejdeme. Leknu se a ihned vyměknu. Ťuká na nás rozesmátá Jana. První výlet v novém autě - směr chalupa. Připoutat prosím dámy. Čeká vás víkend, na který nezapomenete.
Jedu po starý silnici, nejdřív rovinka až někam za Mnichovo Hradiště. Cítím se šíleně dospělej, chvílema tak i mluvím a holky se mi smějou. Pořád se k sobě naklánějí a něco si šeptají. Mám pak pocit, že probírají mě. Jsem ale uveden z omylu. Nejsem středobodem vesmíru. Soustředím se na jízdu, ale nemůžu odtrhnout oči od výstřihu Jany, který se mi promítá do zpětného zrcátka. Dneska zabíjí. Musím ji to říct a protlemíme se až k Turnovu.
"Že nás vezmeš na Kopaninu?": žebroní děvčátka, panenky moje a jak jsem rozjetej a blahosklonnej, tak samozřejmě ano. Vystoupíme a jsme jak partička Francouzů. Nebo to tak aspoň cítím. Můj vůz značky Škoda byl koupen s jednou podmínkou, že v něm bude kazeťák. Obejdeme Kopaninu a řekněte mi, kdo by nechtěl Sodom do hlavy? Přidej hlasitost! Činím tak a zároveň s přímou úměrou i šlapu na plyn. Škodověnka kvílí v kopcích. Náhon na zadek jí dává zabrat. Hele, hospůdka, zastav!
A tak trpím nad malinovou limonádou. Holky mi naschvál dávají pusy od pivní pěny a dostávají se do náladičky, až budíme u místních příliš pozornosti. Jsme jak pocestní, co se jen mihnou, ale zanechají po sobě stopu. Usmívám se přiblble a působíme jak postavy z knížek Hemingwayových. Ošklivý chlapec s lupy na očích, džíska a roztrhanost sama. Triko Vader seprané a řídké. Teď ještě od tatarky ke smažáku (co jiného jíst na cestách?). To když se Jana naschvál naklonila tak, až jsem se zakuckal. Mám rád prsa tvá, krásná dívko, cituji ještě sám sebe a už musíme.
To je ale pohodička, v klidu si nakoupit, kufr pivem naplnit a netahat se s tím v báglech jak šerpové, pochvalujeme si. Větráme, větráme, větráme starý chalupářský zatuchlý puch. Okna i duše dokořán. Poletují mi tu v kalhotkách, že prý se musí převléknout. Nevadí mi to, usednu, dám trošku ruma a dívám se jak mi tančí mezi starými stěnami. Vysmáté, mlaďounké a hebké a tak šíleně hodné, že se zasním. Vidím před sebou prdelky a kalhotky zařízlé mezi půlky, taky poprsí, nadskakující a proudy vlasů. Jsou jak divoká řeka. Pobublávající, jako začátek porno filmů, jako opravdové lesní víly. Jen občas vidím na Janě smutný, jakoby do sebe zahleděný záblesk v očích.
Ze snění a představ mě vytrhne rána polštářem. Nejsme na bitvu už staří? NE! Dvě proti jednomu. Končíme na hromadě, kdy mě svléknou a navoní nějakým sajrajtem. Uteču za chalupu. Ale dohoní mě (chci!) a zatáhnou dovnitř. Sousedka zamumlá něco o Sodomě a Gomoře, ale pošlu ji pusinku na čelíčko. To vždycky zabírá. Už mě nechte holky, dáme pivo ne? Instaluju gramec a jde se na to. Metal a pivo a dlouhý povídání. Probírají se koncerty, já a Káča a Janiny debilové, co se s nima pokouší pořád chodit. Jsem moc rád, že mé dívky nekvokají, ale baví se normálně. Měl já to ale fakt štěstí. Potkat tenkrát jako spousta kamarádů nějaké ty slépky, asi bych ženské plémě zavrhl.
Jenže holky jsou super, skvělý. A dělají mi dobrůtky, hýčkají si mě. Jen mě musí přemluvit, abych nasekal dříví. Zatopím tedy a jakmile se zešeří, nanosím vodu do staré plechové vany, kde se malej Smrťáček kdysi koupal ještě s růžovou prdelkou. Chci odejít, být jen šmírákem vedle v pokoji, ale prý ne, nám to nevadí. Máme už fakt dost upito. Tak si sednu do křesla po dědovi a koukám, jak si lejou vodu na záda, myjí si prsa a zadečky a vůbec se přede mnou nestydí. Říkám jim, že podobný filmy se mi vždycky líbily, ale mám na to prý zapomenout.
Každopádně mě tak rozdovádí, že musím Káču odnést jak neandrtálec přes rameno nahoru na půdu. Je rozdováděná, lehce připitá a šeptá mi při tom do ucha, jak se mi líbily. Joj, divočím. Je pružná, svíjí se jak lasička, vlasy máme propletené do sebe. Chci ji dopřát ještě chvilku, tak myslím na spalovací motor - sání, stlačení, ještě ne! výbuch, výfuk. A dole pak sedí Jana, pořád červeňoučká a rozehřátá koupáním a pláče. Obejmu ji a jdu ven, tohle je o ženských a do toho nemám co mluvit. Sedím na lavičce, dlouhej kouř, trošku rumu a pivo. Kolem létají netopýři, sousedovic doga občas zabublá a já myslím na budoucnost.
Celý víkend je o kráse. O výletech v modrém drakovi značky Škoda. O štelování motoru v prudkých kopcích, protože občas přerývavě pokašlává. Jsem pak od oleje, špíny a musím zase nanosit vanu (být sám tak se nemeju, proč?). O metalu na gramci, na kterém střídáme kapely dle chuti a nálady. O bosých nohou holek, když ráno vstanou a jdou rosou jen tak, pouze v metalových mých tričkách nahrazujících noční košile a kalhotkách. Spíme ve třech, protože Jana je strašpytel a musím ji i v noci doprovázet na záchod. Nějak mi to ani nevadí, jen prý mluvím ze sna, navrhuju nějaký prasárny a vůbec jsem děsně roztomilej.
Knedlíky plněné uzeným, s místním zelím. Mana to nejlahodnější je podávána na rozhledně Černé Studnici. Koukáme do kraje, pohádáme se, jakým směrem jsou asi tak panely v Mladé Boleslavi - máááváááméé vááám kááámááárááádííí!? Holky mi předvádí, jak jí nanuka jako orální sex. Uff. To je fakt děsná sranda - no jasně, ještě si u toho dejte kozy k sobě. Tady jsme pěšky a domů se dostaneme až pozdě večer, protože já mám v sobě tolik příběhů z dětství a kolem je takové množství hospod, které jim musím ukázat, že nám to prostě nedá. A sedíme v šerých horských putykách, srkáme místní piva a pálenku. Kolem je tak nějak čisto, nezkaženo. Drsně, ale hrozně milo. Poskakujeme jak hříbata po lesních pěšinách, zavěšeni do sebe, opilí, líbající se, líbající se do krku, ohmatávající se navzájem (jen nevím, proč Káča Janě pokaždé zarazí ruku, mířící do mého klína, proč, nechápu?). Připadá mi to víc než sex.
Máme domluvené znamení, dva překřížené prsty. Když zazní, stahuje se Jana smutně do kouta a my s Káčou vyrážíme nahoru. Jsme asi hodně slyšet v dřevěné chalupě, ale je nám to tak nějak jedno. Spousta piva a odpočinku mají za následek naši divokost. Jako bych pokaždé držel v ruce rozžhavený kus železa. Básníci píší o vláčnosti dívek a já opět poznávám, o čem je řeč. Jediným lehkým problémem je spaní, když se omylem (nebo možná i podvědomě) přitisknu i k Janě - voňavá je všude. Je tma jak v pytli a já vás poznám jen podle prsou, dělám si srandu. Odpovědí je mi také něco o pytli, ale je to sprostý, tak si to nechám pro sebe.
Nějak takhle, na chalupě v horách, bez teplé vody a televize, jsem si tenkrát představoval ráj. Vlastně ani nevím, čím jsem si ho zasloužil. Dělo se to a bylo to něco překrásnýho. Já, kdysi samej beďar - typ neduživý intelektuál, najednou získal ve vsi pověst nadsamce. Prdelky moje, panenky a krasotinky samozřejmě ještě všechno přiživovaly. Teda Kubo, říká sousedka, takovej chcípak si byl a nejednou samá holka, to bych do tebe neřekla. Dozvídám se a pýřím se jak páv. Víly se ke mě ještě naschvál přivinou, jako že fakt jo a ožužlávaj mi ušní lalůčky - hergot už taky. Uff.
Domů se nám nechce, jedeme až večer, když už dávno vypadli všichni lufťáci. I ta blonďatá divoženka z Prahy, kterou jsem dycinky tolik chtěl, ale byl jsem ji jen pro smích. Prej, dej si odchod. Teď se sama na chalupě nudila a byla se několikrát zeptat, co a jak a kde a jak se máme. Jenže Jana a Káča si mě bránily jak saně. A máš to, kdybys ke mě byla ve třinácti milejší, mohlas bejt taky v mým harému. Řeknu jí a ona uraženě, namyšleně, tak jak to umí jen holky z hlavního města, odejde. Káča jí ještě ukáže fuck off, protože ona je Barbie a ty jak známo ženský většinou rozcupují na kusy.
Auto vrní, cesta utíká, ale naschvál jedu pomalu, abychom si všechno pořádně užili - prodloužili. Je vedro a když vyložíme Janu, tak se ještě nekonečně dlouho pusinkujeme a ošaháváme u Káči před barákem. Potom už jen parkuju na sídlišti před domem, pohladím tajně modrého draka po dveřích. Já vím, úchylný a směšný, jenže já byl rád, že nás dovezl. Hlavu mám do noci plnou holek. Ty vlasy, bože ty vlasy. Myslím na ně i pod peřinou. Dnes nechám časák s nahotinkama s klidem pod matrací.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)