Káča měla po maturitě. Naše plány do budoucna byly smělé. Nechala si volný červen a konec května, odpočívala, chodila mi naproti do práce, toulala se se mnou po lesích a neustále řešila jak si zařídíme byt, kde na něj vezmeme a že až po prázdninách skončí brigády, nebylo by špatné na to skočit a pořídit si dítě. Malou holčičku s pomněnkovýma očima. Přikyvoval jsem a byl hrozně rád, že má v sobě má milá organizační talent a drží mě při zemi. Jinak bych se s klukama asi upil k smrti a neřešil nic jinýho než metal.
Bylo nebývale teplo a na panelech zněl kazeťák už od prvních študáků, kteří přicházeli brzy, až do půlnoci, to jsme odcházeli my, staří bardi. Kytka pokaždé s náručí tištěných metalových časopisů, různých undergroundových pokusů. Čerpal informace, neustále nás udivoval svými znalostmi a občas i trošku obtěžoval, protože jsme chtěli hlavně pivo pít a holky objímat. Přesto nám v našich dutých hlavách občas nějaká ta informace zůstala. Kytka, spojen s Janou, protože oni byli hlavní hybnou silou, nápadití a s nepřebernou paletou různých koncertů v hlavě. Brali jsme tenkrát docela slušné peníze, nebylo moc co řešit, jen řekni, vyber něco kamaráde a spočítej mi, kolik to bude stát.
"Když myslíš, tak mám první nápad": ihned se chytil Kytka mé nabídky. Bodl prstem do časopisu a ukázal mi plakát - PUNGENT STENCH, MACABRE, BRUTAL TRUTH. "Jako dobrej nápad vole, ale to je zítra, jestli se teda nepletu": namítl jsem a ostatní lenivě přikyvovali hlavama. Nikomu se nechtělo pak druhý den vstávat. I když následoval pátek a ten se vždycky nějak překlepe. "Nebuďte lemry, kluci, my chceme zase někam vyrazit!": začala lobovat Jana. Ostatní holky se přidaly a my samozřejmě podlehli. Ještě se dohodlo, že jídlo připraví Káča, jednak je doma a jednak dělá nejlepší řízky. Bude výlet, bude metal, bude bordel! Původní zpruzelá nálada se měnila postupně v nadšení. Každý se už viděl, jak řádí pod pódiem a vůbec nikomu nevadilo, že zná jen Pungent Stench ode mě. Z pár poslechů, pro ostatní žádná velká srdcovka.
Nemohl jsem usnout, hlavou se mi míhaly myšlenky na zítřejší (hergot, teď už podle budíka dnešní) cestu. Ráno jsem se vzbudil jak přejetej tankem. Žebradlo, jídlo neřešit, musel jsem se vrátit pro peníze, protože jsem hlava děravá a Kytka mi vynadal. "Tak jak, dobrý? Těšíš se?": optá se mě a plácneme si. "Jasně, bude to nářez": šineme si to jak dva otroci do škodovky. Kolem jdou davy dělníků a my vyvrhelové snad jediní neřešíme včerejší seriál v televizi. Píchnu si a málem usnu na ranní poradě. Konečně svačina a pískot Kytky před halou. Vylezu, dáme cigáro. Dýmáme, supíme nikotin a jsme děsně chytrý. Už jen pár hodin a razíme. Uff, máme to za sebou. Potkám holky z účtárny, zvou mě v pátek na diskotéku. Mě, co si jako myslí? Jsem snad nějakej Sagvan nebo co jako?
U brány už na nás čekají. Celá kavalerie. Obtěžkáni lahvemi, jídlem a natěšení jako panicové na první sex. Vtípky, poskakování po ulici. Prcalík se vžívá do své role tanečníka a i když je brzké odpoledne, řádí jak pominutý. Musíme ho klidnit, jinak bychom nedorazili ani na nádraží. Vlaky jedou pomalu, nádražka je plná, tak dáme jen každý jedno točený na peróně. Půllitry vracíme čestně a spolehlivě. Paní výčepní nás má ráda. Kdo by neměl.
"Metáááál, kurváááá, metááál": řveme z otevřených okýnek, na kterých je upozornění, že se nemáme vyklánět. Ve Všetatech nastupujou nějaký metly z Mělníka. Obhlížíme si nášivky, hodnotíme trika, vyměňujeme lahváče. Nevím, co to tenkrát chlapci pili, ale bylo to kyselý jak prdel (normálně cítím tu pachuť na ústech), ale šťovík vypiju a dělám, že mi chutná. Jsem slušně vychovanej a na naše pivo jsem taky hrdej jak na vlastní mámu. Tak co. Když potká metalista metalistu, téma je jasné. Probírají se koncerty, co kdo kde provedl, kde se poblil, která holka je nejhezčí, která blbá. Normálka. Pohoda až do Prahy. Průvodčí si to sice úplně nemyslel, ale spravil to jeden lahváč. Zase tolik jsme neřvali, ne?
Matička Praha, ta kurva špinavá, nás přivítá zástupem vágusů, feťáků a kluků, co prodávají vlastní prdel. Asi si myslí, že jsme vidle, co neví jak to chodí a zkouší na nás nějaký fígle. "Di do prdele a nebo makat, nic nemám": vytočí Prcalíka, kterej už míří na nějakou trosku pěstí. Domluvím mu, přijeli jsme si užít, ne dělat problémy. Jsem momentálně zavěšenej do dvou holek z Mělníka. Nějak si sedneme, dobře se nám povídá. Lejou do mě rum a sotva pletu nohama. Káča je naštvaná. Proč se musíš na každým koncertu tak ožrat? Snažím se ji vysvětlit, že mám takovou radost, že prostě musím. Tak si dej taky. Dá si a já mám najednou kolem sebe dívky tři. Je to dobře, aspoň mě má kdo podpírat.
Vepředu jde Kytka s mapou. Za ním skupinka mělnických vlasáčů. Pak Prcalík, Prcalinka a Jana s Mirkou. Potom dlouho nic a nakonec já. Smrťáku, začínáš mě srát. Volají na mě, ale nedám se. Hraju si na film Horká kaše. Jako děsná prdel, ale třeba v metru nebo v tramvaji si to moc lidí nemyslí. Asi ten snímek neznají. Připadá mi, že bloudíme. Zmožen močím, kde to jen jde. Káča oči v sloup. Mám hroznou srandu z toho, že se klub jmenuje Tam tam. Vlastně se mi tam ani moc nelíbí. Ale dají mi pivo, posadí zatím do kouta a nechají zdřímnout. Pomůže to. Probudí mě totálně rozmrdanej bubeník z Macabre. Samozřejmě nevím, kdo to je, ale hrozně dobře si rozumíme. Někdo nás fotí, protože mě bere do náruče jako mimino. To by nám šlo.
Začínají Brutal Truth. "Need to Control", pyčo. Šílenej masakr, spousta grindu, deathu. Totální bordel, zvukově docela v prdeli nebo mi to tak aspoň přijde. Alkohol spojenej s maniakální touhou ničit. Jsem zvíře, kapela taky. Padám vyčerpaný. Přijde mi to krátký a chci přídavek. Jsem jedinej. Mělnický metly šly kouřit a holky stojí vyděšeně v rohu. Paříme jen já, Kytka a nějaký dva Pražáci. Jdu si koupit CD. Tohle musím mít!
Má angličtina je lámaná jak od otroků česajících bavlnu. Nikomu to ale nevadí. Kytka exceluje, domluví se v pohodě a dokonce vtipkuje. Cítím se hrozně světovej, důležitej a drsnej. Musím kapelu fotit s holkama, prý na ně normálně moc nechodí. Aspoň jsem to tak pochopil. Nějakej místní trotl to zkouší na Káču, ale dostane ode mě jednu dělovou. Je moje a seš nepřijemnej, tak se nediv. Pražák natahuje a má v očích slzy. Jdu mu koupit pivo, aby viděl, že jsem charakter.
MACABRE, tahle partička hudebních sériových vrahů, mě taky rozsekala. Vystoupení bylo mimo jiný neskutečně vtipný. Jedna grind deathová vražda následovala druhou. Zvukově se pán za aparátem vylepšil, čímž si vysloužil potlesk a pivo. Amíci fakt řezali tou správnou stranou nože. Hrozně mě to bavilo. Tančil jsem s Prcalíkem nekonečný pogo, několikrát jsme upadli a chvílema budili opravdu velký pozdvižení. Nádhera.
Když začali hrát PUNGENT STENCH, připadalo mi, že opilí jsou snad úplně všichni. My, kapely, zvukař, barmani a snad i uklízečka, kterou jsem zahlídl, jak vytírá poblitý dámský záchody. Byla to hniloba, jeden z těch koncertů, který si dlouho pamatujete a vyprávíte si o něm za zimních večerů v hospodě ještě několik let potom. Mě a Prcalíkovi už totálně hráblo a protože tyhle skladby jsem znal jak vlastní boty tak je - mosh-pit, skákání z pódia, neskutečný řvaní. Kapela i my jsme byli ve skvělý formě. Bylo to takový upřímný, syrový, opravdový. Na konci jsem skočil divoce do zdi a rozrazil si hlavu - harakiri, pyčo, ne?
Krev mi teče po čele, ale vůbec žádnou bolest necítím. Jsem pořád mimo, nemůžu se vzpamatovat. Tlemím se na celý kolo a Káča mi dává lehký facky, abych se probral. Mám rudý obličej, triko i kalhoty. Jako bych se vrátil z války. Překonal jsem jednu ze svých hranic. Vyčerpaný dostávám u výčepu pivo od kapel. Poplácávají nás po ramenou a my otáčíme a sázíme všem rumy. Musím na vzduch. Najdou mě jak sedím na lavičce v nějakým parčíku kousek od klubu.
Krev mi teče po čele, ale vůbec žádnou bolest necítím. Jsem pořád mimo, nemůžu se vzpamatovat. Tlemím se na celý kolo a Káča mi dává lehký facky, abych se probral. Mám rudý obličej, triko i kalhoty. Jako bych se vrátil z války. Překonal jsem jednu ze svých hranic. Vyčerpaný dostávám u výčepu pivo od kapel. Poplácávají nás po ramenou a my otáčíme a sázíme všem rumy. Musím na vzduch. Najdou mě jak sedím na lavičce v nějakým parčíku kousek od klubu.
Kytka z nás sice vypadá nejlíp a nejstřízlivější, ale mapu má v noci pod lampami často obráceně. Možná i díky tomu nestihneme vlak do Boleslavi. Lehnu si před nádraží rozhodnutý, že tu přespím. Jenže jsou tu divný stíny plný teploušů a feťáků. Tak zabereme hrdinně jednu lavičku a když chodí holky na záchod, tak je hlídáme. Usnu hned jak nalezu do vagónu. Do práce přijdeme s Kytkou o hodinu dýl. Musíme ji tím pádem odpoledne nadělat. Přicházíme k sobě, bolí nás všechno, mě zaschly strupy na hlavě a začínají mě svědit. Párkrát si je strhnu a všichni ode mě odvracejí obličeje.
Kytka si cestou z práce zapálí cigáro. "Hele, to byla jízda, co?": řekne rozvážně. "A to ani nevíš o tom, že za deset (nebo vlastně teď už za devět) dní jedeme na NAPALM DEATH, z těch se posereš!" Jsem v takovým stavu, že bych kývl na všechno. On je organizátor, tipař a vedoucí zájezdu. Snad přežiju, včera jsem měl namále.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
