Občas si připadám jako filtr, síto na vyčištění informací. Internet, hluk v práci, tuny muziky, to všechno kolem mě lítá v roztodivných kruzích. Jako roj včel nebo spíš supů. Zařaď se, sleduj naši reklamu, plať, pochoduj. Sedím pak v pátek, s rukama v klíně a těším se na večerní pivo, ztrhaný z práce jako kůň. Ráno mě probudí slunce a tlukot sbíječek před domem. Ani v sobotu není klid. Co takhle rodino, vzít si plavky, kecky, pití a zmizet za barák do lesů? Necháme doma starosti, vyčistíme hlavu, projdeme se stezkami a mechem. Nenechali se dlouho přemlouvat. Ví, že to bude stát za to.
Chodím v sandálech, jak starý budhistický mnich. Dvě děti, pobíhající kolem. Slunce a stín a žena po mém boku. Okamžiky jasného, čirého štěstí. Jsme zdraví (klepu na dřevo), máme se dobře (klepu na zuby), co si přát víc? Máme čas a tak zabloudíme, vyrušíme srnku, párek koroptví i milence, co chtěli taky zmizet. Pamatuješ, o kousek níž jsme také chodívali. Miluju lesy, když jsme kdysi cestovali s mojí paní po světě, tak byl pro mě při návratu domov první zelený les za hranicemi. Borovice, ta vůně smůly, co se nám nelepí na paty. 12 posbíraných a vytočených klíšťat. Zvuky jen těch nejodvážnějších, co ještě pozvednou hlas ve vedru. Synátor chytil skokana zelenýho a má zážitek na celý život. Mravenci by mohli vyprávět. Jednoduchá prostá krása kousek za domem. Tůně a mokřad, vše chráněné zákonem i námi.
Na pařeze v lese, posedáme jako měsíčkové z pohádky. Umíš pískat na listy? Ukážu. Jo, abyste věděli, tak mráz kopřivu nespálí. Zamrzí snad jen lidi-čuňata, který místo aby odvezli odpadky do nedalekého sběrného dvora zadarmo, tak raději zasviní les. Ne, nesmí nám tu pohodu zkazit. Je kouzelná, chvíle, co dělají rodinu rodinou. Najednou nikdo nemyslí na telefony, počítače, tablety, auta a hluk. Jsme tu jen my a les, potoky a mýtiny, stráně a pole s nekonečně žlutou řepkou. Tatínku, kde jste s mámou? Vy si zase dáváte pusinky? Běž se kouknout s bráchou dopředu, tam by měla být strž dolů, opatrně tam na nás počkejte. Musíme si ještě něco dořešit. Má blonďatá bohyně má vlasy zamotané do mlází.
Upadli jsme do bahna, při přeskakování potoka. Běžíme po šiškách, bosí a nadšení. Tichounce, protože v lesích se nekřičí. Odpoledne doslova narvané krásou. Říkám si, říkám, že už vím jak vypadá ráj. Nechci, aby to skončilo, rácháme se v rybníce, plašíme kachny, hážu dětmi do dálky. Vlasy od písku, holky piští jako kdyby je na nože braly. Dáváme závody, vyhrávám, ale mám namále, pokračovatel roku nějak za ten rok zesílil. Zasloužíme si pivo a džus. Usedáme, pořád máme úsměvy od ucha k uchu. Přidávám pár hororových pohádek, které najednou poslouchají i u vedlejšího stolu. Další půllitr, Vyprávějte, dnes se nenechám pobízet. Domů jdeme a poskakujeme držíce se za ruce. Les nás lákal, přitáhl a nakonec vcucl, ukázal nám jak jsme malí tvorové, dal nám kousek pokory, které je dnes všude kolem tolik potřeba. Natáhli jsme ruce, skromní a ohromení zelenými odstíny. Dostali jsme toho na oplátku tolik, že si to s sebou ještě nějaký čas poneseme. Zavřu oči v práci, v tramvaji i doma a vidím chvějící se koruny stromů. Les pábí. Brzy se vrátíme, už teď se těším.
