Je nám všem asi jasné, že když je holka hezká, tak je tak nějak považována i za chytřejší, než mnohdy doopravdy je. Jenže naše kalupinky nejen, že jim to slušelo, ale zároveň to měly v hlavě srovnané. Holčičky bývají od mala spořádanější, hodnější, přemýšlivější. A my, trubečci a tetřevové se rádi předvádíme. Obzvlášť po nějakém tom pivku, panáku a vůbec. Jak známo, tak nejlepší akce bývají impulsivní, nenadálé. Občas všechno zapadne krásně do sebe. I když to třeba nedopadne úplně nejlépe. No, aspoň je na co vzpomínat, nemám pravdu?
Třeba jedno květnové odpoledne, kdy si ze mě dělal Kytka cestou z práce srandu a házel po mě květy šeříků. Prý vypadám jako nějaká ruská tlama, co přijela zase osvobodit Boleslav. Blbec. Snažím se mu vysvětlit, že i Rusové jsou moc hodní lidé (jako všude) a ty obyčejní, co chcípali za války, za nic nemůžou. Nechce mě chápat a tak mu musím dát kravatu a pořádně ho vyválet v trávě. Jsme jak dvě štěňata, co si vymezují hranice ve smečce. Hodím mu jednu páku, starej dobrej trik z karate a za chvíli s klidem odzpívá skřípavě ruskou hymnu.
"Co tady děláte, vypadáte jak dvě buzny": ozve se nad námi, lekneme se, ale když vidíme, že je to Prcalík, tak se oba vrhneme na něj. Má v ruce síťovku a máma ho poslala pro máslo. To byla chyba, protože už teplem trošku teče a namazání za jeho krk se samo nabízí. "Vy kurvy, za to zaplatíte": nadává nám. Vypadá to, že máme všichni skvělou náladu. Není divu. Slunce svítí, holky se pohupují v bocích víc než normálně, vědomé si toho, že je očumujeme jak sochy v muzeu.
Dělám přes výlohu na Janu obscénní posunky. Pak vystrčíme všichni tři zadky a přilepíme je na sklo. Jsme krásní mladí úžasní. Jen pan vedoucí nás nechápe. Naše kamarádka si klepe na čelo. Ještě, že má za chvilku padla. Jde s námi. Do hospody U Krvavý Hnáty. Čeká na nás Káča s Mirkou. Když tam přijdeme, tak už mají holky očička jak korálky. Asi si mnohokrát připily na Mirčiny narozeniny. Beru do ruky tužku, půjčuji si i lístek a píšu své kamarádce básničku o mnoha krásných slovech. Přečte si ji potají, zrudne a dostanu hubana, že se zase červenám já. Moc jí to sluší.
Pijeme na Mirku, pijeme na metal. Sázíme do sebe jedno za druhým. Děláme hluk, řveme texty od Kryptoru. Rychlost vítězí, Klášterní tajemství. Číšník nás několikrát okřikne, ale je mu vynadáno do pinglů, sráčů a magorů. Dej si s náma, podléhá hned. Za pár hodin už tančí na stole a my k tomu řveme jako krávy nebeský. Taky se s Kytkou neskutečně zhádám, že není možný, aby se někdo koulel v popelnici, jako tomu bylo v jednom dílu Toma a Jerryho. Káča mě musí uklidnit, protože já tvrdím, že ano a Kytka mi vcelku rozumně vše vyvrací. Mám hladinku, plácám asi už i spoustu nesmyslů. Až do zavíračky.
"A já ti řikám, že se skutálím Roklí v popelnici": nedá mi to, když nás konečně vyhodí. "To nedáš": hecují mě ostatní. Opilce neradno provokovat a už beru u hospody plechovou popelnici, zručně ji vysypu a kutálím jednou rukou jako popeláři. Moc mi to nejde, párkrát se zatočí tak, že mě praští do nohou. "Ty svině": zařvu na ni a hodím si ji na záda. Rokle je prudká a zdá se mi nekonečná. Afaltová jednosměrka, s chodníkem okolo a zaparkovanými auty. Je mi to jedno. "Tak čumte, jedu": naskočím do popelnice a nic. Ještě, že tu jsou kluci, kteří mi rádi a silně pomohou. Mlátím s sebou uvnitř, hlavu otlučenou jak policajtskej obušek. Jau. Bolí to hodně, ale dělám jakože nic. Adrenalin, machrovství, chlast. Vražedná kombinace. Popelnice se zastaví někde uprostřed svahu.
"Tak co, jakej jsem?": odklopím víko a pobliju se. Káča mi řekne mnoho nevybíravých slov, vždyť se zabiješ, máš rozum? Mávnu nad ní rukou, mívám občas lehké přehlížení své milé v povaze - mladej a blbej, znáte to. Jana mě ohmatává kosti, jestli jsem celej a já ji tlačím ruku do rozkroku. Z legrace, která není moc pochopena. "Seš hovnoooooooo, tohle je větší odvaz": ozve se nad námi a dolů se řítí velkou rychlostí Kytka s Prcalíkem. Každý v jednom kontejneru, s odklopeným víkem a výrazy jezdců formule 1. "ÁÁÁle dokud žijem, rychlost vítězí": zanotujou Kryptor a já unešen pohledem na své kamarády běžím do kopce shánět svůj kontejner.
"Vy se někdy chováte fakt jak kreténi. Chcete se zabít?": křičí na nás holky, ale my jsme opilí, v rauši, chceme se předvádět, kdo z nás je nejrychlejší, kdo nejvíc riskuje. Usedám do svého plechového vozidla a zažívám úžasnou jízdu. Všechno graduje. Když si totiž v kontejneru stoupnete, můžete vyvažováním trošinku ovlivňovat směr jízdy. Parádní zjištění. Pořádáme jak malý kluci závody, narážíme do sebe. Naše koroptvičky ječí, nadávají nám, prosí, žadoní, ale není jim to nic platné. Spíš nás tím povzbuzují.
Končíme až v momentě, když vyleze z dolního baráku nějakej strejda, kterýmu se chce zcela pochopitelně spát, zařve na nás a nechce uhnout. Jeho chyba, Prcalík nejen že ho přejede, ale ještě dole narazí do protilehlého zábradlí a převrátí se. "A kurva": pronese můj spolujezdec Kytka (co zkusit dvojbob?). Je ticho. Takový to zvláštní, když nevíte, jestli se opravdu stalo něco hrozného, či nikoliv. Holky pomáhají pánovi na nohy. Uff, je jen uválený, možná bude modřina.
Z Prcalíkova kontejneru se ale nic neozývá. Běžíme dolů. Jako zázrakem střízliví nebo si to aspoň myslíme. Odklopíme hromadu kovu a tam leží náš kamarád v prenatální poloze a neskutečně se řeže smíchy (sípá, škruká, tláchá). Oddechneme si a řekneme mu, že je vůl, až to bolí. Otočí na nás tvář a je celý od krve. Kus čelisti zaražené někam k hrudníku. Nejdřív nás to vyděsí, ale pak se válíme vysmátí vedle na trávníku všichni. Jako magoři, opilí a šílení. Hlášky typu, už nikdy neřekneš kurva, už nikdy nebudeš dělat Prcalince dobře jazykem, jsem rád, že už neuslyším ty tvoje nekonečně blbý kecy - všechno se ozývá na přeskáčku ode mě i Kytky.
Přijdou holky, které pána přemluvily, aby nevolal policajty. Ještě, že je máme. Pak jim dojde, v jakým stavu je Prcalík a musí prý ihned do nemocnice (i když gestikuluje, že v žádným případě, že chce pivo). Promiňte pane, že vás zase budíme. My víme, ale náš kamarád...poprosí již jednou vyrušeného strejdu naše svaté dívenky o telefonát. Šouráme se domů. Je nám stydno. Prcalík jel s Janou, byla z nás asi nejstřízlivější. Měli jsme holky poslechnout, uznáváme, jsme blbí jak tága, uznáváme, už to nikdy neuděláme, uznáváme - na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, jo a taky čestný pionýrský, zkouším být ještě vtipnej, ale nejsem.
Noc je u Káči divná, pořád se převaluju. Přicházejí mi k sobě otlučeniny, ale hlavně myslím na Prcalíka. Ráno jen čaj a včerejší rohlík. Ne, včera domů nepřišel, co zase provedl, řekne nám jeho máma. Hledáme dál u Prcalinky. Spí jak jezulátko, s drátovanou hubou, teď bude nějaký čas jen srkat brčkem nějaký sajrajty. Ale když se probudí, ty jeho očka nám říkají, že je pořád čert, dokonce spiklenecky mrká, když se holky nedívají. Nezlomný nezmar.
"Vy jste mi ho teda zrychtovali, no aspoň že může šukat": poděkuje nám hezky Prcalinka, když jí našeho kamaráda oficiálně předáváme do domácí péče. Vyslechneme si toho ještě spoustu, ale pak musí nakoupit a my nalejeme Prcalíkovi do trubičky trošku piva, snaží se tomu smát, ale moc mu to nejde. Místo toho si vezme do ruky papír a napíše na něj: "Rychlost vítězí vy pračuráci, vyhrál jsem, byl jsem první! Jen nemám to máslo, co mě pro něj máma poslala!"
Necháme ho v tom, protože je marod, protože ho máme rádi a je to kámoš, kterých potkáte v životě málo. Chodíme ho navštěvovat, nosíme mu naschvál jídlo, co má rád a nemůže ho jíst a vůbec se o něj staráme. Má najednou spousty přezdívek jako Fittipaldi, Niki Lauda a Alberto Tomba, což byl sice Ital a lyžař, ale po těch teď všechny "vobyčejný disko" holky okolo hrozně šílí, tak to prej vypadá dobře.
Naše milé, krásné a chytré holubičky s námi nějaký čas nemluví. Jsou naštvané a mají pravdu. Byli jsme jak malí kluci, nerozvážní. Ale my takoví budeme vždycky, musíme. Máme to v sobě. Je to naše volání přírody, přirozenost. Milujeme rychlej metal, rychlý auta, rychlej svět. U nás bude rychlost vždycky vítězit.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
