Poslouchat mladý matky a jejich partnery v maskáčích a v tričkách kapely Ortel jsem vydržel přesně dvacet minut. Nemám na to, neumím se jen tak usmívat, plácat nesmysly a machrovat. Táhlo mě to ven. Čekám na synka. Má zkoušky. Další pásek v karate. Jsem napnutý, ale zároveň ho nechci znervózňovat. Přece ho nebudu sledovat a pořád hlídat. Je to už velkej chytrej kluk.
V domě plném kultury a sportu je podivná místnost se slečnama, který vás prý uvolní. Nějaká terapie něčím, u čeho by normální urvanej chlap usnul. Před dveřmi postávají jen ti s výrazem úchylů, nemohouce si najít normální vobyčejnou ženskou. Další sorta lidí, který nechci a nemusím vidět. Zbývá jen lavička venku, pod několika javory, s asi 2 kily vajglů pod nohama a opěradly posranými a počmáranými nápisy, že někdo by píchal Lenku a druhej ji miluje. Komu dáš asi přednost děvče?
Pár pejskařů na mě divně kouká, asi nebývá zvykem, aby lavičku obsadil čtenář a ne bezdomovec. Jsem tak zpestřením těch, kteří pravidelně venčí zhýčkané psy narvané granulemi. Pár mě trošku očuchá, ale spíš jen líně poštěknou a jdou si po svém. Mám spoustu času a nad hlavou se mi honí černé mraky. Přesto otevírám první stránku rozečtené kapitoly, nasazuji brýle a hážu nohu přes nohu, abych za chvíli necítil mravence v celém těle.
Detektivka zrovna vyšetřuje někde na severu pořádnej mord, všechno se krásně rozjíždí, graduje, když uslyším poprvé klavír. Nedokonalý, s lehkými problémy s rytmem, občas neznělý, ale i tak až zajímavě krásný. Zbystřím, jsem jako ohař na lovu. Vítr se zvedá a přidávají se housle. Pisklavé, stejně nedokonalé, ale posmutnělé, jako oči opuštěných žen. Dívám se směrem k vycházejícímu zvuku a ocitám se v hrozně hezkém stavu.
Přicházející bouřka mě nabíjí energií. "To je krása, co milej pane?": ozve se za mnou a tam dědeček jak z pohádky. Dýmka a vous, jen tak, v bačkorách. Usmívá se: "Voni tam hrajou starý filharmonici. Jako některý kluky znám, my chodíme na pivo. Já už mám prsty v prdeli, už nemůžu hrát, ale pořád to válej, co?" Zasní se a já nemám sílu mu říct, že se do skladeb občas vkládá faleš. "Počkejte na Frantu, to vám spadne čelist, jenže von chodí pozdějc": dodává ještě a už je za rohem. Asi nechce zmoknout.
Jsem tu najednou jen já, uprostřed sídliště. Já a mraky, já a vítr, já a kniha a brýle a melodie starých mistrů. Nedá mi to, každej máme v sobě kus šmíráka a tak přes okno nakouknu dovnitř. Tam opravdu sedí partička obstarožních muzikantů, kteří se smějou od ucha k uchu. Najednou si uvědomím, co mi všechno dává hudba. Pro jednoho trapná a tupá, jednoduchá a moc složitá, falešná, hloupá, smutná i veselá. Natáčím hlavu a je mi tak šíleně dobře. Chuchvalce mraků odešly a v dálce zazněl hrom.
Kluci zrovna dávali Mozarta. V některých momentech mi přišli vynikající, občas unavení, ale pořád bylo hrozně cítit, jak je baví hrát. Jak jsou svojí hudbou prostoupení. Doslova a do písmene. Krátký úryvek Brahmse mě položil málem na lopatky. Miluju ho. Stejně jako Čajkovského. Už jsem nečetl. Jen jsem seděl, rozvalený, s hubou skoro roztrženou od úsměvu - byl jsem někde ve stavu blaženosti, v rauši všehomíra. Daleko od maminek - pipin a otců tupců. Sám na posraný lavičce od holubů, ale v dokonalé symbióze se vším.
Krásný koncert zadarmo pokračoval. Pánové už začínali být přetažení. Ale přesto se překonali a dali ještě jednu staroirskou. Oj, chyběla snad jen lahvinka něčeho dobrého. "Tak už skončili": volá na mě paní, co se naši synové nekamarádí. Čekají mě milé povinnosti, přesto trošinku lituju, z téhle skořápky se mi vůbec nechce. Poplácám malého po zádech, dělá mi jen samou radost. Vtipkujeme, vtipkujeme, děkujeme. Fotka do soukromého alba na závěr, pomáhám mu s batohem. Hrdý fotřík. Jdeme domů, čekají nás.
Na terásce kousek vedle, sedí parta důchodců, nástroje po svých bocích a ševelí a smějí se na celé kolo. Když mě uvidí, tak prohlásí: "Dobrý den, jsme rádi, že jste to naše šmidlání vydržel. Přijďte zase a nebojte, do vás blesk neuhodí." Usměju se, poděkuji za hezký koncert a vydám se směrem k domovu. Posledních 50 metrů běžíme, protože se strhne šílená bouřka. Škoda, že se mnou nejsou mí noví patroni. I tak se ale vůbec nebojím. Připadám si tak trošku nesmrtelný.
.JPG)