Příběh sto čtyřicátý druhý - Antikvariát slečny Ester
Nechodil jsem teď za Káčou z práce zadem kolem gymplu, ale přes Mírák. Němci nám totiž ve Škodovce prodloužili o půl hodiny pracovní dobu. Má milá by na mě musela čekat před gymplem. Raději běžela domů, napsala domácí úkoly, aby pak roztouženě čekala na můj příchod. Všem, i jejím rodičům, bylo jasné, že jsme jedno tělo i duše. Prý na nás byl hezký pohled. Sice jsem nechápal, co je hezkého na tom, když jde vyhublý kluk s dlouhými vlasy a odrbanou džískou vedle podobně oblečené dívky, ale říkávalo se to. Možná z nás bylo cítit, že se máme rádi. Opravdu rádi. A Káča byla nádherná. To je bez debat.
Cestou k bráně mám ve Śkodovce pořád naštvaný obličej. Zkurvená práce, divný lidi. Myslím si stále častěji. Ale pak si představím dvě matrace naskládané na sobě, Káču ležící pode mnou a přidám do kroku. Samozřejmě s rukama v kapsách, abych vypadal jako největší tvrďák ve městě. Přes rameno žebradlo, které mě plácá po zadku. Kolem sviští auta a na chodníku se natřásají ženský. Moc dobře vědí, že se koukáme. Sukně a džíny, rozevláté vlasy. Všechny chtějí vypadat krásně, jen některé si to nepřiznají a dívají se do země.
Už jsem na Míráku. Potkám u Spořitelny mámu. Je veselá, rozesmátá. Hrozně rád jí vidím. Jsem už o hlavu a půl větší a jak je pořád mladá, tak si mnozí myslí, že spolu chodíme. Ne, vole, to je moje matka - říkám kamarádovi a na maměnce je vidět, jak se tetelí radostí. Otec seká dobrotu, jaro je v rozpuku, všechno je jak má být. Proč si těch pár šťastných chvil neužít. Opatruj se, řekne mi ještě a já se durdím, nemám rád, když ve mě vidí pořád malý smrádě. Mám zpoždění, ale Káča je stejně dávno svatá.
Poskočím si radostí a koutkem oka zahlédnu ve výloze siluetu. Hezky zaoblenou. Prsa a zadek, maličká, odkud já tě jenom znám? Zastavím se a ani nevím proč, ale začnu na děvče uvnitř gestikulovat. Má kudrnaté vlasy, uhrančivý pohled a takový ten úsměv, o kterém by Prcalík řekl, že je mrdavý. Přestanu jako většina chlapů přemýšlet hlavou a cinknu dveřmi. "Dobrý den...jééé ahoj Ester!": zapadne mi všechno dohromady. "Ahoj Kubo, dlouho jsem tě neviděla, já studovala v Praze": odpověděla hlasem, který hladil a dráždil zároveň.
Hergot chlape, drž se. Máš Káču, máš zpoždění. Měl jsem sto chutí se otočit a utéct. Jenže ona byla tak hezká. Pamatoval jsem si ji jako malou dívenku, kterou mi představili na chalupě v Jizerkách. Její děda se znal s naším. V každém z nás byla spousta židovské krve. Koupali jsme se tenkrát nazí v bazénku na louce a přišla mi šíleně moc uječená, protože jí vadila ledová voda z potoka, kterou jsem jí zálibně stříkal na záda. Bože, ty jsi vyrostla, řeknu místo odchodu a oba se začneme smát. Dám hodně na hlasy a ona má nádherný, přesně v tom rozmezí mezi dívkou a ženou. Hlubší, přemýšlivý. A ta vykrojená ústa, plná, že si najednou začnu představovat věci, ufff.
Vypráví mi příběh celé jejich rodiny. Od babičky s vytetovaným číslem z lágru na předloktí, přes znárodněný a znovu vrácený obchod, kdysi s potravinami a dnes plný knih. Její táta ji nechal vyučit knihovnicí a sám prodával nové knížky. Ester uprostřed starých ohmataných bichlí. Na dálku voněla a kolem se vznášela zatuchlina dlouho neotevřených stránek. Slušné děvče, přísně vychované, jak já bych tě rád zkazil. Místo toho jsem si rychle koupil jeden pradávný výtisk Hrabala a normálně utekl. Káča trošku vytočená, málem prý začala beze mě. Dole ve sklepě je divoká a já se vyděsím, protože mě občas v hlavě navštíví Ester.
Cítím se, ani nevím proč, provinile. Když je člověk doma sám, má všelijaké představy, ale bere je jen jako fantazie sloužící svému fyzickému účelu. Tohle bylo jiné. Moc osobní, intimní. Snažím se vše zaplašit hudbou - Obituary do každé rodiny. Taky dáme s Káčou pivko dole Na Štěpánce, kde tokáme v parku. Lavičky, důchodci, krmení veverek. Slyším z dálky, jak má modročerná víla básní o nějakém kočárku. Poslední dobou kouká snad na každé mimino. Jde na mě z toho trošku strach a zároveň cítím, že bych se "chtěl usadit". "Dneska si nějakej zamlklej, co se děje? Něco v práci?": drcne do mě na lavičce. Leknu se jejího loktu, ale hlavně dívky, která jde naproti po louce. Uff, Ester to není.
Spávám už celkem běžně u Káči, ale jen o víkendech. V týdnu musím domů, ráno to mám do továrny blíž. Jsem jako stroj, vstávání, záchod, pohledy bez duše, výraz stáda. Jsem jedním z mnoha. Ještě, že mám sluchátka a čtyřicet pět minut krát dvě v uších. Prej kup si konečně diskmana. A kde mám podle vás jako na ty CD pořád brát? To si radši nahraju od Kytky nějakej novej metal na kazety. O polední přestávce na pět minutu usnu a vidím před sebou Ester. Jsem vyděšený sám ze sebe. Tohle přece nemůžu, víš jak ses cítil, když si minule líbal tu holku na zábavě? A co následovalo potom?
Člověk nerad přiznává svoje slabosti. A já pořád nějak nevím, zda jsou vůbec ženy slabostí? Kterýmu chlapovi nedělá dobře dámská společnost? Kdo se neohlédne za sukní? Vždyť se to Káča nemusí nikdy dozvědět, napadlo mě a i když jsem chtěl jít původně ke své milé zadem, najednou stojím před antikvariátem a nahlížím dovnitř, jestli alespoň na chvilku nezahlédnu třeba jen kousek černých kudrnatých vlasů. Zrovna je ohnutá a já si představím, co musí ukrývat pod džínami. Tohle by mě tenkrát na chalupě v bazénku vůbec nenapadlo (ale to víte, že jsem řešil, proč se jí mezi nohama nic nehoupe, ale jen dětsky, nevinně).
"To jsem ráda, že jsi přišel, včera si od nás vystřelil, že jsem si myslela, jestli jsem něco neřekla špatně": povídá a já se chtěl najednou v těch jejích očích ztratit, zatáhnout ji dozadu do kumbálu, kde její táta pil kafe a vzít si ji tam na stole. Takhle se ale na mladý holky nemůže. Taky jsem se trošku styděl. Místo toho jsem si s ní začal povídat. Jo, flirtovat, jo lichotit, jo, vzpomínat a že už tenkrát v bazénku měla krásný tělo, oči i pusu. Chvíli mlčela a pak se mě zeptala, jestli nemám večer čas. A já blbec řekl, že ano.
Lhaní je hnusná věc a hrozně špatně se mi o něm píše. Přiznávat na rovinu, že jsem své jediné jedinečné Kačence přímo do očí řekl, že musím večer pomoct mámě, bylo těžké. Neumím lhát, ale ona mě milovala a to člověk bývá slepý. Vůbec nevím, co se to se mnou dělo. Neuměl jsem ovládnout tělo a vlastně ani hlavu. Viděl jsem před sebou jen Ester a ty její oči.
Jako nějaký spiklenec jsem se pořád ohlížel za sebe. Dali jsme si kafe, které moc nemusím, v antikvariátu chvíli šustili starými svazky (ne já na žebřík nevylezu, mám z tebe závratě, ale podržím tě za zadek), vzal jsem ji na procházku dolů k Jizeře, kam nikdo moc nechodil. Tajnosti, cítil jsem se jako francouzský šlechtic, který pletichaří. Ester vedle mě šla lehounce, co jsem vyrozuměl, byla ještě panna. Otevřela mi svoji křehkou duši. Objímání, první nesmělé doteky, chtěl jsem ji naučit úplně všechno. Líbala opatrně, nesměle, ale byla z ní cítit vášeň. Šeptala mi slova, která si nechám raději pro sebe. Najednou jsem prozřel.
Odvedl jsem ji radši domů, znechucený sám ze sebe. Možná kdyby byla jen samicí, která by mi dala někde na stozích knih, šel bych teď s výčitkami, ale namlouval bych si, že šlo jen o dvě těla. Ale ona byla jemná panenka, chytroučká a čisťounká. Dívenka, kterou chceme my chlapi chránit, být jí oporou, poskytnout jí křídlo, pod které se může schovat. Já proti ní působil jako někdo, kdo už "prožil všechno" a Ester mě brala vážně, citlivě, opravdově. Odhrnul jsem jí před jejich domem kudrnaté vlasy z obličeje, omluvil se, jak jsem nejlépe uměl a pak se pokoušel vymanit z uplakaného objetí. Jsem blbej, tohle není šukačka na zábavě, ale dokonalost a krása a tu já přeci nemohu porušit, zkazit, zničit.
Ještě ten den v noci jsem musel hodit snad padesát kamínků u Káčy na okno. Pusť mě prosím k tobě, potřebuju tě. Pod peřinu, do tebe. Pomoz mi. Moc jí zpočátku nedocházelo, co vlastně říkám, asi jsem blekotal, ale když jsme pak leželi a oddychovali, podívala se na mě a řekla:" Ester, žejo? Já tě včera viděla, jak jdeš do antikvariátu a taky tam chodím někdy tátovi pro knihy a zrovna jsem si říkala, že se ti musí určitě líbit." Nejdřív jsem se lekl a pak ji objal tak silně, až vyjekla. Nevyslýchala mě, neříkala už vůbec nic. Ani nemusela. Jen když jsem šel pustit kazetu Saxon, tak jsem na její tváři viděl úsměv, který působil vítězoslavně.
Kdo by si kdy byl před pár lety pomyslel, že bych mohl holkám motat hlavu? S mým ksichtem? Bez peněz? Nepřemýšlel jsem nad tím. Laškoval jsem dál, čechral si pírka, machroval, čepejřil se, byl často trapnej, neuměl jsem naslouchat a vždycky nejvíc na ženských miloval, když se usmějou. Na ulici, na úřadě, v autobuse, v továrně, v posteli. Dokud jsem byl s Kačenkou, tak už jsem ale nikdy nenechal žádnou zajít tak daleko.
Potkávat v životě dívky jako je Ester musí každému normálnímu chlapovi rozproudit krev v žilách. Když je holka krásná, bývá to někdy prokletí, ale když je k tomu ještě chytrá, bude to mít těžký - spousta z nás to totiž neunese. No a co, tak se mi líbí hezký ženský, který to mají v hlavně srovnaný. Rád se na ně dívám a ještě raději se s nimi bavím. Za Ester jsem zašel a i když plakala, tak pochopila. Vždycky mě v antikvariátu ráda přivítala, schovávala mi ty nejlepší kousky knih pod pultem. A ještě se pořád tak úžasně usmívala.
Víš co je nejlepší Ester? Já jsem si myslel, že když tě potkám po letech, že už na tobě bude znát věk a budu si říkat, jak jsem dobře udělal, že jsem si s tebou nic nezačal. Kde se berou ženský jako ty? Jste opravdu z jiné planety? Budiž ti přáno všechno štěstí, kterého se ti dostalo, budiž pochváleny všechny tvé úžasné děti (dcera je fakt celá ty zamlada, s ní to budeš mít těžký), pozdravuj manžela (ne, už s ním fakt pít nebudu). Musel jsem ti tuhle povídkovou poklonu složit. Víš, krása se má obdivovat a když je ještě spojená s úsměvem, chtěl jsem, abys byla i ty součástí mých příběhů.
Protože spoustu knih, které si mi schovala, mám dodnes a vracím se k nim. Protože máš stále vlasy jako černý kudrnatý havran. Protože máš malinkaté vrásky kolem úst a ten tvůj úsměv je snad ještě hezčí než dřív. Protože jsem díky tobě šel správnou cestou. Ze snů už jsem tě dávno vyhnal, protože se to nesluší, ale v hlavě, v hlavě tě budu mít pořád. Ať tvé kroky i kroky tvých blízkých ochraňuje pozitivní energie. Děkuji za vše.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
