Chodil jsem každé ráno brzy do práce, zařadil se do davu pochodujících dělníků. Dodnes vídávám jejich tváře se zasněnými a sedřenými obličeji. V časných hodinách není nálada na krásu, spíš se nadává, pokašlává, kouří se Startky bez filtru a plive se všude kolem. "Zasraná práce, zkurvenej život": zazní snad pokaždé. Smradlavá šatna, čpící včerejší alkohol a dřina, nekonečná dřina. Dřív jsme budovali socialismus, teď kapitalismus. Máme jen nový hesla, nástěnky a šéfové mají jinou barvu kravat. Jsou podlejší, usměvavější navenek. Už aby byl pátek a mohli jsme všechno hodit za hlavu, zapomenout, opít se a pořádně si zašukat dokud to jde.
Továrna mě pomalu schlamstla, rozmělnila, přetvořila si k obrazu svému. S ní jsem vstával, v ní jsem mžoural v umělém světle a nevěděl, jestli je ještě den nebo už noc. Vysávala mě, ponižovala mého ducha. Zbylo jen tělo - automat, který činil příkazy. A protože všechno musí být v rovnováze, princip jing a jang musí fungovat, začal jsem zase psát - jako relax, odvetu za všechen stereotyp. Potají, polehounku a byl alergický a nevrlý při otázkách: "Co si to tam zase píšeš?" Odpovídal jsem že nic, že si jen tak čmárám a byl naštvaný, protože mi přerušili nit.
Koupil jsem si sešit bez linek, protože jsem chtěl být za rebela a naschvál nedodržovat úpravu. Těch pravidel, nařízení, ochranných přileb, řádu, bylo všude v továrně moc. A budu naschvál psát fixkou Centropenem. Černým jako metal. Jako moje hudba, kterou si rvu pod tlakem pořád do uší. "Pojď na pivo, hele, večer je fotbal...mám tady nějaký nový porno...": se pomalu měnilo na: "on je fakt nějakej divnej, pořád jen ty sluchátka, divně kouká, furt si něco píše." Hm, byl jsem asi jinej. Často jsem se přistihl, že lítám někde v oblacích.
Jdu si třeba takhle za Janou, že pokecáme. Sraz je v pět. A mě zaujmou tři mladý holky na trávníku, jak skáčou gumu (bez podprsenek). Naproti nim tři klučinové. Dorazím pro svoji kamarádku v šest, protože sedím se sešitem v ruce a spřádám báseň o několika slokách. Vytvářím příběh, vizi, jak se dají dohromady, kdo koho bude mít rád, kdo nenávidět, kolik budou mít dětí a kdy zemřou. Do toho odříkávají děvčata nějakou říkanku a já jsem mimo. "Asi máš poruchu, vole": řekl mi na to Prcalík a Jana byla naštvaná, protože kvůli mě čekala tak dlouho.
Těžko říct, sebe samotného by člověk neměl posuzovat, ale vím, že jediný člověk, kterému jsem své básně četl, byla Káča. Jen v kalhotkách si zalezla do postele, dost často v mém půjčeném svetru, aby prý mohla čichat, nasáknout mnou. A já se hrozně styděl, protože číst něco, co je vaší samotnou součástí, je hrozně těžké. Básně o jaru, o továrně, o ranním svítání mezi panely, sloky vznešených i sprostých slov. "Víš Smrťáku, ty seš stejně zvláštní kluk. Někdy se chováš jak nevychovaný hovádko, ale když tě poslouchám, tak chvílemi brečím, směju se, přemýšlím a spoustu tvých slov a úsloví si pamatuju": řekla mi a byla hned a ráda poddajná. Hladil jsem ji dlouze po páteři, od krku až dolů - stejně jsem nevěděl co říct, dotyky prozradí nakonec vždycky víc. Pak už si dovedete představit, co následovalo.
Pořád mě přemlouvala, že je hrozná škoda, abych si nechával všechno pro sebe. Lidi by měli slyšet a číst, co chceš říct. Blbost, odpovídal jsem, nikoho nebudou zajímat básně mladýho metalovýho váguse. Ale budou, budou...spolčila se s Janou a přemluvila i další kobry, jak jsme tenkrát holkám často říkali.
Vzal jsem tedy jednu jedinou báseň o ranní cestě do práce a přečetl ji na panelech. Byla o bolesti, o stereotypu, o slunci, které za chvilku neuvidíte, o chladných strojích a neskutečné síle lidí, kteří tohle všechno vydrží. Četl jsem ji až někdy kolem půlnoci, v naději, že všichni budou už tak opilí, že mě nebudou poslouchat. Mýlil jsem se. Napnutí a vnímaví byli všichni. "Ukaž mi svý rozervaný srdce, básníku!": zakřičel na mě po chvíli ticha jeden kluk. Bylo mu dvacet let a už několik roků dělal na soustruhu. Prý jsem se přesně trefil i do jeho pocitů.
Navnaděn úspěchem, opilý pivem a radostí, jsem začal z patra i z paměti, citovat nějaké své další básně, určené holkám. Byly o dlouhých vlasech, o chůzi, o smíchu, hebkých rukou a objetích. O tom, že jsme tady, my vožralý držky a neurvalá holota, hlavně pro ně. Byl jsem asi tenkrát jako mladý smrádě ještě moc patetický, ale možná o to víc bylo vše krásnější, upřímnější a vznešenější. Ještě jsem nebyl tolik semlet životem. Byl jsem moc rád, že jsem všem ztraceným duším mohl alespoň na chvilku přinést trošku světla. Vždyť většina z nás měla doma nic moc životy. Při nejlepším šedivé.
Káča byla na mě hrdá a hrozně ji těšilo, že mě přemluvila. Jen jsem musel slíbit, že ty básně pro ní nikdy nikomu v životě nebudu číst. Slíbil jsem a slib porušil jen jednou. O tom ale až za pár let, až se dostaneme v příbězích do Plzně.
Poznal jsem tenkrát sílu slova, rytmus vět. Byl jsem opravdu asi hlavně rozervanej básník, který vyrostl mezi panelem a asfaltem. Mé básně byly z dnešního pohledu nedokonalé, ale měly v sobě kouzlo bezprostřednosti a vášně. A na rovinu, psát je mají přece hlavně mladí lidé, protože ještě nejsou ohlodáni a unaveni. Také chtějí ještě měnit, budovat, přemýšlet. Mají v sobě jiskru a naději. A taky spoustu lásky a chvění. Jo hergot, je to tak.
"Chci, abychom si zalezli pod peřinu a ještě si mi četl, prosím": řekla a já musel. I když mi šlo hlavně o to, být zase v ní, splynout, aby se mi zcela poddala. Přečetl jsem jen dva odstavce a fungovalo to. Podlehla a já jí ukázal svý rozervaný srdce.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)