Leknul jsem se, nejsem na podobný řeči zvyklý. V bazénu si partička dvacetiletých klučinů zrovna chválila nějaký krémy na holení prsou. Nic proti, prachy se musí točit a reklama vám dneska do hlavy vtluče i co nechcete, ale stejně. Jsem asi už fakt starej, my kecávali o tom, jaká holka má největší kozy. A jak jsem se leknul, asi jsem si chtěl nějak podvědomě chránit zadek, tak se mi na zádech roztrhlo moje snad dvacetileté tričko Black Sabbath. S krucifixem vepředu. Achjo.
Odplavu, obleču se a v tramvaji na mě padne takovej divnej pocit. Triček mám doma přes tři sta, žena mi za ně pořád nadává, není je kam dávat, už je ani nechce žehlit, ale tohle bylo výjimečné. Mám rád staré věci, které vyprávějí/mají svůj příběh. Měl jsem jej na sobě, když se narodily naše děti a já vyjukaný postával před "dopékací místností pro dvojčata" a čekal, až mě vpustí dovnitř. Malý spal na boku jako já, ale dcerunka mě viděla poprvé v životě a rovnou i s nápisem Black Sabbath. Už tenkrát bylo vybledlé, obnošené, bylo věcí, kterou jsem hrozně rád cítil na těle. Přesně definovalo sousloví - padne jako ulité.
Koupeno kdysi v Plzni u Jižního nádraží, v mrňavém kamenném obchodě s hudbou. Prodala mi ho stará mánička, která ještě naivně věřila tomu, že ji prodej muziky uživí. Krámek už dávno zanikl, spousta kamarádů se z Plzně odstěhovala někam do většího světla (jak říkají) a já tu zůstal v tom svém tričku. Pojí se k němu mnoho zážitků. Člověk by nevěřil, kolik lidí ještě dokáže ocenit dobrou hudbu. Snad jen v práci jsem byl občas za černého havrana. Nebo vlastně spíš za netopýra s ukousnutou hlavou.
Od slavnostních příležitostí, přes "stačí do práce", až po "zůstane na doma". Věc, kus tkaniny Made in Germany, prý ještě kvalita. Asi na ty chudáky přistěhovalce v dílně někdo dohlížel, ale tričko vydrželo opravdu dlouho a myslel jsem, že všechno, to už se dnes nevidí snad u ničeho. "Ty posloucháš Black Sabbath, ty vole to je pro hodně starý": řekl mi kdysi na jednom technicko-death metalovém koncertu mladík, který trička s nápisy svých oblíbených kapel nenosí - nepodporuje, protože je to vole komerce. Řekl jsem mu, že ví hovno o co jde a ať si jde po svým. Pomstil se mi tím, že mi napsal na internetu do diskuze pár ošklivých slov a vyhrožoval hrůzostrašnými smajlíky.
Hudba spojuje a na dovolených to bylo hodně znát. Vlasáči celého světa třeba jen ukážou paroháče na pumpě. I v té nejzapadlejší díře vědí, kdo to byl Ozzy. A Tony Iommi. A Paranoid. Potkáváte stejně naladěný lidi, máte hned námět k hovoru, dokonce jsem několikrát dostal třeba slevu. Někdy je zase naopak těžký odpovídat lidem, kteří tohle všechno nezažili - pro ně mám připravenou odpověď, že černá zeštíhluje. U mě obzvlášť.
Psát příběh o obyčejném tričku je v závěru nehorázná blbost. Jenže tak to máte se vším. Někdo uloví, sežere a vysere. Jiný postupně ochutnává, váží si každé chvilky, těší se z hezkých okamžiků. Já vím, že o mě mé děti říkají svým kamarádům, že nejsem jako ostatní tatínkové. Občas si rozpustím vlasy a dělám bububu a metal. Jo a taky jsem pořád nosil to hrozný sepraný tričko. Už ho vyhoď do popelnice, ne v tom se mnou na návštěvu fakt nepůjdeš, máš jich spoustu jiných, hezčích - máma se nezmění.
Nějak jsem nepodlehl současnému trendu mít pořád všechno nové. Trošku mě děsí všeobecný konzum. Nemám zaplať svatí i nesvatí nedostatek peněz, mohu si dovolit mít rodinu, dopřát nám dobrý a pohodlný život. Zbývá i na muziku a jsem za to vděčný osudu i sám sobě, ale když odejde nějaká má oblíbená věc do věčných lovišť, bývám nesvůj. Nejsem na ně fixován psychicky ani fyzicky, ale chybí mi. Zůstane po nich prázdno.
Domů vkročím s hláškou o tom, že dneska udělám manželce radost. Mám o jedno tričko méně, drahá. Koukne na mě, vidí, že je moje nadšení jen předstírané a pak se pokouší obrovskou díru na zádech zašít. Nejde to. Všechno má svůj vyměřený čas, ani tričko Black Sabbath není věčné. Bohužel. Nové si stejně už kupovat nebudu. Nebylo by to ono. Určitě víte, o čem mluvím.
