Asphyxovy zápisky - Po stopách sebe sama

Asphyxovy zápisky - Po stopách sebe sama

"Proč nejedeme autem, tati?": ptá se mě někde kolem Berouna dcerka. Sedí se synem přede mnou v autobuse a nechápe. Nechci ji strašit. Tak si něco milosrdného vymyslím (nebo to spíš řeknu opatrně, abych je nevyplašil). Důvodem je moje srdce a oči. To je furt dokola - hlídej se, ber ty prášky, nech se operovat. Jenže já nemám rád nemocnice a doktory. Taky není čas. Teď se musím vydat po stopách sebe sama.

A tak taháme batohy, přestupujeme na Zličíně na metro. Já a mé děti. Po jedenácti a půl letech necháváme paní Asphyxovou doma, aby si odpočinula (celé Velikonoce uklízí). Další autobus a už na mě jde nostalgická. Hele, tady jsem chodil na střední školu. Děti nechápou, muzika v telefonech je přednější. Aspoň, že tam mají metal. Samy od sebe. Spokojeně se usmívám. Babičku s autem jsme odvolali, to dojdeme, vždyť je to kousek.

Na každém rohu vidím své kamarády. Z mládí, z mých příběhů. Tady jsem hodil kdysi šavli, zde potkal jednu moc hezkou holku. Potomkům pořád vyprávím. Musím všechno vytřídit, táta přece musí být v jejích očích ten dobrý a lepšími se děláme všichni a rádi, tak to ani moc nebolí. Jen mám na tváři pořád takový ten zasněný úsměv, který přijde prckům vtipnej. 

Maměnka moje, dáma v letech. Objímání, návrat ztraceného syna a krásné babičkovské povinnosti. Jak se máte, co děláte, co škola. Bokem pak, co mi je, že jsme nepřijeli autem. Mámy tohle vycítí a já lhát neumím. Mluví mi do duše, má pravdu úplně ve všem. Dáme si radši oběd, jo? Zavrčím. Nerad se bavím sám o sobě. 

Mám jedno jediné přání. Vyrazit do slunečného odpoledne a projít si cesty, kterými jsem chodil na druhý stupeň základní školy. Zamířit na Staré město, prolézt všechny uličky. Je v tom samozřejmě kus nostalgie, ale já se do Boleslavi dostanu málokdy. Míříme spíš do Jizerek, tam je větší klid a příroda. A na chalupě jsem pokaždé zažil jen to hezké, to o mém rodném městě tvrdit nemůžu.

Opravené budovy, upravené trávníky. Jaro v rozpuku, prázdné ulice. Spousta změn, ale hospoda U Hymrů pořád stojí, škola taky. Když jdu ale za rybářskou baštu, tak se mi rozklepou kolena i ruce. Koukám do okna, kam jsem vždycky lezl za svoji první holkou. Už tu není ani hromosvod. Vlezl jsem na dvůr, utekl od mámy i dětí. Stojím tu sám a ještě jednou prosím za odpuštění. V úzkých kamenných uličkách je otisknuto velké množství vzpomínek. Už všechno přebolelo, ale stejně. Znáte to.

"Tatíííí, prší, půjdeme si někam sednout?": dostihne mě synátor a já všechny ještě přemluvím ke kapucám a deštníkům. Musím na hrad, na "naší zídku". Takových let, nekonečně mnoho. Tady jsem všude řešil metal, holky. Hele, Zlatá kovadlina, tahle hospoda ještě funguje. Děti ví, že cukrárna nebude. Bude pivo. A rovnou zelený, velikonoční. Musím se srovnat, dát do kupy. Ale jde to pomalu. Pít musím oběma rukama, jednou bych všechno vycintal.

Ještě jedno. Tak jo. Poháry pro děti, teplé ovoce, hořící zmrzlina. Vždycky jsem byl tatínek - pro děti všechno, já vím, že je rozmazluju, ale ony mě to taky všechno vrací. Panenka princezna hltá mé vyprávění. Všechno kořením, aby je to zajímalo. Támhle bydlela zrzavá paní ředitelka, která chodila v květovaném plášti a Sovětský svaz byl pro ní všechno. Máma musela do školy, protože jsem se na Prvního máje poblil v průvodu. Prej provokace. U internacionály. Tatíííí, co holky, co kamarádi, vyprávěj. Jsem ve svém živlu.

Máma chvílemi slzí, dojímají ji některé vzpomínky. Potkáváme jedny známé. Jakube, jsi to ty? Pamatuju tě jako caparta. Boleslav byla moje město, znám ho nazpaměť. Každý kout. Prší a já všechny zatáhnu ještě na hřbitov, kam jsem s Káčou kdysi chodil dělat lásku. Nikomu to neříkám, ale před očima se mi promítá dlouhý film. Zmokneme. 

Koupím v Kauflandu nějaká piva, Klášter, jasně. Mámě víno a sedíme doma. Zhasneme a chtějí po mě strašidelné příběhy. Vezmu je hezky od podlahy a malá se bojí dojít vyčůrat. Babička mě pořád plísní, abych nepřeháněl. Upovídáme se až do spánku. Nebo vlastně jinak, všichni spí a já se převaluji.

Ševelí mi srdce. Mění rytmus. Jsem ve stavu polo bdění, polo spánek. Nevěřím na duchy, ale přijdou za mnou. Tady jsme kdysi s partou pořádali pitky, támhle vzadu jsem, když nebyli naši doma, trávil krásné chvíle se svoji holkou. Stojí tu vedle sebe. Všichni. Mí metaloví kamarádi. Nemluvíme, přesto si rozumíme. Vidím, jak se usmívají. Motá se mi hlava, asi tlak, ale cítím je. Podávají mi pivo. Ráno se probudím první, vytáhne mě slunce a pot.

Musím ven, jde se mnou jen dcerka. Malej prý pomůže babičce s obědem. Chodíme po sídlišti a já jí ukazuju stopy sebe sama. Ke každému betonovému soklu mám svůj příběh. Dojdeme až k rokli. Musím si sednout na lavičku. Dělám, že je mi vedro, ale je toho na mě moc. Podívejte kamarádi, já vím, zbyl jsem tu na světě bez vás. Mám rodinu, krásné děti. Zapomenout na vás nemůžu, vaše odchody byly moc bolestivé, jsou ve mě asi už navěky, ale dnes zbylo jen to dobré, víte?

Křehulinka objevila mládě králíka. Běhá za ním po louce. Na začátku Radouče. Zasním se, ještě, že musíme na oběd. "Tatínku, tady si se líbal s mámou?": ptá se na můj zasněný pohled tahle malá ženská - kopie manželky. Pohladím ji po vlasech a kývnu na souhlas. Kdybys jen věděla. 

Oběd jako vždy skvělý, následuje dlouhá procházka kolem Jizery. Tudy jsme chodili na nádraží, na naše metalový výlety. Pořád se zastavuji, fotím si, mnohé se změnilo, ale třeba překážková dráha pro koně v Podlázkách zůstala. Děti chtějí zase do hospody, a protože přijdou velký mraky, jdeme. Opakujeme zelené pivo, zmrzliny. Srším vtipem, tatínek v dobré náladě. Usínám doma hned, jak dorazíme. Spím jako Jezule.

Ráno vyšleháme holky, užijeme si neskutečně jejich jekot pro zdraví, dostaneme spoustu dobrot a musíme na autobus. Prckové nadšení, tati, Boleslav je tak krásný město. Bylo to úžasný. Zamáváme komínu, rozloučím se se svým rodným krajem. Chtěl jsem se vydat po stopách sebe sama. Ukázat dětem MOJE město, moje dětství, užít si. Aby viděly babičku a spoustu radosti. Aby měly jednou hezký vzpomínky.

Když jsem viděl úsměvy na jejich tvářích a slyšel nadšené výkřiky, když doma vyprávěly ženě, věděl jsem, že se výlet po stopách sebe sama vydařil. Na kořeny se nesmí zapomínat. Jsou naší součástí, ať už byly jakékoliv.