"Dobrý den, vaše hltavosti": zdravívá mě občas moje žena. Ví moc dobře, že jsem mimo. Nevycítí to jen ona, chápou i mé děti. Asi máme knihy zakódované v genech. Někde ve spirálách našich buněk. Táta si čte a nebude s ním řeč.
Prokletý jsem byl už kdysi, když mi máma podala první leporelo. Vonělo papírem, ohmatanou starobou a dobrotou. Usmíval jsem se nad obrázky zvířátek, posouval si své první brýle na nose (tenkrát byly hrozně těžké). První písmenka přede mnou tančila jako spolužačky v sukýnkách. Holky byly ještě hrozně blbý a v knížkách bylo víc napětí.
Knihy dobrodružství a odvahy - KOD. Vinnetou, Tekumseh. Námořníci, dobyvatelé, dobrodruzi. Jules Verne, nekonečná klukovská fantazie. Ve škole ve svetru s rolákem, šprťácký zasněný výraz. Večer, po fotbale a bitkách s partičkou z baráku, zalézt s baterkou pod deku. Venku jsem občas dostal do huby, ale mámu jsem vždy uprosil, abych mohl být ještě chvilku se svými hrdiny z příběhů, prosím.
Nechat se unášet příběhem, představovat si, jak vypadají jednotlivé postavy. První nahá scéna v lehké detektivce, co jsem na tajno přečetl u babičky na chalupě. Aha, tak holky jsou i na něco jinýho, než jen na tahání za copy? To jsem fakt netušil. Podobných knížek si musím sehnat víc. Co třeba rádce pro mladé dívky, tam bylo všechno. Jen ty slečny vypadaly úplně jinak, než mé spolužačky. Staré vydání, u kterého jsem kuckal od prachu. Babi, kdybys věděla.
"Zkus si přečíst taky něco jinýho, než ty tvé dobrodružné romány, Rychlé šípy a Karavanu!": řekl děda a vložil mi do rukou prvního ruského klasika. Těžké čtení, ale láska na celý život. Široké duše, nekonečná step a melancholie. "Seš asi jedinej ve třídě, kterej žere všechnu povinnou četbu": smál se mi kamarád. Jenže já věděl své, už jsem byl dávno knihomolem.
Začalo puzení a literaturu cestovatelskou, napínavou, doplnily dlouhé romány a básně. První líbání na seníku a asi se tomu dalo říkat sex. Tak o tomhle všichni pořád píšou dokola. Nebylo to špatný, ale pořád mi nikdo neřekl, co je to ta láska? Čas hledání, objevování a smutné zamilované bichle od těch, co se rádi souží.
Pomalu přišel metal a pivo. Taky sci-fi a prokletí básníci. K tomu beatníci. Krásná knihovnice Klára a její prsa mě udržela u literatury i v době, kdy ostatní jen chlastali, smáli se a honili po okolí džínové prdelky. Nebyl jsem jiný, ale už jsem věděl, že nejde jen o to zasunout, ale taky, aby si měli dva co říct. Moje první opravdová milá a její knížky. Spojení dvou čitatelských směrů. Už jsi četl/četla tohle?
Občas všechno dobré ze světa odejde a vy se propadnete na dno. Chcete uniknout od reality a vyhledáváte písmenka a věty o zlu a špinavosti. O věcech, které se zdají být ještě horší, než to, co jste prožili. Motáte se v kruhu, máte rádi tmu a atmosféru bolesti. Na hraně mezi šílenstvím a realitou hltáte onen svět.
Musel jsem pryč a co nejdál. Od bolesti, chlastu a děvek. Vysoká škola se sama nabízela a s ní noví kamarádi - pábitelé. Hippie knížky, dlouhé sukně intelektuálek. Nekonečný cesty vlakem s knihou v klíně. Po třídenní opici, co se řešila jedna knížka. Co je to smrt? Ptal se spolužák stále dokola. Teoreticky, rozevlátě. Rozdrásal mě ještě víc.
Konečně má druhá největší láska. Četla sis Hrabala, pamatuješ? A já ti koukal do výstřihu. Nemohl jsem kvůli tobě číst. Měl jsem smutnej pohled a už moc v nic nevěřil. Rozsvítila si mi tvář a přinesla spoustu nových knížek.
První práce v novém životě, zase ten stereotyp. Ne, do hospody nepůjdu. Mám něco jiného, odpovídal jsem a zalezl si s tebou do postele. Když bylo po všem, otevírali jsme knihy až do té doby, než se nám narodily ty naše radosti.
Děti jsou zpočátku hlavně NEspánek. Ale taky pískoviště, procházky a chvilka, kdy spokojeně brumlají. Pak lze otevřít alespoň pár stránek. S něčím, co rychle zaujme, pohltí a nemusí se číst v kuse. Člověk se sice často vracel zpět, pořád listoval, někdy vynechal kvůli blitíčkám, prdíkům, odkrkávání, třeba i několik týdnů, ale mé prokletí je věčné. Vždyť já si četl i před porodním sálem. V pět ráno. Axela Muntheho. Uklidňoval mě.
Víte o tom miláčkové, že tohle leporelo jsem kdysi četl taky? Máš raději Kopčema nebo Veverčáka? Ano, mamuta bych rád ochutnal. Promiň kočenko, ale holčičkovský knížky by ti spíš doporučila máma. Sedávám často v křesle, s metalovou kulisou za zády a spokojeně se usmívám. Vypadá to, že se kruh uzavírá.
Mám teď rád hodně severskou detektivní scénu. Ale i americké romány z padesátých let. Osmdesátkové detektivky z Chicaga. Víc u knížek odpočívám. Řeším tajemné případy, miluju smích francouzských děvčat, protože v sobě mají eleganci a krásu. Těším se, až budu Stoletý stařec, co vylezl z okna a zmizel. Znovu jsem Potkal ryby.
Knihy kupuju, na elektronické jsem si nikdy moc nezvykl. Způsob čtení je jiný, nasávám z nich jen "lehčí" literaturu, když se někde na zastávce, v čekárně, nudím. Ale pocitu, když otevřu první stránku, přičichnu k vazbě a nadávám, kdo mi zase sebral záložku s fotkou kapely DEHYDRATED, se nic nevyrovná.
Ptala se mě totiž, nedávno jedna moc krásná, milá dáma, čím se cítím být. Velmi neobvyklá otázka uprostřed hlomozivého koncertu, není-liž pravda? Kdysi jsem měl plány být vědcem (podařilo se tak napůl), muzikantem (místo toho jsem fanouškem), sportovcem (po strmém startu následoval pád a teď už jen udržovačka, která je čím dál tím těžší), otcem a manželem (to posoudí jiní), ale nakonec jsem zjistil, že nejvíc se cítím být knihomolem.
