Dělá si ze mě legraci celá rodina i kamarádi. Jsem prý dobrý člověk. Vniklo to jednoduše. Jdu si takhle z bazénu a jak mi schnou a mrznou rozpuštěné vlasy na zádech, tak vidím ještě méně než normálně. Nadávám u hlavního vchodu do domu. Zalomil jsem klíč v zámku a nemůžu ho vyndat. Zvoním na ženu, jedu několikrát tam a zpět se šroubováky, tyčkami, švýcarským nožíkem. Nemám brýle a vypadám jak šíleně nešikovný a neohrabaný brouk, taková ta legrační postavička z filmů a různých parodií. Vůbec mi nedojde, že mám brýle v batohu na zádech.
V práci toho bylo nad hlavu, jsem zmatený a jedu do šestého patra k domovníkovi. Je mu přes osmdesát a jsem podle něj první, kdo se za ním ve dvou společných vchodech přijel k něčemu takovému přiznat. Prý jsem dobrý člověk. Jdu domů pro šroubovák a než ho najdu a vyběhnu už s brýlemi zase k zaseknutým dveřím, stojí tam zavolaný zámečník. Domovník má slova špatně pochopil a přivolal pomoc a ta si přijela namastit kapsu. Ihned nadhodí nehoráznou cenu, tak se slušně omluvím a pokusím se mu vše v klidu vysvětlit. Nejde to, je neomalený a pak začne nadávat.
Asi minutu nejsem ani dobrý, ani hodný člověk. Většinou na mě mohou dříví štípat, ale jakmile se ke mě někdo chová ošklivě, seřvu ho na tři doby, do kulata, většinou to stačí. Slyšel mě snad celý dům, plus přilehlé chodníky a škola. Padlo mnoho blbců, ale výsledek se dostavil. Předražený zámečník odešel a já měl konečně klid na práci. "Jéé vy jste ale hodnej a šikovnej, vy jste nám přišel opravit zámek?": slyším snad padesátkrát, je zrovna čas, kdy chodí všichni z práce. Chlapi jen zabručí, ti mladší na mě čumí jak z jara a neumí si představit, že by vyměnili/vyndali zaseklý klíč. Maminky, obzvláště ty svobodné, na mě koukají, jako kdybych právě vymyslel kolo a usmívají se někdy až moc mile. Všem říkám, že když jsem si ten zámek rozbil, tak si ho i opravím, ne?
Většinou, jak to tak pozoruju kolem a kolem, lidi na všechno nadávají. Na politiku, na barvu kůže, na to, že má někdo radost, nový auto, pěknou ženu, bohatství. Asi byla nějaká přívětivá konstalace hvězd nebo mi udělal starý pan domovník a sousedi takové jméno, že o mě všichni začali mluvit jako o Dobrém člověku. Nejde o to, že samozřejmě nejsem zase tak dobrý, tak hodný a tak skvělý, ani šikovný. Hezké bylo, že byli najednou všichni dohromady spokojení, usměvaví a za jedno. Taky mi to dělalo samozřejmě příjemně na duši, proč to nepřiznat.
Tak po týdnu přišel večer kamarád, já mu vše vyprávěl, dali jsme pivko. Dělal si ze mě srandu, že jsem jak Ježíš a že bych si měl založit "sektu". Dobrý člověk se také často objevuje v ruských filmech ze socialismu. No, zkusil jsem si hodně. Ale naše setkání bylo neskutečně příjemné.
Nakonec kamarád vylezl na balkon, já mu podal plechovku piva a svoji mikinu, že budeme chvilku rozjímat bez ženských. Vydechl cigaretový kouř a ze zdola se ozvalo:"To kurva nemůžete těm smradům říct, aby tolik nedupali?". Asi pán pod námi netušil, že nad ním stojí Dobrý člověk.
