"Ty taky než se oblíkneš, to bych tady mohl vystát důlek": rozčiluji se na oko, když čekám na Káču. Konečně začalo trošku teplo a máme před sebou příjemný večer venku. "Musela jsem si přišít novou nášivku, koukej": ukazuje mi nápis Sodom na džínové vestě. Řeknu, že jí to moc sluší, ale neodpustím si ani pohled na asi třicetiletou paní, co jde zrovna okolo. Mezi zuby na ni lehce hvízdnu, ale spíš ze zvyku. Taky trošku Káču provokuju, protože jsem čekal opravdu dlouho. "Ty seš fakt nenapravitelnej, stejně je na tebe moc stará": dostanu ještě šťouchanec do žeber. Všechno je takové, jak má být. Vykračujeme si hrdě, vlníme se ulicí a patří nám celej svět.
První panely léta Páně 1994 nás čekají až v březnu. Nějak jsme se zapomněli po hospodách. Taky už jsme většina chodili do práce a občas nás zachvátila velká lenora. Dnes už jsme ale museli. Plácáme si do dlaní, potkáváme ostatní. Jsem zase šíleně vtipnej, od chlapů z dílny mám spoustu hrozně drsnejch hlášek. Prosmějeme se až na sídliště. Vzduchem se vznáší první teplo a musím holkách říct, že je super jak se jim nalévaj pupence. A kdy že to vyvedou mladý. Jsem prý blbej a mám si dát pokoj. Nedám, jaro mám rád a je ve mě kus provokatéra, vtipálka za každou cenu.
Starý socialistický obchod Družstevník již po několikáté změnil svého majitele, ale dámy prodavačky jsou zde pořád stejné. Znají nás. "Klášter máme vzadu, hned vedle pečiva": vítají nás. Vykoupíme snad všechno pivo. Jedná se o jednoduchou rovnici. Dva metalisté mezi sebe vezmou vždy basu. Holky nějaký vína a kdo kouří, tak ještě igelitky s cigárama. Akorát Kytka dělá, že on nic neunese - taky nemusí, má kazeťák a je osvobozen.
Je ještě trošku chladno, ale syslové i králíci už vyvedly své mladé. Pokusím se předvést pár parakotoulů a "chytit taky nějakou tu večeři", ale je to spíš pro pobavení ostatních, než že bych chtěl opravdu něco ulovit. Před námi se tyčí hora z panelů. Po zimě ještě orosená, je vidět, že se zde občas někdo zastavil, když měla nějaká dvojice romantickou procházku a nakreslila na panely z boku svůj podpis, případně vtipnou říkanku. Probleskne mi hlavou až bolestivá energie. Vzpomínky, spousta vzpomínek.
Kolik my jsme toho tady prožili? Jde na nás nostalgická a jak cucáme další a další lahváče, tak se proberou první koncerty, kdo se kde jak a koho poblil, první objev thrashe, první líbačka...
"Nejlepší stejně bylo, jak jsme si to s Prcalíkem rozdávali za oponou na tý zábavě v Hradišti, měli jsme chvilku, než půjdou hrát a byl tam klid a jak nějakej blbec roztáhl oponu. Ten pohled na Prcalíkův zadek musel bejt skvělej. Ze sexu tedy už nic nebylo, ale byli jsme taky jednou slavní": zasnila se Prcalinka. "Jojo, celej svět mohl vidět moji pihu krásy na pravé půlce": dodal Prcalík a my se řehtali jak koně.
Pak si každý z nás, těch co jsme na panelech začínali, stoupl a měl několik vzpomínek. Vzpomínek na metal. Nováčci na nás koukali jak na polobohy. Kytka už byl v ráži, měl po dvou nočních, tak následoval jeho kulturně osvětový proslov. Možná jsem tenkrát měl poslouchat víc, protože mluvil krásně a taky bych se něco dozvěděl. On hudbu miloval, znal detaily a mé neustálé posílání do prdele nelibě nesl. "Řekni radši něco o šukání, to je zajímavější": pořád jsem ho přerušoval.
Přidal tedy zážitek s Mirkou, jak to na ně přišlo a hodil ji jedno jaro do trávy. Znali se jen krátce a ona chudák zamilovaná, držela a trošku i trpěla, protože měla do zadku zaraženou třísku. A když přidal další malebný zážitek, jak si opilý u nich doma spletl pokoj a vlezl si do ložnice opilý k mámě své milé a chtěl po ní to co po Mirce, popadali jsme se za břicha.
Slunce pomalu zapadalo a ochladilo se. Holky byly najednou přítulnější a my nevěděli, jestli je to zimou nebo tím, že nás mají rády. Asi oboji. Projížděli jsme všechny "staré" kazety a každá k nám promlouvala svým příběhem. Hudba spojená se životem. Byli jsme její součástí.
"Hele, už je tma Smrťáku, řekni taky něco ty": ozvalo se z davu, od jedné mladinké koroptvičky. Kouknu tím směrem, zahlédnu její modrá očička, mezi dlouhými tmavými vlasy, sčesanými samozřejmě na prdel - typ panenka. Měl jsem v sobě mnoho piv a byl jsem hrozně rád, že jsme zase všichni spolu. A tak jsem si stoupl až nahoru a dělalo mi fakt dobře, že si mě někdo takhle vyžádal.
Nevím, co jsem přesně doslova vyprávěl, ale obsahem mých vět byla nejdříve pocta našim holkám, pak dlouhý monolog o Kačence a nakonec jsem se pokusil popsat slovy naši hudbu. Většinou, když mě podobná řeč chytla, někde uprostřed mě Kytka nebo Prcalík přerušili, trošku mě shodili, abych nebyl tak "vznešenej" a ukecanej. Tentokrát ne. Rozohnil jsem se opravdu hodně, mluvil jako nějakej politik, který kandiduje za metal do parlamentu. Až jsem se tomu sám divil.
Mluvil jsem dlouho, muselo to všechno ven. Podával jsem zažité i slyšené metalové příběhy takovým způsobem, že někteří zapomínali pít. A to je co říct, protože naše thrashová smečka byla všechno, jen ne pozorná. Když jsem skončil, tak kluci kývali souhlasně hlavama a hned si se mnou ťukali a holky za mnou chodily, dávaly mi pusy na tváře a ty odvážnější i na pusu.
Ještě chvíli se éterem vznášel dozvuk mých vážných slov, tak jsem šel nahoru, nahodil do kazeťáku S.D.I. a roztočil vrtuli. Nejdřív všichni jen ztuhle zírali, ale pak se začínali postupně přidávat. Za několik minut pařili všichni, bez rozdílu věku i pohlaví. Až jsme padli na zem vyčerpáním.
"Já bych chtěla taky něco říct, neumím sice moc mluvit před lidma, ale musím taky pár slov...": vypnula najednou Káča kazeťák a bylo na ni vidět, že se chudák celá třese. "Možná je to blbost, ale víte co je pro mě nejkrásnější?...Když sedím doma a čekám, že pro mě Kuba přijde, když hodí kamínek na naše okno, když mě pozve na matračku do sklepa, když se opivní v hospodě a pak mi pořád dokola říká, že mě miluje, když jedeme spolu na chalupu a tam topíme v kamnech a posloucháme Saxon, když vyrazíme všichni na koncert a zapaříme, když mě Smrťák vyhodí do vzduchu, když má navátej ty jeho blbý řeči, když jdeme všichni ulicí, když mi Kytka přinese novou kazetu, když se se Smrťákem pohádáme, protože mi pořád nutí ten jeho death metal, když je Prcalík sprostej jak dlaždič, když se s Janou doma opijeme vínem a řešíme kluky, když už dnes vím, že si Smrťáka vezmu a chci s ním mít rodinu..." Pokračovala stále dál a já si najednou uvědomil, že všechny tyhle vzpomínky na metal jsou vlastně i moje. Měl jsem štěstí na kamarády, měl jsem holku, kterou my všichni záviděli. Vlastně ani nevím, jak se to stalo, možná osud, možná jsem tomu šel trošku naproti (ale spíš jsem měl prostě kurva obrovský štěstí). Jako spousta jiných věcí v životě jsem byl do toho vhozený a chvílemi nevěděl, co dělat. V sedmnácti tomu tak bývá. Plaval jsem v metalu se svoji modročernou vílou a někdy se i topil, ale většinou vznášel a byl na sebe hrozně hrdej.
Co jsem ale věděl bylo, že když Káča domluvila, musel jsem ji zulíbat. Naoko se bránila, ale byla ráda, že řekla všechno nahlas. Ten večer, možná že byl po dlouhé době zase na panelech, se vzpomínalo až do rána. Čím víc jsme měli alkoholu v krvi, tím byly naše příběhy košatější, odvážnější a košilatější. Prcalík si jednou namazal přirození pálivou paprikou, protože četl návod v nějakým pornočasopise. Pan redaktor asi netušil, že bude v Mladé Boleslavi dvojice, která díky tomu zažije opravdu žhavý sex.
Kytka jedné své malé neteři nahrál na vánoční besídku na kazetu Cannibal Corpse a ona díky tomu asi týden brečela, protože paní učitelky nechtěly na její hudbu tancovat. Mirka si zalezla na jedné zábavě na pánský záchodky a myslela si, že bude v opilosti koukat skrz vypadlý suk v naději na nějaká ta kladiva - rozuměj šmírování naopak. Jaké bylo její překvapení, když si to začali dva hrozně drsní metalisti vedle rozdávat (Prcalík k tomuto příběhu vždy dodal hlášku "drtivý anál"). Janě nabízel za chvilkový sex jeden zemědělec králíka. Kačenka přidala moje legendární přeplavání kaluže kraulem. O kutálení v popelnicích, o sjezdech roklí v kontejnerech, kdy si Prcalík vyrazil zub a vyhrál, ani mluvit nemusím.
Za chvilku mělo svítat a nám se domů nechtělo. Vzali jsme prázdné basy, vrátili je zezadu do Družstevníka, pořádně se přitulili ke svým holkám a šlo se do non-stopu k autobusáku. "Jo, točený je točený": lokl si Prcalík, krkl si na celý lokál a spadl pod stůl. Bylo na čase se rozloučit. Holky si nás odvedou domů, uloží nás do peřin a až nebudeme mít z hlav pytle plné střepů, dají nám i samy sebe. Bude už sobota odpoledne a my už se zase těšíme, až budeme za chvíli znovu řešit metal na panelech.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
