Příběh sto třicátý první - Den opravdového metalisty, model rok 1994
Budíka jsem měl nařízeného půl hodiny před tím, než vstával do práce otec. Abych ho nemusel potkat na záchodě. Půl páté ráno, mám za sebou rozcvičku z karate a srkám černý čaj. Naproti v okně se zase jedna dvojice hádá a stará paní s rukama na parapetu sleduje, co se kde šustne. Jakoby si celý panelák najednou čistil zuby, splachoval záchod, aby si pak nakonec zapálil cigáro před vchodem a vyhodil své nájemníky do studené ulice. Dělnické město žije pravidelným pochmurným životem. Ano, rok 1994 byl od začátku hodně šedivý.
"Tak co Smrťáku, jdeš do práce": zeptala se mě holka, co dělala u nás ve skladu. Krásná od pohledu, ale v hlavě nasráno, jak říkával Prcalík. Nasadím sluchátka, nic neříkám. Jen občas, když dohraje skladba, tak slyším její vysoký, pisklavý a nepříjemný hlas. Stejně říká blbosti - o včerejším seriálu a mrká u toho jak panenka Barbie. Má odkoukaný takový ty kurví pohledy, který mají pornoherečky. Musím se tomu smát a přidám si radši volume do uší. Pestilence - "Consuming Pulse". Martin Van Drunen a Patrick Mameli. Vynikající a strhující záležitost plná kruté hudební smrti.
Kolem mě projíždějí davy dělníků na starých kolech. Skládačky, Esky, Favority, občas nějakej nadšenec v elasťákách, co si počítá kilometry. Salutuju na vrátnici, paní vrátnou znám z hospody. Píchačky, šatna plná chlapského smradu. "Kdybys měl večer čas, budu ráda, ukážu ti nějaký desky": zkouší to ještě šukavá skladnice, ale jen zamručím. Prohodím mezi chlapama raději něco zaručeně hodně testosteronovýho, aby věděli, že patřím mezi ně. Smějou se a říkají mi, že jsem pro tuhle koroptvičku zajímavej hlavně tím, protože jsem jí jako snad jedinej nedal. "Chci bejt tajemnej, volové": prohodím ještě, ale myslím u toho na Káču, protože včera odpoledne to s ní bylo nádherný. "A bez lásky stejně už dávno nešukám": vtipkuji, když otevírám svoji prosklenou kukaň.
Čeká na mě několik stohů papírů a papírů a papírů. Taky počítač s modře zářícím operačním systémem. Nasadím sluchátka a dám se do práce. Jsem jako stroj. Já, lejstra a klávesnice. "Kubo, pojď na sváču": zaťuká kolega z vedlejšího oddělení a jinak taky spolužák z dětství. Má kostěné brýle, žádný maso ani svaly na svém těle a hrozně moc by už taky někdy poznal nějaké děvče. Typ stydlína, který se mě pořád ptá, jak to, že na mě holky letí. Vždyť jsem stejně vošklivej a ještě navíc vágus. "To je charisma, vole": prozradím mu nad gulášovkou a houskami své kouzlo a tajemství.
Musím vypnout mozek. Být holka, tak mu taky nedám. Šíleně mluví, spíš kecá kraviny. Všechno rozebírá, je jak stará ženská, která už nedokáže zaujmout krásou a zahořkla. Na to, že mám šedesát kilo, tak jdu pro gulášovku ještě dvakrát. "Drž se toho, kdo ti dává jídlo": prozradil mi kdysi v opilosti jednu moudrost Sabath a prdelaté kantýnské mě proto mají moc rády. Kdo by neměl. Vtipkuji s nima, lichotím. Občas dostanu panáčka, někdy pivo. Pohoda. Mají na sobě bílé pláště a připomínají obrovské usměvavé kachny. Sálá z nich dobrota a na to já dám.
Do běda další papíry, pak obchůzka, sázím na osobní setkání. Kluci i pánové makají těžce, ví že jsem rovnej, že se jich zastanu, někdy možná až moc hodnej, ale já se otrkám brzy. Stereotyp, továrna, soustruhy, frézky, umolousaný chlapi v montérkách. Opravujeme, co si kdo řekne. Jsme jak kovoví lékaři, napravujeme porušené. K obědu si sednu radši bokem, chci mít klid. Jenže zase si ke mě sedne spolužák i kurvička ze skladu. Nejlepší by bylo je dát dohromady. Ukojeni by byli všichni, říkám jim to, ale ona ho NECHCE. S tím já nic neudělám. Jdu si radši přidat další knedlíky a omáčku.
Padla, konečně padla. Domů kráčím rychle, chvílemi běžím. Musím za Káčou. Hodím žebradlo do kouta, stihl jsem všechno dřív než otec. Džínová bunda s obrovskou plachtou Vader na zádech, ošité mám nově i džíny. Bílé čínské kecky, již značně ošunťelé. Křivák, ošoupaný neustálým nošením. Jsem prototyp thrash death metalového metalisty - model rok 1994. Walkmana v levé kapse, sluchátka na uších. S rukama v kapsách jdu zadem ke gymplu. Potkám pár kámošů, zahrozíme na sebe. Taky nějaký Depešáky, který jsou v černým, mají vyděšený pohledy a přijdou mi spíš jako nějaký holky, který jdou zrovna z pohřbu.
Rozvalím se před školu pod sochou učitele národů - kterýho nám všichni záviděj a podle kterýho jsme se nikdo nikdy nic neučil. Zahvízdám. Káča sedí u okna a zamává mi. Holky jí pořád prý neskutečně záviděj, protože jsem sice vošklivej, hubenej, vágus, ale mám ji už dlouho rád. Chodíme spolu, protože je nám spolu dobře, protože máme stejný zájmy, protože láska, vole - a taky je na nás moc hezký pohled, říká se. Její spolužačky mají vážný vztah málokdy. Diskofilové na to prý nějak moc nejsou. Zase mají ale víc peněz a auta. Já mám momentálně stovku, jedny náhradní baterie a hlad.
Čeká na mě několik stohů papírů a papírů a papírů. Taky počítač s modře zářícím operačním systémem. Nasadím sluchátka a dám se do práce. Jsem jako stroj. Já, lejstra a klávesnice. "Kubo, pojď na sváču": zaťuká kolega z vedlejšího oddělení a jinak taky spolužák z dětství. Má kostěné brýle, žádný maso ani svaly na svém těle a hrozně moc by už taky někdy poznal nějaké děvče. Typ stydlína, který se mě pořád ptá, jak to, že na mě holky letí. Vždyť jsem stejně vošklivej a ještě navíc vágus. "To je charisma, vole": prozradím mu nad gulášovkou a houskami své kouzlo a tajemství.
Musím vypnout mozek. Být holka, tak mu taky nedám. Šíleně mluví, spíš kecá kraviny. Všechno rozebírá, je jak stará ženská, která už nedokáže zaujmout krásou a zahořkla. Na to, že mám šedesát kilo, tak jdu pro gulášovku ještě dvakrát. "Drž se toho, kdo ti dává jídlo": prozradil mi kdysi v opilosti jednu moudrost Sabath a prdelaté kantýnské mě proto mají moc rády. Kdo by neměl. Vtipkuji s nima, lichotím. Občas dostanu panáčka, někdy pivo. Pohoda. Mají na sobě bílé pláště a připomínají obrovské usměvavé kachny. Sálá z nich dobrota a na to já dám.
Do běda další papíry, pak obchůzka, sázím na osobní setkání. Kluci i pánové makají těžce, ví že jsem rovnej, že se jich zastanu, někdy možná až moc hodnej, ale já se otrkám brzy. Stereotyp, továrna, soustruhy, frézky, umolousaný chlapi v montérkách. Opravujeme, co si kdo řekne. Jsme jak kovoví lékaři, napravujeme porušené. K obědu si sednu radši bokem, chci mít klid. Jenže zase si ke mě sedne spolužák i kurvička ze skladu. Nejlepší by bylo je dát dohromady. Ukojeni by byli všichni, říkám jim to, ale ona ho NECHCE. S tím já nic neudělám. Jdu si radši přidat další knedlíky a omáčku.
Padla, konečně padla. Domů kráčím rychle, chvílemi běžím. Musím za Káčou. Hodím žebradlo do kouta, stihl jsem všechno dřív než otec. Džínová bunda s obrovskou plachtou Vader na zádech, ošité mám nově i džíny. Bílé čínské kecky, již značně ošunťelé. Křivák, ošoupaný neustálým nošením. Jsem prototyp thrash death metalového metalisty - model rok 1994. Walkmana v levé kapse, sluchátka na uších. S rukama v kapsách jdu zadem ke gymplu. Potkám pár kámošů, zahrozíme na sebe. Taky nějaký Depešáky, který jsou v černým, mají vyděšený pohledy a přijdou mi spíš jako nějaký holky, který jdou zrovna z pohřbu.
Rozvalím se před školu pod sochou učitele národů - kterýho nám všichni záviděj a podle kterýho jsme se nikdo nikdy nic neučil. Zahvízdám. Káča sedí u okna a zamává mi. Holky jí pořád prý neskutečně záviděj, protože jsem sice vošklivej, hubenej, vágus, ale mám ji už dlouho rád. Chodíme spolu, protože je nám spolu dobře, protože máme stejný zájmy, protože láska, vole - a taky je na nás moc hezký pohled, říká se. Její spolužačky mají vážný vztah málokdy. Diskofilové na to prý nějak moc nejsou. Zase mají ale víc peněz a auta. Já mám momentálně stovku, jedny náhradní baterie a hlad.
Nikdy nezapomenu na okamžiky, kdy ke mě běhávala. Od obrovských těžkých dřevěných dveří gymnázia, drze přes trávník. Stál jsem ležérně, jako frajer, abych vypadal, že jsem děsně v pohodě. Ale uvnitř jsem byl nejšťastnější kluk na světě. Miloval jsem vlající vlasy (bože!), nadskakující prdelku i touhu v jejích očích. Ihned zazní heslo žíněnky. Oba víme své. "Dobrý den, paní Kačenková, vám to ale dnes sluší, nechcete si tentorkát se mnou vyjít vy?": laškuju ještě s její mámou. Odměnou mi je milý pohled, podaná hedvábná ruka i chůze pro svačinu, kdy ona ví, že ji koukám na zadek a podle toho se vlní.
Loučíme se, ale zadem, skrz malé okénko ve sklepě, vlezeme zase dovnitř. Staré žíněnky, po stranách roztržené, se stanou naším útočištěm. "Byly doby, kdy jsem šukal, co se hýbalo, ale teprve teď jsem pochopil kouzlo sexu": machroval jsem vždycky před klukama v hospodě. "To já taky, to je proto, protože zasouváš z lásky, vole": doplnil mě pokaždé Prcalík. Bylo to tak. Znali jsme už několik let dokonale těla svých dívek. Radost, zrychlený dech, touha. Nakonec objetí, ze kterého se nám s mojí vílou nikdy nikam nechtělo. Tichá slova a už musíme, parta čeká.
Loučíme se, ale zadem, skrz malé okénko ve sklepě, vlezeme zase dovnitř. Staré žíněnky, po stranách roztržené, se stanou naším útočištěm. "Byly doby, kdy jsem šukal, co se hýbalo, ale teprve teď jsem pochopil kouzlo sexu": machroval jsem vždycky před klukama v hospodě. "To já taky, to je proto, protože zasouváš z lásky, vole": doplnil mě pokaždé Prcalík. Bylo to tak. Znali jsme už několik let dokonale těla svých dívek. Radost, zrychlený dech, touha. Nakonec objetí, ze kterého se nám s mojí vílou nikdy nikam nechtělo. Tichá slova a už musíme, parta čeká.
Dolů na sídliště jsme teď chodili podél řeky, nikdo nikde, jen my dva a šumící Jizera. Cesta sice byla delší, ale vedla kolem místa, kde jsme chtěli po prázdninách bydlet. Plánů spousta. "Zdááár, jak se ti líbí ty Pestilence?": vítá nás Kytka s lahváčem v ruce. Taky Škodovák. Pár slov o práci, ale jen aby se neřeklo, hlavní je metal. Jsem z doporučené hudby doslova u vytržení. Tenkrát se tvořily death metalový dějiny, což jsme samozřejmě netušili, ale snad všechno, co Kytka nebo Sabath přinesli, znělo parádně. Bylo skvělé, být u toho. Ani jsme to nevnímali. Pro mě osobně byl tenkrát metal na stejné úrovni jako Káča a pivo. Možná, že vyznívá tento názor divně, ale já vše tak cítil.
Kecáme s klukama, cinkáme lahváčema. Pestilence mají hlavní slovo. Dokonce půjčím svoji kazetu do kazeťáku na panelech. Je to masakr, který někteří nechápou. Nechají nám jen hodinu, pak se zase vrátí thrash. Ten pořád vládl. Ne vždycky, ale dnes jsme měli s Káčou rozkecáno, tak ji vyzvednu mezi děvčaty. Stojí tam, smějou se, ševelí. Usměvavé, s prdýlkama, v napresovaných džínách. Krásné, tak hrozně moc krásné. Musím se otřepat, protože mi zase hlavou problesknou všelijaké myšlenky. Chytnu svoji modrou vílu za ruku a vydáme se na společný okruh kolem lesíka.
Kecáme s klukama, cinkáme lahváčema. Pestilence mají hlavní slovo. Dokonce půjčím svoji kazetu do kazeťáku na panelech. Je to masakr, který někteří nechápou. Nechají nám jen hodinu, pak se zase vrátí thrash. Ten pořád vládl. Ne vždycky, ale dnes jsme měli s Káčou rozkecáno, tak ji vyzvednu mezi děvčaty. Stojí tam, smějou se, ševelí. Usměvavé, s prdýlkama, v napresovaných džínách. Krásné, tak hrozně moc krásné. Musím se otřepat, protože mi zase hlavou problesknou všelijaké myšlenky. Chytnu svoji modrou vílu za ruku a vydáme se na společný okruh kolem lesíka.
Náš strom, naše mýtina, naše vyhlídka do kraje. Zákonem chráněné rostliny, syslí kolonie, nic z toho nevnímáme. Máme společný hovor o budoucnosti. Vážně i nevážně. Těšíme se. Chci vypadnout ze stereotypu Škodovka, sídliště, Škodovka, sídliště. Čekám až dostuduješ má milá, pak začneme žít. Spolu, navěky. Zasním se nahlas a odměnou mi je kaštánkovitý pohled doslova naplněný takovým tím hrozně příjemným odleskem.
"Neříkej mi, že jste zase šukali, vy jste jak králíci": přivítá nás po procházce Prcalík. Jen se usmíváme, jsme naschvál tajemní. Cítím ze všech kamarádů obrovskou sílu, podporu, soudržnost. Jsme jako rodina, jako smečka, která již několik let vyvrhnuta sídlištěm kousek za městem, proplouvá životem a metalem. Je nám spolu hrozně dobře. Koukáme do kraje, tiskneme se ke svým dívkám, já obklopen ještě navíc Janou. Nad Radoučí se pomalu snáší mlha, my ztichneme. Kouzlo okamžiku, až tajemná chvíle, která se nám zaryje navěky do našich mozků.
V noci jdeme zpět městem, zavěšeni do sebe. Odvádím nejdřív Janu, plácnu ji po zadku na rozloučenou a vidím, jak se za námi dívá z okna. Káča se ke mě přitulí jako kočenka. Lidi, co jdou z divadla, krásný ženský v černých šatech (miluju!) a chlapi v kvádrech, všichni se za náma otáčejí. Asi nechápou, jak může mít takovej ksicht a vagabund tak nádhernou dívku. Nechápu to vlastně ani já, jsem si pořád ještě trošku nejistej. Musím to Káče říct, ale ona mi pak říká slova jako - ty blázínku, co blbneš, nejseš vošklivej, až se musím smát. Ochutnám ještě, jak je vlhká v krku. Zamává z okna se starodávnou římsou. Zatváří se naschvál jak princezna. Ona vlastně je princeznou a já jsem podkoní, co ji dávno dobyl.
V půl jedenáctý jsem doma. Otec spí u televize. Máma pobíhá po bytě a kdeže jsem to zase byl. Zamumlám, jak už to pubertálně adolescentní jedinci dělávají a po sprše si zalezu k lampičce do postele. Brácha dávno spí. Otevřu knihu a nechám se unášet příběhem. Ještě jednu stránku, s občasným pohledem na hodiny. Je přesně půlnoc a ve sluchátkách mi dohrála poslední skladba Pestilence. Oči se mi klíží. Mám za sebou další pracovní den opravdového metalisty. Těžký a náročný, ale zároveň krásný. Zdá se mi, jak jinak, o Kačence a jejích nekonečně dlouhých vlasech.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
