Nápad vyrazit do chatek k Máchovu jezeru v zimě se zdál být více než bláznivý. Byl, to je bez debat. A dodnes nechápu, jak se nám povedlo holky přesvědčit. Původně jsme teda chtěli vyrazit jen kluci, třeba na den, pořádně se tam zmordovat alkoholem a vyčistit hlavy. Kačenkovi měli kousek od Doks chatu, ale její rodiče tam utíkali z města čím dál tím častěji. Tak nám sehnali přes známé, po neblahých zkušenostech s našimi pařbami z minulosti, raději dvě dřevěné místnosti u Máchova jezera. V létě skoro nedostupná krása, v zimě šlo o zdraví - jak nám tvrdily svorně všechny mámy.
Mrzlo a já nesl na zádech pro každého dva spacáky. Taky několik lahví rumu, boleslavské drápaniny. Holky nesly jídlo, samy připravily spoustu obložených chlebů. Na autobusáku jsme působili jako parta pomatenců, co si spletli roční období. Kytka s obrovským kazeťákem a Mirkou, která mimo jídla nesla i igelitku s bateriemi. Nasoukali jsme se do autobusu a dělali, že k nám Prcalík s Prcalinkou nepatří. Rozebírali včerejší vydařený sex tak nahlas, že jsme se červenali. A to jsme pro sprosté slovo nešli také mnohdy daleko.
Zacinkaly lahváče, zazněl Hangar 18 od Megadeth. Nejdřív nás okřikl řidič, pak nějaká paní kolem padesáti let. Taková ta klasická zapšklá bojovnice. Tak ji Prcalík nabídl panáka a byl klid. Z Boleslavi je to do Doks před Bělou pod Bezdězem něco kolem půl hodiny. Přesto jsme každý dal dvě piva a několik loků pálenky. Nálada byla na zastávce u Máchova jezera vynikající. Zlepšila se ještě víc, když tam na nás čekal od pohledu hodný pan správce. "Sice tam zmrznete, ale nám se hodí teď každá koruna. Jo za komoušů, to sem jezdily i školy, a nejlepší byly zájezdy ROH. Jenže teď jsou lidi zmlsaný a každej musí holt k móóóři": vzpomínal na rozkvět chatové osady.
Optali jsme se, jestli můžeme chodit přes zamrzlé jezero/nádrž. A že prej jo, že lidi jezdí jednu část i autama. Tak jsme to střihli po ledu a klouzali se a hráli si na ruský krasobruslaře. Pokusil jsem se o nějakýho toho baleťáka Michaila Baryšnikova, ale zamotal jsem se do všech těch popruhů, spacáků a holek, že jsme zůstali ležet na skřípající ledové ploše. "Vy se teda nablbnete. Koukám, že nejste úplně napárovaný. Jak budete spát? Mám pro vás jen dvě chatky po čtyřech a vás je sedm.": dělal si chvilku legraci pan správce, ale když mu bylo vysvětleno, že já klasicky spím s holkama a dvě další dvojice taky spolu, tak na mě koukal jak u vytržení. Asi ještě neviděl v životě thrashovýho váguse, co má u sebe dvě panenky.
Ubytování bylo mrazivé, ale čisté a když vysvitlo mezi borovicemi slunce a začalo zářit nad zamrzlým Máchovým jezerem, úplně jsem chápal Karla Hynka, že si bělské lesy a okolí tolik zamiloval. Koneckonců, já ve věcech partnerského soužití zrovna létal a byl zaláskovaný až po uši, tak se nějaká ta odcitovaná báseň sama nabízela. Mám jeho sbírky rád vlastně dodnes, jsou pro mě vzpomínkou na kraj mého dětství a mládí. Kluci si ze mě sice zase dělali legraci, protože mě našli zasněného u okna, s rumem v ruce a dlouhým pohledem do dálky. Holky mezitím vybalovaly a připravovaly první jídlo.
Byla nám zima, museli jsme se zachumlat do spacáků, hezky k sobě, jako tučňáci. S klukama nás zase chytla muzika a když Prcalík konečně našteloval kazeťák, šlo se na to. Pařba mohla začít. Nutno říci, že hned od začátku neskutečně divoká. Asi jak jsme spolu už delší dobu nikde nebyli úplně všichni pohromadě, tak to mělo grády jak v našich začátcích. "Ty vole, Slayer už ne, dej tam nějakej německej thrash!": křičel Prcalík na Kytku, který se jako vždy ujal role DJ. Projeli a promáchali jsme hlavami tedy Protector, Sodom, Kreator. Můj kamarád postupně přitvrzoval, já musel předvést imaginární sólo na kytaru u Megadeth, pokračovalo se ke Krabathor, Morgoth a Vader. Vnutil jsem všem Obituary a první tři alba Bolt Thrower, na kterých jsem nově neskutečně ujížděl.
"Musíme do hospody, jinak tady zmrzneme": prohodila konečně Jana a spiklenecky na mě a Káču mrkla. Než mi všechno došlo, musely mě holky několikrát ťuknout do hlavy. Všichni odešli a já zůstal sám s mojí džínovou vílou. Začal jsem jí citovat:
„Temnější noc! — — — Zde v noční klín
ba lůny zář, ba hvězdný kmit
se vloudí — — tam — jen pustý stín,
tam žádný — žádný — žádný svit,
pouhá jen tma přebývá."
ba lůny zář, ba hvězdný kmit
se vloudí — — tam — jen pustý stín,
tam žádný — žádný — žádný svit,
pouhá jen tma přebývá."
Moji asi nejoblíbenější pasáž z Máje. Dál jsem se nedostal, ve spacáku na mě už čekala láska moje zmrzlá a bylo mojí povinností ji zahřát. Od pusy nám šla udýchaná pára, ale v tomhle věku člověku na nějakém tom nepohodlí nezáleží. Nasává každou společnou chvilku a ani si ji neváží, ocení ji většinou až po několika letech.
Když jsme dorazili do hospody, Prcalík zrovna jednomu místnímu kovozemědělci vysvětloval tajemství prvních desek Sodom. Vše vyvrcholilo lehkou strkačkou, protože můj kamarád neopomněl traktoristovi vehementně sdělit, že pokud nezná Agent Orange, je píčus. K bitvě nedošlo jen díky mému rychlému zásahu a koupě panáka pro rozdivočeného sedláka. Zajímavý bylo, že měl na sobě džísku s nápisem Vitacit, Citron a tak by člověk nějaký menší rozhled očekával. Pivo spojuje lidi a naše holky zase v hospodě zářily jako modelky, tak nás pár příchozích kamarádů ještě před chvílí naštvaného maníka pozvalo na zábavu.
Dopili jsme pivo, dopili jsme nějaké panáky, co nám kluci koupili a čekali na autobus do Mimoně. Tam měla hrát jedna z kapel, kterou jsme sice nikdy neměli rádi, ale už jen pro její stáří jsme ji brali. Generace. Už cestou se na nás nalepily máničky, proti nám starý fotři a ženský, který ještě pamatovaly Beatles v rozkvětu. Docela jsme si rozuměli. V kulturáku sice naše parta působila jako skupina výrostků (což jsme byli) a když začala hrát předkapela několika mimoňských kluků (název po mě fakt nechtějte), měli jsme prostě kecy o "mimoních", ale jinak jsme vcelku zapadli.
Pamatuji na jednu pro mě tehdy starou (asi čtyřicetiletou) paní, která už měla po porodu povolené břicho, narůstající zadek, jak to na podpatcích neskutečně rozjela. Krásný tanec, tedy nebýt Kytky, který celou dobu Mirce říkal, že bude mít takovouhle prdel, pokud nebude pravidelně alespoň dvakrát denně šukat, aby měla pohyb. Dáma jej slyšela a odbyla ho s tím, že takovýho cucáka by utahala ještě dneska po dvou hodinách. Jak říkám, sympatická paní.
Když hrála Generace svoje skladby, stálo to za vyližprdel. Ale převzatý rockový pecky zvládala na výbornou. S Káčou jsme si zaploužili, i s Janou zatrsali. Nic objevného, ani žádný nářez a můj názor na vesnické zábavy (co se týká hudby) to nezměnilo, ale užívali jsme si dosytosti. Ke konci byla nezbytná lehká bitka, která ale spočívala jen v zneškodnění jednoho rozvášněného tatíka, který dostal chuť na mladý holky. Dostal jednu do žeber a byl klid. I jeho kamarádi uznali, že se chová jako debil.
Loučíme se s máničkama a čeká nás patnáct kilometrů z Mimoně do chatek. Lesem, zimou. Tenkrát nám to tak nepřišlo. Prostě se šlo. Zpívalo se, házely šišky, sněhové koule za krk a dvojice zůstávaly, vždy lehce zakousnuté jeden do druhého, často opožděně vzadu. "Jsem zmrzlej jak sobolí hovno a přesto je mi tak krásně": vymyslel Prcalík další slogan, který jsme řvali až k Máchově jezeru. Tam jsme se museli na břehu v úžasu zastavit. Představte si měsíc, velký a do žluta zabarvený, jak se proplétá mezi borovicemi, občas vykoukne, aby se zatřepotal na ledu. Ze zasněženého jezera/rybníku se ozývá škrukání, praskání, dunění vody narážející zespodu na led. Vyběhneme a šoupeme nohama jako krasobruslaři.
"Měl jsi zase jednou z prdele kliku, kamaráde, kdyby ses propadl někde uprostřed, asi by už bylo po tobě": křičí na mě udýchaně Prcalík, který kousek od chatek a u břehu tahá z vody mé tělo. Propadl jsem se, nasákl ledovou vodou, viděl jsem pod ledem štíhlé nohy Kačenky i slyšel její přidušený výkřik. Teď ležím na dřevěné posteli, obložen vším dostupným oblečením a do drkotající pusy mi kluci lejou rum. Jsem ještě v šoku, najednou skoro střízlivý (jako ostatně všichni). Mám tak ztuhlé čelisti, že nemůžu mluvit. Děkuji proto jen kýváním, posunky a nataženou rukou. "Ty vole neděkuj, jsme kámoši, to bychom udělali všichni ne?": ošívá se Prcalík, ale je pravdou, že on zareagoval nejrychleji a z vody mě vytáhl. Káča ho obejme a zase pláče, protože beze mě by prý nepřežila.
Zajímavé je, že nejblíže ke splněnému snu - mít dvě holky najednou - jsem byl ve stavu, kdy jsem byl schopen myslet jen na to, abych nezmrzl. Jana s nahým tělem, jen v kalhotkách z jedné strany, Kačenka tulící se z druhé. "Ty se klepeš, to je hrozný, ale neboj, my tě zahřejeme": šeptaly mi do ucha mé metalové krásky a já si představoval věci, které nejdou publikovat.
Zdálo se mi, velmi živě, že jsem vyběhl ven. Nahý, přímo do zimy a mrazu. Zpíval jsem si, cítil se zahřátý a vedl si za ruce Kačenku a ještě jednu pornohvězdu z devadesátých let. Čekaly na mě uprostřed Máchova jezera, na ostrůvku, i dámy ze starých českých filmů. Došli jsme k nim, já se s každou políbil, pomuckal, ale pak jsem se neskutečně rozklepal.
"Kubo, Smrťáku, prosím tě, otevři oči, Jano, udělej s ním něco, vždyť úplně hoří!": uslyším jakoby z dálky. Pokusím se hlas zahnat, ale Kačenka se mnou lomcuje, dává mi lehké facky a pořád dokola mě pusinkuje. Otevřu pomalu nekonečně těžká víčka a uvidím nad sebou celou partu. Už se prý zdálo, že jsem na tom lépe a taky jsem chtěl obě holky ze spaní pořád osahávat, tak si Jana přelehla a nakonec i Kačenka. Ráno jsem začal šíleně hicovat, potit se a mluvit z cesty. Horečka vyhrála.
Netuším, jak jsem se dostal do autobusu, ani nevím, jak mě Kačenka předala mojí mámě, ale co vím jistě, je, že se o mě všichni hrozně hezky starali. Dlouho se potom v hospodách vyprávělo, že na mě byl zajímavý pohled. Představte si vlasatého, džínového, dva dny nemytého vagabunda, který pokaždé, když ujde pár kroků, tak se zastaví, začne citovat Karla Hynka Máchu a prohlašuje, že je hrozně hrdý na to, že pochází z Máchova metalového kraje. Jediné, čemu ale nikdo vůbec nerozuměl, byl můj skleněný pohled do dálky a neustálé blábolení o tom, že ten grupáč s Adinou Mandlovou určitě dokončíme.
Jako dítě jsem neměl snad žádnou dětskou nemoc. Děkuji přírodě za zdravý kořínek z hor, ale tentokrát mé tělo nevydrželo. Zápal plic jak vyšitý. S klasickým průběhem. S vtipnými pomeranči od kamarádů, s laskavou rukou Kačenky, se zaručeně vynikajícím čajem od mé mámy. Jana mi přinesla z antikvariátu jedno staré vydání Máje. Mám jej dodnes. Prcalík vždycky jednou za dva dny zazvonil u nás doma a zeptal se: "Dobrý den, už může jít ten fanoušek Karla Hynka ven? Ne? Škoda, tak mu prosím vyřiďte, že i já, kterej zásadně nečtu, jsem ho přelouskal - a paní Smrťáková, je to fakt super!...jo a ať se nám pan potápěč brzy uzdraví..mějte se hezky!"
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)