Sedíme v tureckém sedu a máváme hlavama, až nám občas křupne za krkem. "Já se z toho asi poseru, jsem prokletej, navěky prokletej!": řve s velkým nadšením v hlase Prcalík. Zažíváme podobné stavy snad potisící, pokaždé stejně intenzivně. Jsme nadšení, v euforii. Podpořeni lahvovými Kláštery. Čeká nás další večer plný zasvěcení. U Sabatha v bytě pod plynárnou. Říkáme mu Nora nebo Díra a je pro nás obrovským rájem plným metalové hudby.
"Tak pozor, holky dávejte hergot bacha": zlobí se na oko náš hostitel. Naše křepelky jsou vedle v pokoji a berou do rukou vystavěné vinyly. Všude se povalují gramofony v různém stádiu rozpracovanosti. Tipl bych si vždycky tak deset přístrojů, které jsou časem rozloženy a nakonec poskládány v jeden funkční. Na staré komodě všemu vévodí obrovská barevná televize (také opravená a původně koupená v bazaru). Sabathovo království, on u stolu a jeho Míša, zase nás hostící samými dobrotami.
Pamatuji si, že jako první beru do dlaní obal kazety s motivem "Let Us Pray" od dnes slavných Vital Remains. Převracím jej v ruce, jako svátost boží. Fascinuje mě malba od Douga Grahama. Prcalík ke mě natáhne lahváče, cinkneme si na metal a on prohlásí něco o tom, že v takovém množství krve, jako je na obalu, by se klidně ráda vykoupala i hraběnka Bathoryová. Strhne se ihned debata o BATHORY, které vévodí Kytka a jeho dokonalé znalosti o hudbě.
Chvíli ho poslouchám, ale po několika minutách je jeho hlas jen monotónní vzdálenou kulisou. Hudba mě natolik vcucne, jsem jí obestřen, zahlcen. Kamarádi zpozorují, že jsem mimo a dělají si ze mě srandu. Jsem tím pověstný. Ještě že zase jednou Sabath vyrazil se svojí Škodou Felicia (starou, kabrioletem) do Polska a přitáhl snad dvacet igelitek, narvaných kazetami, CD, vinyly.
Pod obalem od Vital Remains objevím kazetu, která navždy ovlivní mé vnímání hudby. Držím v ruce "Seven Churches", desku která byla vydána již před devíti lety. Jenže k nám se dostala až letos. A málem ji zase položím na stůl, protože za mnou přijde Káča, políbí mě a zamrká spiklenecky, jestli už prý nepůjdeme domů, že má volnej byt. Ale mě je s klukama dobře, mám náladu na hudbu a tak všechny přesvědčím, že až dohrajou Vital Remains, že budou na řadě Possessed.
Kytka ihned dodá nějaké informace, ze kterých mi v hlavě zůstane jen, že překlad slova Possessed, je posedlý. Hrozně se mi to líbí, fascinuje mě už jen ten název. Tenkrát jsem sbíral, poslouchal a chtěl cokoliv, co bylo tajemného, nejlépe s lebkou na obalu. Káča mi dá francouzáka, ale mě nepřesvědčí. Taky bych vypadal před klukama blbě, muzika je přece nejvíc, ne?
Vůbec nevnímáme, že je v bytě hrozná zima, až nám jde pára od huby. Nejsme na tomhle světě. Pokojem se ozývají výkřiky: "To není možný, slyšíš ten zvuk? Ten hlas? U toho se musej samovznítit kostely...Ty vole, to je temnota jako prase". Mám pocit, že mi někdo vrazil rampouch do páteře. Projede mnou nadšení, smíchané s napětím, radostí z hudby. "Koukám, že můj test vyšel, pánové": ozve se od dveří. On si chtěl Sabath vyzkoušet, jak na nás budou Vital Remains a Possessed fungovat. Nezklamali jsme ho a tak každý dostáváme po jednom CD od každé kapely. Jsme na vrcholu blaha a vkládáme do měniče hi-fi věže i tento nosič. Náš kamarád má pro sebe ještě vinyl. Bral všechno, co bylo vydáno.
Holky jsou na nás naštvaný, protože se s nima nebavíme. Dojde to dokonce tak daleko, že se rozloučí a s naštvanýma obličejema odejdou ke Káče do bytu. My dáme radši rum, další pivo a obě alba ještě několikrát dokola. Skáčeme Sabathovi po gaučích, paříme jako o život. Řveme jak na lesy, ale je to jedno, tady v podzemním bytě nás možná uslyší jen pár krys, které zabloudily do chodby. Všechno ostatní je pryč. Vnímáme jen v jiné dimenzi hudbu. Prokletí a posedlí.
Naše euforie trvá nekonečně dlouho, až do úplného vyčerpání. Padáme jeden přes druhého na hromadu. Neumělou angličtinou se snažíme ještě párkrát zpívat texty spolu s kapelami, ale už nám vynechávají hlasivky. Ještě, že je tu další rum a usměvavá Míša s gothajem a cibulí.
Rozumí se samo s sebou, že když už nám náš kamarád dodal tolik CD a kazet, že ho musíme na oplátku pozvat do hospody. Jdeme z Rozvoje, zavěšeni do sebe přes bývalé Leninovo náměstí. Ještě tu stojí obrovský sokl, nikdo neví, co s ním. Tak obestoupíme beton, čůráme a řveme, že jsme:" Prokletí, kurva, posedlí a prokletí." Nějaká paní na nás huláká za oknem, ale Prcalík ji uzemní tím, že je to happening proti komunismu. Zaleze chudák a jen naštvaně kouká za sklem. Nasadím pochodový rytmus a jako parta chuligánských vojáků dorazíme do hospody U Hymrů.
Sedneme si dozadu, pořád dokola děkujeme Sabathovi za dary. Trůní spokojeně v čele stolu, popíjí dvanáctku Plzeň a přijímá s úsměvy panáky. Rozložíme mezi pivní keramické tácky booklety, CD vždy potiskem na ubrus, aby se nepoškrábala a klevetíme o hudbě. Teď už Kytku poslouchám. Bedlivě. Vypráví o Jeffu Becerrovi, Miku Torraovi i ostatních. Dozvídáme se poprvé o Tony Lazarovi, Jee Lewisovi. Občas se ztrácíme, protože už jsme opilí a naše živá metalová encyklopedie se kvůli tomu na nás zlobí, ale jen v dobrém. Ještě že ho máme, jinak bychom zůstali jen u těch pár kazet, co točíme stále dokola.
Předháníme se v tom, kdo déle čekal na muziku, na nové vydané album a vyhráváme já s Kytkou, protože jsme ještě kdysi na základce přečkali noc u jednoho maníka před domem, o kterém se v roce 1988 rozkřiklo, že bude mít nahrané kazety ...and Justice for All. Řekli jsme oba tenkrát svým rodičům, že jdeme spát k mé babičce. Místo toho jsme se kroutili rozlámaní ve spacácích na kamenných schodech. Leželi jsme desátí v řadě a kazetu Metallicy jsme dostali jen jednu. Poslední, ale zadarmo, protože jsem byli tak malí cucáci, že se nad námi vlasatý vágus/kopista slitoval.
Rozhovor se ubírá směrem, který milujeme. Koncerty, legendární výlety. Příběhy, často už lety přibarvené, někdy si vypravěč záměrně dosadí svoji osobu za hrdinu a je mnohdy odhalen, protože nám paměť slouží dobře. Prožili jsme mnohé, ještě v časech před holkami. Musí nás vyhodit z lokálu, tak dáme ještě u hřbitovní zdi na Míráku lahváče a řveme mezi hroby:" ...že jsme kurva ale fakt posedlí a prokletí." Loučíme se pod lampou, zaklíněni do sebe a ujišťujíce jeden druhého, že metal a naše parta nesmí nikdy zemřít!
Po podobných akcích to s náma naše holky neměly jednoduché. Já kupříkladu spadl z prvního patra do tújí, jak jsem se dobýval ke Káče do bytu. "Proč hergot lezeš po hromosvodu, když naši nejsou doma?": ptá se mě a vidím na ní, že by klidně mých deset hospod vyměnila za jeden den se mnou o samotě v posteli. "Jsem si myslel, že jsem Létající Čestmír, no..": snažím se být vtipný, ale se zlou se potážu.
Opilecky blábolím a nedám pokoj, dokud Káča nevyndá z hi-fi věže staré CD Saxon. Chvíli je ještě napruzená, ale pak vidí, že jsem pohlcenej hudbou a protože ona je taky metal, tak si dá moji hlavu do klína a nechá mě v klidu usnout v rytmu Possessed a Vital Remains. Cítím, jak mi čechrá vlasy a její ruce jsou laskavé jako kočičí tlapky.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
