"Dooobrýýýýý déééén, prooosíííímváááásss půjdééé Kubááá vééén?": slyšel jsem ze sluchátka, i když jsem stál několik metrů vedle. "Máš tady svoje holky": usmála se na mě máma. Pořád jí ještě moc nedocházelo, s kterou že to chodím. Nojo, měla svých starostí dost. Přijeli včera z chalupy a asi měli s otcem zase dlouhou řeč, protože se všichni chovali, jakoby bylo všechno v pořádku. Nikdo moc neřešil, že jsem byl na Štědrý den doma. O problémech se nemluvilo. Takový klasický život s alkoholikem.
"Chodím už pěkně dlouho s Kačenkou, to je ta štíhlounká s kaštánkovitýma očima": prohodím ještě mezi dveřmi. Už mám na sobě svetr skoro po kolena, vytahaný a upletený kdysi mojí babičkou. Taky křiváka a přes něj džísku. Samozřejmě rozepnutý i v mrazu, člověk musí kvůli image něco obětovat, nemám pravdu? Holky byly vpuštěny do domu, aby jim nebyla zima a odchytnou mě u výtahu. Jedem spolu a najednou mě objímají, dávají vlhké pusy a já mám co dělat, abych uhýbal. Provokace, to by vám šlo. Cítím z nich svařák. Asi už začaly slavit.
Vezmu je kolem pasu a vykračuju si jako páv. Občas plácnu jednu nebo druhou po zadku. Jana vždycky zavrní a já nevím, jestli jsem to už nepřehnal. "Čau Smrťáku, jdete kalit?" ozve se za náma a tam stojí Kytka s Mirkou. Následuje poplácání po ramenou, ukázaný paroháč a: "Metal vole!". Jdeme vedle sebe, prohodíme pár slov o rodinách. Na vánoce se můj otec snaží, Kytkův "jeden z dalších náhradních" také. Dostanu rum a je mi neskutečně fajn. Pak ze strany přiletí obrovská sněhová koule: "Válka...zničíme vááááás!". Útočí Prcalík s Prcalinkou.
Všechno se zvrhne v neskutečnou sněhovou bitku. Jak kolem procházejí lidé na procházkách, tak ti veselejší a odvázanější vždy doplní jednu nebo druhou stranu. Chvíli vyhráváme, ale holky moc neumí házet, tak jsme nakonec na zemi v kupě sněhu. Nacpou nám ho za krk. Mě zase rupne v bedně a šoupnu jednu plnou dlaň Káče za kalhoty. "Seš blbej?": zlobí se na oko, ale pak se směje. Zvonivě, krásně, upřímně. Končíme tak, že válíme sudy kousek od Radouče mezi paneláky a líbáme se jak dva milenci. Což vlastně jsme.
Prcalík má mimo sněhové bitky na pořadu dne také kazeťák. Sundá ho z betonového soklu a jde se. Tradiční výšlap na panely. Chodíme sem už spoustu let. Je to naše metalová oáza, kde se scházejí metly z celého sídliště. My už s naší partou patříme k těm starším, provařenějším. Kytka hned po pozdravu osazenstva (které posedává, pokuřuje a očividně na nás čeká) přidává pár svých nově objevených kapel. My ale chceme Debustrol, Torr a Root (Zjevení), protože si musíme pořádně zařvat. Trošku děsíme pejskaře a důchodce na procházkách, ale většinou už dávno ví, že jsme hodní, jen hluční a občas hodně odvázaní - jinak ale neškodní mladí blázni.
Mám vlasy pod zadek. Kvalita nic moc, nikdy jsem o sebe rád zrovna nepečoval, ale řepa je to slušná. Roztáčím ji. Vedle mě Káča, prdelka moje a Jana. Dneska to vypadá dobře, napadne mě zrovna v momentě, kdy začne zase sněžit. Tenhle rok se fakt povedl. Zažili jsme toho hodně. Spousta koncertů, výletů, dobrodružství. Tuny nových kapel, desítky přehraných kazet. Taky jsem dokončil školu a začal makat. Továrna mě pohltila jako skoro každého u nás v Boleslavi.
Bereme kazeťák a jde se dolů k Jizeře. Tam jsou pod vylitou vodou na břehu zmrzlí kapři s vypouklýma očima. Nemáme brusle, ale nějací klučinové nám půjčí hokejky, tak jsme najednou s kamarády ve svém živlu. Povzbuzování, promočené džíny, ulepené vlasy. A taky rum, který vládne celému dnu. Jana jde do brány a každý na ní rád najíždí. Má totiž snad ještě větší poprsí než dřív. Občas holkám říkám, že bych z nich poskládal jednu - od Jany předek a od Kačenky prdýlku. Odpovědí mi je další vyválení ve sněhu. Caparti koukaj, je jim tak dvanáct a jsou z kočenek jak u vytržení. Jana se neudrží a dává každýmu za půjčený hokejky pusu na tvář. Kluci mají zážitek na celý život.
Brzy bude tma, směřujeme tedy za Sabathem do Černý vdovy. Cestou zkoušíme u jedné ohrádky, zda jdou opravdu slepice po flusu. "Funguje to": má Prcalík takovou radost, že o tom pak mluví snad hodinu. Jak plival, jak se to táhlo, jak tvoří flusanec a vůbec byl zase roztomilej. Míša od Sabatha nás přivítá mezi dveřmi jako vítaly selky své muže. Široká náruč i úsměv. "Naše další máma": získá si ji hned Kytka. Dobrosrdečná, prdelatá, s už trošku prošedivělými vlasy. Milujeme ji všichni.
Sabath září a zve nás ke stolu. Chlebíčky, obložené stoly, talíře plné dobrot. Pivo zadarmo, ani nevíme, čím si to zasloužíme. Dodnes o tom občas přemýšlím a říkám si, kolik to všechno muselo stát peněz a jak nás museli mít tihle dva ztracení rockeři rádi. Bylo nám s nima neskutečně fajn. V rohu nám pouštěl Kytka starý rockový páky a sem tam i nějakej ten metal. Nemohlo to skončit jinak. Vždycky to tak bylo. Museli jsme vzít do ruky nástroje a zařvat si z plných plic.
Jednoduché akordy, spíš punk než metal, ale my už dlouho nehrajeme. Dáváme taky Black Sabbath, Motorhead (zase vyskočím a padám na hubu) a nově Ramones, na kterých s Prcalíkem neskutečně ujíždíme. Představte si naši partu, doplněnou o pár holek a kluků, takové to tvrdé thrashové jádro, všichni pařící až do úplného zemdlení. Následuje další jídlo, další pití. Mrknu na Sabatha. Nemusíme nic říkat. Dostanu klíče od kumbálu. Po hospodě i sálu se povalují již značně opilé postavy. Jana na mě mrkne a musí pro Káču na záchod.
Připomíná to nějaký starý rituál, jakoby byla Káča mou nevěstou, která je mi přivedena poprvé. Smějeme se té představě. Prcalík ještě zahlásí něco o tom, ať jí dám co proto. Konečně zapadnou dveře a má milá džínová víla se ke mě přitulí jako černá toulavá kočka - bože ty oči, vzhlížející ke mě nejdřív od mých prsou a pak ještě lépe od pasu. Na starých žíněnkách, pak také opřená o žebřiny, zacvičíme si spolu hezky. Sokolové, kterým kdysi nářadí patřilo, by koukali. Z dálky slyšíme hukot bavících se kamarádů. Jen nám to jedno. Jsme jen my dva a touha.
"Chodím už pěkně dlouho s Kačenkou, to je ta štíhlounká s kaštánkovitýma očima": prohodím ještě mezi dveřmi. Už mám na sobě svetr skoro po kolena, vytahaný a upletený kdysi mojí babičkou. Taky křiváka a přes něj džísku. Samozřejmě rozepnutý i v mrazu, člověk musí kvůli image něco obětovat, nemám pravdu? Holky byly vpuštěny do domu, aby jim nebyla zima a odchytnou mě u výtahu. Jedem spolu a najednou mě objímají, dávají vlhké pusy a já mám co dělat, abych uhýbal. Provokace, to by vám šlo. Cítím z nich svařák. Asi už začaly slavit.
Vezmu je kolem pasu a vykračuju si jako páv. Občas plácnu jednu nebo druhou po zadku. Jana vždycky zavrní a já nevím, jestli jsem to už nepřehnal. "Čau Smrťáku, jdete kalit?" ozve se za náma a tam stojí Kytka s Mirkou. Následuje poplácání po ramenou, ukázaný paroháč a: "Metal vole!". Jdeme vedle sebe, prohodíme pár slov o rodinách. Na vánoce se můj otec snaží, Kytkův "jeden z dalších náhradních" také. Dostanu rum a je mi neskutečně fajn. Pak ze strany přiletí obrovská sněhová koule: "Válka...zničíme vááááás!". Útočí Prcalík s Prcalinkou.
Všechno se zvrhne v neskutečnou sněhovou bitku. Jak kolem procházejí lidé na procházkách, tak ti veselejší a odvázanější vždy doplní jednu nebo druhou stranu. Chvíli vyhráváme, ale holky moc neumí házet, tak jsme nakonec na zemi v kupě sněhu. Nacpou nám ho za krk. Mě zase rupne v bedně a šoupnu jednu plnou dlaň Káče za kalhoty. "Seš blbej?": zlobí se na oko, ale pak se směje. Zvonivě, krásně, upřímně. Končíme tak, že válíme sudy kousek od Radouče mezi paneláky a líbáme se jak dva milenci. Což vlastně jsme.
Prcalík má mimo sněhové bitky na pořadu dne také kazeťák. Sundá ho z betonového soklu a jde se. Tradiční výšlap na panely. Chodíme sem už spoustu let. Je to naše metalová oáza, kde se scházejí metly z celého sídliště. My už s naší partou patříme k těm starším, provařenějším. Kytka hned po pozdravu osazenstva (které posedává, pokuřuje a očividně na nás čeká) přidává pár svých nově objevených kapel. My ale chceme Debustrol, Torr a Root (Zjevení), protože si musíme pořádně zařvat. Trošku děsíme pejskaře a důchodce na procházkách, ale většinou už dávno ví, že jsme hodní, jen hluční a občas hodně odvázaní - jinak ale neškodní mladí blázni.
Mám vlasy pod zadek. Kvalita nic moc, nikdy jsem o sebe rád zrovna nepečoval, ale řepa je to slušná. Roztáčím ji. Vedle mě Káča, prdelka moje a Jana. Dneska to vypadá dobře, napadne mě zrovna v momentě, kdy začne zase sněžit. Tenhle rok se fakt povedl. Zažili jsme toho hodně. Spousta koncertů, výletů, dobrodružství. Tuny nových kapel, desítky přehraných kazet. Taky jsem dokončil školu a začal makat. Továrna mě pohltila jako skoro každého u nás v Boleslavi.
Bereme kazeťák a jde se dolů k Jizeře. Tam jsou pod vylitou vodou na břehu zmrzlí kapři s vypouklýma očima. Nemáme brusle, ale nějací klučinové nám půjčí hokejky, tak jsme najednou s kamarády ve svém živlu. Povzbuzování, promočené džíny, ulepené vlasy. A taky rum, který vládne celému dnu. Jana jde do brány a každý na ní rád najíždí. Má totiž snad ještě větší poprsí než dřív. Občas holkám říkám, že bych z nich poskládal jednu - od Jany předek a od Kačenky prdýlku. Odpovědí mi je další vyválení ve sněhu. Caparti koukaj, je jim tak dvanáct a jsou z kočenek jak u vytržení. Jana se neudrží a dává každýmu za půjčený hokejky pusu na tvář. Kluci mají zážitek na celý život.
Brzy bude tma, směřujeme tedy za Sabathem do Černý vdovy. Cestou zkoušíme u jedné ohrádky, zda jdou opravdu slepice po flusu. "Funguje to": má Prcalík takovou radost, že o tom pak mluví snad hodinu. Jak plival, jak se to táhlo, jak tvoří flusanec a vůbec byl zase roztomilej. Míša od Sabatha nás přivítá mezi dveřmi jako vítaly selky své muže. Široká náruč i úsměv. "Naše další máma": získá si ji hned Kytka. Dobrosrdečná, prdelatá, s už trošku prošedivělými vlasy. Milujeme ji všichni.
Sabath září a zve nás ke stolu. Chlebíčky, obložené stoly, talíře plné dobrot. Pivo zadarmo, ani nevíme, čím si to zasloužíme. Dodnes o tom občas přemýšlím a říkám si, kolik to všechno muselo stát peněz a jak nás museli mít tihle dva ztracení rockeři rádi. Bylo nám s nima neskutečně fajn. V rohu nám pouštěl Kytka starý rockový páky a sem tam i nějakej ten metal. Nemohlo to skončit jinak. Vždycky to tak bylo. Museli jsme vzít do ruky nástroje a zařvat si z plných plic.
Jednoduché akordy, spíš punk než metal, ale my už dlouho nehrajeme. Dáváme taky Black Sabbath, Motorhead (zase vyskočím a padám na hubu) a nově Ramones, na kterých s Prcalíkem neskutečně ujíždíme. Představte si naši partu, doplněnou o pár holek a kluků, takové to tvrdé thrashové jádro, všichni pařící až do úplného zemdlení. Následuje další jídlo, další pití. Mrknu na Sabatha. Nemusíme nic říkat. Dostanu klíče od kumbálu. Po hospodě i sálu se povalují již značně opilé postavy. Jana na mě mrkne a musí pro Káču na záchod.
Připomíná to nějaký starý rituál, jakoby byla Káča mou nevěstou, která je mi přivedena poprvé. Smějeme se té představě. Prcalík ještě zahlásí něco o tom, ať jí dám co proto. Konečně zapadnou dveře a má milá džínová víla se ke mě přitulí jako černá toulavá kočka - bože ty oči, vzhlížející ke mě nejdřív od mých prsou a pak ještě lépe od pasu. Na starých žíněnkách, pak také opřená o žebřiny, zacvičíme si spolu hezky. Sokolové, kterým kdysi nářadí patřilo, by koukali. Z dálky slyšíme hukot bavících se kamarádů. Jen nám to jedno. Jsme jen my dva a touha.
Ještě trošku popijeme, vydržíme až do půlnoci, kdy jsem vyzván, abych pronesl přípitek. Beru si na pomoc slova pana Hrabala, jsem znovu tím mladým básníkem ulice. V Černé vdově je ticho, jen z dálky slyšíme dělobuchy (nikdy je sami neházíme, protože sousedovi jeden takový doma dělaný urval celou ruku a máme z toho děsněj strach - potkáváme ho s pahýlem každý den). Je to jak v kostele, všichni čekají, co řeknu. Mluvím o nás, o metalu, děkuji holkách, že to s náma vydrží, Míše za krásného Silvestra, Sabathovi za to, že je. Je to spousta vět a mí kamarádi jsou neskutečně trpěliví. Někdo otevře láhev boleslavské drápaniny a řveme:"Hurá Nový rok, bude další metal!"
Olíbám holky, Káču až do krku, Janu jen trošku, aby Káča neřekla. Přivedou mi pár slečen, co ani nevím, jak se jmenujou a že prý by mi chtěly taky popřát. Křičím, že je miluju všechny a jak jsem opilej, tak je beru do náruče, házím do vzduchu jak se to dělá s malými dětmi a ony mají velkou radost, protože si jich ten VELKÝ SMRŤÁK vůbec všimnul. Dělá mi to samozřejmě moc dobře. Je Silvestr, tak můžu ne? Káča jen blahosklonně kýve na souhlas. Moc dobře ví, že jsem jen a jen její.
Loučíme se a necháváme všechny svému osudu. Silvestr je skvělý v tom, že Káči rodiče odjeli někam na hory a my máme byt pro sebe. Janě propustili na vánoce fotra domů z vězení, tak jde radši s námi. Touláme se chvilku nocí, močíme u hřbitovní zdi. Kreslím do sněhu další nápis Slayer a machruju na holky, že ony to neumí. Mám v krvi spoustu promile, tak jsem do svých dívek zavěšený. Odvedou si mě domů. Jana jde do sprchy a já zatím usnu na gauči. Mezi všemi těmi pískomily, gamany, křečky, želvami, papouškem debilem a pod kazeťákem, kde zase hrají Káči oblíbení Paradise Lost.
Když vyjde ze sprchy, má na sobě jen tričko a mokré vlasy jí zvýrazňují přednosti. Napadá mě znovu spousta hříšných myšlenek. Káče to asi dojde, protože mě ihned sundá triko a zažene do vany. Vše je krásné, pružné, divoké a taky nakonec bolestivé, protože uklouznu a místo dalšího muckání je rána do hlavy a zad. Zařvu. Udělá se mi boule a než si toho všimnu tak i Kačenka.
Sedíme, všichni spokojení, s grogem za obrovským oknem. Koukáme na Staré město a vyprávíme si až do rána o tom, co bude další rok. Nikdo z nás vůbec netuší, že peklo už za několik měsíců otevře svoji náruč. Jsme mladí, plní naděje. Stoupnu si na gauč, zamávám mokrými vlasy a pocákám holkám obličej. "Mám vás moc rád moje kočenky!": směju se, protože není v tu chvíli na světě kluk, který by byl šťastnější. Odpovědí jsou mi polibky a prosba, abych vyprávěl dál.
Stanu se tedy průvodcem v metalových představách, touhách, vtipných historkách i strašidelných příbězích. Mluvím dlouho, má ukecanost byla tehdy pověstná, až prdelky usnou. Oddychují tiše a já si nemůžu pomoct, a obě je políbím na krk i ústa. Zakňourají a já jdu spát vedle do ložnice. Tohle byl konec roku jak se patří a ten nový může s klidem začít.
Sedíme, všichni spokojení, s grogem za obrovským oknem. Koukáme na Staré město a vyprávíme si až do rána o tom, co bude další rok. Nikdo z nás vůbec netuší, že peklo už za několik měsíců otevře svoji náruč. Jsme mladí, plní naděje. Stoupnu si na gauč, zamávám mokrými vlasy a pocákám holkám obličej. "Mám vás moc rád moje kočenky!": směju se, protože není v tu chvíli na světě kluk, který by byl šťastnější. Odpovědí jsou mi polibky a prosba, abych vyprávěl dál.
Stanu se tedy průvodcem v metalových představách, touhách, vtipných historkách i strašidelných příbězích. Mluvím dlouho, má ukecanost byla tehdy pověstná, až prdelky usnou. Oddychují tiše a já si nemůžu pomoct, a obě je políbím na krk i ústa. Zakňourají a já jdu spát vedle do ložnice. Tohle byl konec roku jak se patří a ten nový může s klidem začít.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
