 |
| Jakub Asphyx a pra-matka metalu! |
Když se mě jako malého zeptali, čím bych chtěl jednou být, neodpovídal jsem klasicky, že popelářem. Měl jsem jasno, chtěl jsem kovat železo. Děda v Jizerkách foukal sklo a pohled do ohně mě fascinoval. Čítával jsem dobrodružné knížky a mistr kovářský v nich byl vždy váženou osobou, někým, koho měli všichni rádi. A potom taky obouval koně, které mám celý život rád.
Jenže prej se dobře učíš, půjdeš na školu. Byl jsem zvyklý poslouchat a tak jsem nekonečná léta trávil v knihách, na přednáškách, s tucty intelektuálů kolem sebe. Železo mi ale chybělo. Nebo vlastně ne, nahrazoval jej metal. Hudba, kterou mi odpoledne mých třináctých narozenin poprvé přinesl bratranec. Judas Priest. První setkání s muzikou plnou kovu.
Ani tenkrát nevěděl, co způsobil. Zůstal jsem téhle hudbě věrný třicet let. Dnes slavím vlastně kulatiny. Prošel jsem si heavík, dlouhou dobu thrash, prolezl si doom metal, otřel se o black, abych nakonec skončil v death metalu. Krásných třicet let. S pár přestávkami, když se mi narodily děti, když jsem dva roky prochlastal, protože mě opustili mí nejbližší.
Pokaždé, když mi bylo smutno, když jsem skládal důležitou zkoušku ve škole, když jsem čekal v porodnici, až se mi narodí ty dvě mé radosti, když jsem šel druhý den na operaci - pořád jsem poslouchal hudbu. Pokaždé podle nálady, stále jsem si pro sebe objevoval další a další kousky obrovského obrazu, kterému říkáme metal.
Skvělé na tomhle prokletí je, že se nikdy nenudíte. Od různých fůzí s rappem, přes vážnou muziku, rock, až po nesnesitelné pazvuky i elektroniku, pořád si můžete podle nálady dávkovat až nebývale pestrou muziku. Zlé jazyky tvrdí, že metal je vyčerpán. Asi tomu tak bude, ale já si už nějak nedovedu představit, že bych poslouchal něco jiného. Jasně, občas mě nadchne nějaký interpret mimo obor, ale je to jen takové nadechnutí, které trvá chvíli. Po čase mi začne chybět rozžhavené železo.
Vím moc dobře, že metal je dnes už pro starý. Vím taky, že nemá cenu nikoho přesvědčovat, nutit mu svůj názor. Občas se pousměji postoji mladších kolegů, ale zároveň jim závidím, že mají ještě spoustu let před sebou. Tuhle hudbu si musíte objevit sami, nikdo vám ji nemůže vnutit. Musí se poslouchat srdcem, jinak to nemá cenu. Nebo alespoň takhle to cítím.
Řeknu vám přátelé, že některé úseky ve svém soukromém životě bych klidně vymazal, ale z třiceti let metalového šílenství ani minutu. Nejlepší stejně je, když čekáte na novou desku svých oblíbenců, nemůžete se dočkat a ignorujete názory internetové veřejnosti. Naschvál chcete poprvé slyšet až originál CD a na páteční večer, kdy se budete moci konečně zavřít do pokoje a vypnout celej svět okolo, se těšíte jako na první přijímání. Jen vy a hudba, pořád to na mě funguje, stále cítím vzájemně předanou energii.
Na koncertech už občas se svým šedým vousem a stříbrem ve vlasech asi působím jako stará relikvie. Stávám bokem, fotím si na památku, sepíšu pár řádek. Ale hlavně - pivo v ruce, další energie, síla, co vám budu povídat, vždyť to znáte. I kdybych měl být posledním z mohykánů (a že to občas tak vypadá), když to jen trošku půjde, věnuji svůj čas a peníze vždy rád svým oblíbeným smečkám.
Víte co bylo kromě skvělých kapel, desek a koncertů na těch 30 letech nejlepší? Setkávání s lidmi. Pořád to funguje. Hele, ty máš na tričku jméno kapely XY, mě se jejich první dvě desky líbily, ale pak...někam přijedeš, potkáš podobně prokleté fanoušky, dáte pivko a už o sobě víte, znáte se, máte společnou řeč.
Ale jo, i v metalu se nejdou debilové a malé či velké svině. Tahají do něj politiku, závist, nutí ostatním svoji jedinou pravdu. Vím o nich, ale záměrně je vytěsňuji, nechci si od nich nechat kazit zážitky. Proč bych měl zaplatit vstupné, cestu a druhý den se nevyspat a ještě se k tomu bavit a podporovat (s) magory? Zaplať Satan, zase tolik takových lidí jsem nepotkal. Nebo se jim spíš vyhýbám.
Dnes mi občas někteří na koncertech vykají (nedělejte to, metalisti si co já pamatuju, vždycky tykali!), tělo se mi regeneruje o hodně déle než dřív a s holkama už můžu jen povídat (žena by mě jinak dala do klatby). V práci mě mají trošku za exota, co chodí na porady v tričkách death metalových kapel a je ten co má pořád sluchátka na uších. Kdo nezažil, nepochopí. Je to vlastně i jedno. Mám svůj svět, plnej kytar, CD, koncertů a teď i recenzí, rozhovorů, reportů.
Už dlouho jsem vám, mí milí čtenáři neděkoval. Dnes by se to hodilo. Blog úspěšně vstoupil do třetího roku. Od jara máme denní čtenost krásné tři tisíce, s žádostmi o recenze se dveře netrhnou a o rozhovory nás žádají kapely, kterým se dodnes klaníme. Je hrozně příjemné podporovat metal i tímto způsobem. Musím poděkovat holkám Markétě a Duzl za překlady, Michalovi za podporu a skvělé fotky. Samozřejmě hlavně manželce a prckům, protože táta občas místo toho, aby byl s rodinou, tak dělá metal. Víte, jsme "jen" fanoušci jako vy! A to je hrozně moc! Děkuji!
Ptáte se mě občas na Příběhy mrtvého muže. Jsem moc rád, že se líbí. Už jsem je chtěl sice pomalu ukončit, ale dám jim ještě rok. Pak plynule přejdu na vysokou školu do Plzně. Zažívali jsme tam s kamarády takové taškařice, že si myslím také zaslouží pár slov. Měla by to být větší legrace.
Ve světle třiceti let metalového šílenství jsou mé vlastní narozeniny trošku ve stínu, i když vím, že rodina mi je vystrojí zase nezapomenutelné. Budu se cítit jako spokojený táta, manžel a milenec v jedné osobě, budu šťastný, protože jsem zdravý a mám kolem sebe skvělé lidi. Večer, až všichni odejdou nebo usnou, tak půjdu a pustím si staré Judas Priest. Ano, ty první, co jsem dostal, dnes už z CD a ne z kazety. Otevřu si pivo, dám nohy nahoru a nechám myšlenky, aby se rozletěly do vzpomínek.
Nevím, jaký by ze mě byl kovář, nevím, kam by mě zavál život, kdybych se jím vyučil. Asi bych teď neseděl v Plzni u počítače a nepsal tyto věty. Ale kdo ví?
Třicet let metalového šílenství bych si klidně prožil znovu. Se vším dobrým i zlým, co k tomu patřilo. Někdy mám pocit, že jsem z téhle hudby stvořený, utkaný, já jsem tou hudbou. Víte co je nejlepší? Už teď se těším na dalších třicet let. Možná budu poslední, kdo bude metal uctívat, ale budu. Musím. Je mojí součástí, podstatou a hlavně obrovskou radostí. Děkuji za pozornost. Ať vaše kroky provází jen samá dobrá muzika.
