Příběh sto šestnáctý - Dům plný šílenství
"Ahoj, tak jdete nebo co?": zvonila na nás Kačenka dole od dveří. Už tři dny jsem nespal doma. Bylo to tak lepší. S otcem jsme měli další výstup, máma pořád brečela a tak jsem šel pryč. Říká se přeci, že moudřejší ustoupí. Spal jsem u Kristýnky. Kamarádka. 35 let, neskutečná kočka. Znal jsem ji ze cvičáku, kam jsme každou volnou neděli (když nebyly nucený práce na zahradě, v sadu nebo na chalupě v Jizerkách) chodili. Byl to rituál. Krásnej. Já, Kačenka, náš malý knírač a Kristýna s jejím šíleným boxerem.
Když jsem u ní byl poprvé, tak jsem ještě Káču ani pořádně neznal nebo spíš nebylo úplně jasný, že spolu chodíme. Tak jsem se s ní muckal a ten její nádhernej, ale magořivej pes proskočil dveřma a chtěl mi prokousnout krk. Ani se nedivím, že pak dlouho nikoho neměla, šel z něj strach. My spolu měli velmi hezký vztah. Plný takové té jemné erotiky, ale teď už jen v řečech, sem tam pohlazení. Jinak nic, měl jsem Káču. Má milá sice byla vždycky v přítomnosti Kristýnky nesvá, ale to se vyřešilo samo. Vzala si mou krásnou vílu jednou stranou, měla k ní dlouhou řeč a pak už jsem s ní mohl spát klidně i v jedný posteli. Dodnes nevím, co si řekly.
"Ahoj, tak jdete nebo co?": zvonila na nás Kačenka dole od dveří. Už tři dny jsem nespal doma. Bylo to tak lepší. S otcem jsme měli další výstup, máma pořád brečela a tak jsem šel pryč. Říká se přeci, že moudřejší ustoupí. Spal jsem u Kristýnky. Kamarádka. 35 let, neskutečná kočka. Znal jsem ji ze cvičáku, kam jsme každou volnou neděli (když nebyly nucený práce na zahradě, v sadu nebo na chalupě v Jizerkách) chodili. Byl to rituál. Krásnej. Já, Kačenka, náš malý knírač a Kristýna s jejím šíleným boxerem.
Když jsem u ní byl poprvé, tak jsem ještě Káču ani pořádně neznal nebo spíš nebylo úplně jasný, že spolu chodíme. Tak jsem se s ní muckal a ten její nádhernej, ale magořivej pes proskočil dveřma a chtěl mi prokousnout krk. Ani se nedivím, že pak dlouho nikoho neměla, šel z něj strach. My spolu měli velmi hezký vztah. Plný takové té jemné erotiky, ale teď už jen v řečech, sem tam pohlazení. Jinak nic, měl jsem Káču. Má milá sice byla vždycky v přítomnosti Kristýnky nesvá, ale to se vyřešilo samo. Vzala si mou krásnou vílu jednou stranou, měla k ní dlouhou řeč a pak už jsem s ní mohl spát klidně i v jedný posteli. Dodnes nevím, co si řekly.
Měl jsem včera hloupý řeči, u kterých by měly feministky určitě zástavu srdce, měl jsem v sobě několik piv a viděl jsem i vlhký oči Kristýnky. Jenže pak jsem se radši otočil hubou ke zdi. Pořád vedle ní seděl ten její pes a vrčel. Teď bylo ráno, já dojedl smažená vajíčka, slaninu a chleba s máslem. Dostal jsem i mé oblíbené mléko. Asi litr, který měl za následek mé odběhnutí do vysoké kukuřice. Hned za městem, pod kosmonoským kopcem. Šli jsme vesele, na cvičák jsme se těšili všichni. Můj pes kvůli jiným psům, Kačenka kvůli mě. Kristýna kvůli svému psovi a já hlavně kvůli tomu, že kolem mě pobíhaly dvě krásný prdelky a smály se. To já samozřejmě moc rád.
Cesta vedla kolem blázince, kde Kristýnka pokaždý pozdravila vrátnýho. Byl to takovej ošklivej dědek, který do toho velkýho strašidelnýho domu patřil snad odjakživa. Zase jsem se musel zeptat, jak může tak krásná holka dělat v tak šíleným domě mezi blázny. Usmála se, divně a přesto tajemně. Káča ihned dodala, že ona by se tam tedy fakt jako hodně bála. Slovo dalo slovo a protože moje maličkost byla chudá pořád jako kostelní myš a protože můj otec mi naschvál odmítl sehnat nějakou brigádu ve škodovce, domluvili jsme odpolední úklidy v domě plném šílenství. Sice za pár korun, ale každá dobrá. Ono když máte rádi pivo, máte krásnou holku a sbíráte CD metalových kapel, tak moc možností nemáte - musíte makat.
Na cvičáku jsme doslova všichni zářili radostí, já se několikrát s Káčou ztratil v lesíku, svedl to na psa a celí udýchaní pak stopovali raději znovu. Kristýnka s obrovským výstřihem, už dospělá ženská, která toho věděla o životě o hodně víc než my dva. Večer jsem spal u Káči, celý následující den se poflakoval, poslouchal Saxon, Venom a Kinga Diamonda. Pak přišla od táty z práce, z veteriny. Přesto, že už nemusela nikam chodit, oni peníze měli, ale milovala mě, šla se mnou. Bral jsem to jako samozřejmost a až po letech jsem si uvědomil, kolik toho pro mě holky vždycky dělaly. Jenže jsem byl mladej, hloupej a asi občas i blbej.
Stáli jsme před obrovským domem, odkud se ozývaly šílený výkřiky. Náladu jsme neměli moc dobrou, ale já ty peníze fakt potřeboval. Kristýnka vylezla v takové té uniformě, o které se mi pak dlouhá léta zdálo. Byli jsme uvedeni k nějaké staré paní. Měla na starosti sklad, brigádníky, kuchyni a podobné záležitosti. Prohlédla si nás pečlivě, zeptala se na pár otázek a pak řekla, že nás stejně vezme, protože tady nikdo jinej pracovat nechce. Vyfasovali jsme kýble, rukavice, smetáky a hadry. A taky asi metr dlouhé tyče. Prý kdyby nás čistě náhodou někdo z pacientů napadl.
Kristýnka se přede mnou vlnila a my šli na první oddělení. Jako mladí, nedospělí jsme měli přístup jen mezi mladistvé a děti. Do pavilonu úchylů, vrahů a jiných nešťastníků, jsme nesměli. Po obou stranách, v šedivých místnostech postávalo, kývalo se, hýkalo, poskakovalo a někteří i onanovali, vždy několik postav. Když uviděli Kristýnu, tak ihned řvali, smáli se, zdravili ji. "Ahoj, blázni moji, miláčkové, jak se máte?": zamávala na ně taky. My stáli s Káčou jako zkoprnělí. Nic podobného jsme ještě v životě neviděli. Pak jsme vzali smetáky, občas koukli na sebe a makali jako o život.
Cesta vedla kolem blázince, kde Kristýnka pokaždý pozdravila vrátnýho. Byl to takovej ošklivej dědek, který do toho velkýho strašidelnýho domu patřil snad odjakživa. Zase jsem se musel zeptat, jak může tak krásná holka dělat v tak šíleným domě mezi blázny. Usmála se, divně a přesto tajemně. Káča ihned dodala, že ona by se tam tedy fakt jako hodně bála. Slovo dalo slovo a protože moje maličkost byla chudá pořád jako kostelní myš a protože můj otec mi naschvál odmítl sehnat nějakou brigádu ve škodovce, domluvili jsme odpolední úklidy v domě plném šílenství. Sice za pár korun, ale každá dobrá. Ono když máte rádi pivo, máte krásnou holku a sbíráte CD metalových kapel, tak moc možností nemáte - musíte makat.
Na cvičáku jsme doslova všichni zářili radostí, já se několikrát s Káčou ztratil v lesíku, svedl to na psa a celí udýchaní pak stopovali raději znovu. Kristýnka s obrovským výstřihem, už dospělá ženská, která toho věděla o životě o hodně víc než my dva. Večer jsem spal u Káči, celý následující den se poflakoval, poslouchal Saxon, Venom a Kinga Diamonda. Pak přišla od táty z práce, z veteriny. Přesto, že už nemusela nikam chodit, oni peníze měli, ale milovala mě, šla se mnou. Bral jsem to jako samozřejmost a až po letech jsem si uvědomil, kolik toho pro mě holky vždycky dělaly. Jenže jsem byl mladej, hloupej a asi občas i blbej.
Stáli jsme před obrovským domem, odkud se ozývaly šílený výkřiky. Náladu jsme neměli moc dobrou, ale já ty peníze fakt potřeboval. Kristýnka vylezla v takové té uniformě, o které se mi pak dlouhá léta zdálo. Byli jsme uvedeni k nějaké staré paní. Měla na starosti sklad, brigádníky, kuchyni a podobné záležitosti. Prohlédla si nás pečlivě, zeptala se na pár otázek a pak řekla, že nás stejně vezme, protože tady nikdo jinej pracovat nechce. Vyfasovali jsme kýble, rukavice, smetáky a hadry. A taky asi metr dlouhé tyče. Prý kdyby nás čistě náhodou někdo z pacientů napadl.
Kristýnka se přede mnou vlnila a my šli na první oddělení. Jako mladí, nedospělí jsme měli přístup jen mezi mladistvé a děti. Do pavilonu úchylů, vrahů a jiných nešťastníků, jsme nesměli. Po obou stranách, v šedivých místnostech postávalo, kývalo se, hýkalo, poskakovalo a někteří i onanovali, vždy několik postav. Když uviděli Kristýnu, tak ihned řvali, smáli se, zdravili ji. "Ahoj, blázni moji, miláčkové, jak se máte?": zamávala na ně taky. My stáli s Káčou jako zkoprnělí. Nic podobného jsme ještě v životě neviděli. Pak jsme vzali smetáky, občas koukli na sebe a makali jako o život.
Každá, i sebevíc ošklivá práce, se časem stane stereotypem. Na uklízení, rozvozu jídla a čaje (hele mladej, radši to nepij, oni do toho ty doktoří dávaj nějaký sračky, tak jestli si chceš tady s holkama někdy ještě skočit, tak bacha - dobrá rada nad zlato od paní vedoucí) jsme si zvykli rychle. Byla to sice hodně pochmurná brigáda, ve vší té šedivosti, různých zvucích, kolikrát strašidelném chování. Byla tam třeba dívka, asi metráková, vyšší než já, která pokaždé když mě viděla, tak začala hlavou mlátit do stěny tak, až jsme museli zavolat Kristýnku. Byla od krve a zpívala u toho nějakou dětskou písničku. Nebo chlápek, který když potkal Kačenku, tak pořád doslova řval slovo prcat. Když bylo nejhůř, podali jsme si s mojí vílou ruce a usmáli se jeden na druhého. Hned bylo trošku veseleji.
Dalo by se říct, že peníze byly vydělané lehko. Oproti dřinám, co jsem zažíval jinde to byla pohoda. Akorát do dětského oddělení, kde byly v místnostech, často na lůžkách, mé malé zrůdičky, jak říkávala Kristýnka, jsem chodil bez své dívky. Kluci a holky s deformacemi, různými výrůstky na hlavách, pokroucenými těly i tvářemi. Občas z nich šel strach a Kačenka k nim raději nechodila, nemohla, ona by pořád, duše moje citlivá, brečela. A tak jsem tam uklízel sám. Abych se nebál, abych zahnal ošklivé sny, tak jsem si zpíval. Neznal jsem moc lidových písní, řval jsem tedy metal. Hodně Debustrol, Vitacit, Citron.
Dalo by se říct, že peníze byly vydělané lehko. Oproti dřinám, co jsem zažíval jinde to byla pohoda. Akorát do dětského oddělení, kde byly v místnostech, často na lůžkách, mé malé zrůdičky, jak říkávala Kristýnka, jsem chodil bez své dívky. Kluci a holky s deformacemi, různými výrůstky na hlavách, pokroucenými těly i tvářemi. Občas z nich šel strach a Kačenka k nim raději nechodila, nemohla, ona by pořád, duše moje citlivá, brečela. A tak jsem tam uklízel sám. Abych se nebál, abych zahnal ošklivé sny, tak jsem si zpíval. Neznal jsem moc lidových písní, řval jsem tedy metal. Hodně Debustrol, Vitacit, Citron.
Neumím moc zpívat a mnohé moje songy, často zakončené imitací kytarového sóla na koště, některé pacienty děsily. Asi bych nebyl dobrý zpěvák, nepopírám. Napadlo mě půjčit si od Káči kazeťák Sony, ten s tím výklopným víkem, několik baterií a šlo se na to. Vytřeno jsem měl vždy za chvíli a pak nasadil do slotu mé oblíbence Candlemass. Poklidné, rozvážné, uklidňující. Nevím, jestli to bylo místem nebo byly malý zrůdičky tak překvapený, ale najednou jsem viděl, jak se některé houpají do rytmu a občas jsem zahlédl i úsměv. Pokud to tedy úsměv byl.
Bylo mi sedmnáct, určitá nerozvážnost i blázniviny (v blázinci obzvlášť) se snad dají odpustit. Abych si práci (nebo spíš tu tíseň všude kolem) ulehčil, dělal jsem blbosti. Občas jako klaun, někdy jen tak protančil se smetákem chodbou. Jindy a často vyzval k valčíku Kristýnku, která se pak smála od ucha k uchu, houpal se jí výstřih a nadzvedávala sukýnka. Kouřila vždycky na záchodech. Chodil jsem s ní a Kačenkou na ty pro personál. S laskavým svolením všech pánů doktorů. Měli nás všichni moc rádi. Asi, že jsme jim trošku zvedli náladu.
Pořád jsem stejně přemýšlel, proč tak krásná holka dělá na takovém místě. Měla v sobě sice krásu všech sestřiček, těch dívek, paní s laskavýma očima a jemnýma rukama. Měla v sobě i obrovské hodné srdce, ale to přeci všechno nestačí. Nebo ano? Ona byla tím člověkem, kvůli kterému jsem pak nešel na vojnu a dělal ve svém druhém životě raději sanitáře na civilce. Jednou mi říkal jeden stařeček, že sestřičky v nemocnicích jsou praví a jediní andělé. Věřil jsem mu to. A věřím mu to dodnes. Kristýnka alespoň taková vždycky byla, je a snad ještě dlouho bude - andělem s pořád krásnou prdelkou (jo, to je pro tebe Kristýnko!, díky moc za vše).
Vzala mě a Káču za ruku. Pohladila mě po tváři a měla v očích slzy. Všechno jsme pochopili za malou chvilku, když jsme proběhli několika odděleními, až mezi ležáky. Tam uprostřed dvou smutných závěsů na přístrojích oddychoval v komatu její kluk. Už pět let. Náraz do stromu, na motorce. Kačenka se rozechvěla a s pláčem utekla pryč. Já jsem blekotal tupé a hloupé omluvy o tom, že jsem včera neměl mít blbé sexistické řeči, návrhy na orální sex a vůbec.
Hrozně mile mi řekla, ať mlčím. Pak kdysi krásnému chlapci pohladila tvář a šli jsme zpět. Vzala nás na oddělení mezi ostatní sestry, každému nalila panáka becherovky (kterou nesnáším, ale vypil jsem ji na ex).
V domě plném šílenství jsme ještě s Káčou uspořádali na zahradě improvizovaný koncert, nějaké ty tance a spoustu bláznivin (u nás prosím říkejte raději kraviny, lépe se to poslouchá, říkal jeden doktor), nad kterými dodnes kroutím hlavou. Občas jsem někomu propašoval cigarety, ale jinak jsme si v domě šílenství připadali jako doma. Možná byl svět všude kolem "normálnější" podle všech nepsaných i psaných pravidel, ale na kopečku v Kosmonosích jsme se cítili mezi všemi těmi blázny a zrůdičkami možná lépe než v realitě šedivého sídliště.
Po dvou měsících změnilo ministerstvo čehosi pravidla pro zaměstnance ústavů pro choromyslné a my přišli o další brigádu. Čekal mě poslední tanec, poslední puštěná skladba mezi pavilóny. Se smetákem, kýblem. Kačenka se mnou. Kristýnka s pláčem ve tváři. U ostatních sestřiček jsme si vysloužili potlesk (já asi 157 polibků) a měli jsme oba pocit, že mezi pacienty občas slyšíme mimo hýkání, onanií a tlukotem noh o podlahu i lehký smích. Nebo se pletu? Myslím, že ne. Alespoň tak si to pamatuji a budu mít navždy uložené v hlavě.
"Tatíííí, co to je za zvuky?": ptala se mě nedávno má dcerka - princezna, když jsme zastavili cestou na chalupu za Boleslaví v Kosmonosích. "Tam jsou zavření nemocní lidé": odpověděla za mě manželka. Synátor, už dnes trošku punkáč, glosoval: "Blázni, co?..že tak řvou?!". Podívali jsme se na sebe se ženou, usmáli se a jednohlasně pronesli: "Kdo ví?"
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
