Seděl jsem v rohu a všeobecnou radost všech ostatních jsem příliš nesdílel. Sabath byl ve svém živlu a na kulečníkový stůl vyskládal celou kořist. Přijel včera z Polska a přivezl několik igelitek plných CD a kazet. Jedna byla pro mě, měl jsem dneska svátek. Ráno pršelo a předešlá noc nás všechny doma hrozně bolela. Mě tedy nejvíc, protože už jsem to nemohl vydržet. Všechny ty nekonečný hádky, řvaní, pláč, smutek, strach.
Nebolelo mě ani tak nateklé oko, ale spíš duše, protože jsem se ve svých sedmnácti poprvé naplno postavil svému otci. Alkoholik ve vrcholné formě, kdysi táta, který byl snem každého kluka. Co my jsme se spolu nadělali kravinek, jak já ho miloval. Postupně se ale rozložil šedivým městem, tvrdou prací v továrně a hlavně chlastem, který dělá z lidí trosky. Už jsem se na to nemohl dívat a tak jsem se někdy kolem třetí v noci, kdy hádka zrovna vrcholila, rozčílil, zařval a šel mu všechno vyprsknout do tváře. Nikdy do té doby nikoho nebil, ani mámu, ale tentokrát udeřil. Měl jsem tu čest být první.
"Smrťáčku, to bude dobrý, uvidíš, vždycky se to uklidní...hej Sabathe, Smrťákovi je smutno, pusť mu Krabathor": líbala mě a utěšovala Kačenka. Pak přišly postupně všechny holky, objaly mě a Jana odněkud vytáhla lékárničku a začala mé oko ošetřovat. Dostal jsem od svého otce, ještě nedávno tak skvělého chlapa, zásah přímo do té vší čisté modře, jak říkávala moje černosnubná víla. Všem jsem poděkoval, přihnul si piva a začal vykládat kazety a CD na svůj stůl. Dostal jsem dárek, který se stal jedním ze základů mé mohutné sbírky. Samé dobroty, občas s podivně zkopírovanými obaly, ale alespoň na chvíli se mé jmeniny trošku rozjasnily.
Vader - "The Ultimate Incantation", Voivod - "The Outer Limits", Bathory - "Twilight of the Gods" - tyhle obaly mě zaujaly asi nejvíc a ihned jsem si zabral kazeťák. Nikdo nic nenamítal, všichni věděli, že mi není zrovna nejlépe. Mí skvělí kamarádi byli jako smečka vlků, vždycky jsme vycítili nálady těch ostatních. A když byl jeden smutný, ostatním také moc veselo nebylo. První šli na řadu Voivod. Řezali pěkně a to natolik, že se celá hospoda proměnila v jednu obrovskou pařbu. Musel jsem ze sebe všechnu tu bolest, to ponížení dostat. Pohádal jsem se s otcem tak, že mi řekl, abych se už nikdy nevracel. A tak jsem neměl kam jít.
Pil jsem až do rána a ani nešel Káču doprovodit. Zalezl jsem si dozadu do skladu, mezi staré kulisy po divadelnících, hned vedle loutek a stejně nemohl spát. Pořád jsem před sebou viděl všechen ten pláč i zlej obličej chlapa, kterýho jsem ještě před pár lety tolik obdivoval. Byl mým vzorem, táta, který se uměl tak krásně smát a dokázal všechno na světě. Bylo to pryč a zůstala jen prázdnota, zklamání. Vstal jsem brzy ráno, ještě víc opuchlý než včera a pustil si na rozjezd Bathory. Načepoval si pivo a začal uklízet. Nechtěl jsem zůstat nikomu nic dlužen.
Toulal jsem se a přespával u svých kamarádů celý týden. Vím, že mě máma hledala, ale všichni mě zapřeli. Byla to celé blbost, mámy se trestat přece nemůžou, jenže my byli mladí, naštvaní a té nespravedlnosti bylo už všude kolem moc. Jedl jsem co a kde se dalo. U Kačenky doma se sprchoval, ale nemohl přečkat noc. Stačil mi jejich plesnivý sklep a tuna zavařenin. Ráno uplakaná Káča, která mě přemlouvala, že takhle to dál nejde. Vždyť co chudák máma? Měla pravdu, ale já byl poníženej, ztratil jsem jeden velký kus sebe samého. Byla se mnou těžká řeč. Hrdej, mladej, blbej death metalovej chuligán.
Někdy v první polovině srpna, v teplém létě 1993 jsem se ocitl sám a beze všeho. Neměl jsem už žádné peníze z brigády, neměl jsem nic. Jen kazety, CD, co jsem si ve vzteku sbalil a dvě trika - Vader a Sodom. Taky džínové kraťasy a vestu, párek počmáraných čínských kecek. Jinak vůbec nic. Čekal jsem, až mi skončí poslední prázdniny a v říjnu nastoupím do lakovny jako THP pracovník. Místo mi sehnala máma. Mě to bylo jedno, stačilo mi, že jsem dostal odklad z vojny. Víc mi nebylo třeba.
Nejhorší byla rána, když jsem se probudil, většinou rozlámaný, párkrát dole u řeky, jak starej bezdomovec. Umyl jsem se v Jizeře, otřásl zimou i hladem a většinou se rozplakal. Musel jsem sám, nechtěl jsem před ostatními, protože přece drsňáci nebrečí. Kačenka na mě byla šíleně hodná, nosila mi jídlo, líbala mě na špinavou tvář a pálilo ji všechno jako mě. Jenže já byl vzteklý, asi na ní i ošklivý, pohádali jsme se hodně. Hodně moc, jako zatím nikdy. Kvůli mé bolesti, kvůli všemu, co na mě padalo. Jasně, mohl jsem za to já, jen já, nikdo jiný.
Mládě, ztracené v šedivém zlém světě. Tak jsem se cítil a najednou mi cvaklo v hlavě, že už jsem všem na obtíž. Asi jsem i byl. Nikdo mi nikdy nic neřekl, ale já to nějak vycítil. Ani nevím, co mě to napadlo. Napsal jsem na starý karton, na kterém jsem spal dole u řeky, fixou omluvná slova a báseň o tom jak ji miluju. Hodil jsem to své milé Kačence před dveře, smířen s tím, že už jsem na konci svých sil. Musel jsem vypadnout, utéct, utéct všem.
Asi jsem byl v nějakém divném šoku, k tomu zničený a vyhublý. Nevím, proč jsem se vydal zrovna tímhle směrem. Možná proto, že v bělských lesích a u Máchova jezera jsem zažíval nedávno překrásné chvíle s Kačenkou. Lidská mysl je občas nevyzpytatelná a nejvíc si pamatuju, jak jdu po silnici. Kolem sviští auta, ale já je vidím rozmazaně, přes vzteklé provazce ze slz.
První noc o samotě spím zahrabaný v listí kousek od silnice. Jím jen lesní plody, rozhodnutý, že to nějakou dobu vydržím a pak se všem pomstím. Opravdu jsem to tak cítil, chtěl jsem si z kořenů a lýčí uplést provaz a přehodit ho přes nejbližší strom. Mladý, smutný kluk, který si nevážil toho, že má nejkrásnější holku na světě, skvělé kamarády a hlavně mámu, která by pak na všechno zůstala sama. Já takhle ale nepřemýšlel.
Nejhorších několik hodin bylo u jedné studánky, hned vedle Máchova jezera. Asi jsem se spletl a snědl nějaké bobule, co mi způsobily šílené křeče v břiše. Ležel jsem na zemi, řval bolestí a doslova trhal zem kolem sebe. Přešlo to v bolavém průjmu, já se šel vykoupat do Mácháče a pak mě popadl hroznej hlad. Vydal jsem se na cestu. Říkal jsem si, že bude má poslední. Ještě jednou se najím, něco někde ukradnu (představoval jsem si uzenou kýtu) a pak se vrátím. Provaz byl připraven.
Dojdu do Bělé pod Bezdězem, pěšky, utahaný jako tažný kůň. Sedí tam na lavičce mánička a hned odkud jsem. Od prvního pohledu alkáč, ztracená existence, vlastně něco jako zrovna já. Dá mi loknout rumu, koupí mi párek v rohlíku. Tak díky, musím jít, mám něco na práci, odpovím mu, ale on mě nepustí. Opije mě, nezkutečným způsobem zrychtuje, že bliju na náměstí do kašny. Pak zmizí, vypaří se nebo se mi to jen zdá - je jak umolousanej strážnej anděl, kterej se z ničeho nic objevil a chlastem mi zachránil život. Lehnu si na lavičku a zdá se mi o tom, jak jsme s Kačenkou zalezlí v peřinách na chalupě. V krbu praská dříví a já jí koukám na zadek, jak jde pro něco k jídlu. V mém tričku. Překrásná.
"Tak copak mladej, koukej mazat domů": slyším jakoby z dálky. "Jdi do prdele, já jsem sem přišel chcípnout": odseknu a odpovědí je mi rána do zad obuškem. Policajti ze staré školy, napadne mě. Ihned naloží moje tělo do auta, odvezou na záchytku. Ještě mi probleskne hlavou, že teď už si to nestihnu asi hodit. Musím to všem hned říct. I mladé slečně doktorce, které v ožralosti tvrdím, že se jmenuji Michael Jackson a že kdyby chtěla, že bych ji uměl hezky polaskat. Stačí říct. Pak rozsypu všechny kazety a CD po ordinaci a snažím se je sebrat. Moc mi to nejde a shodím stojan s léky. Připoutají mě raději k posteli a já pak spím až do rána. Igelitku se svými metalovými poklady mám u bosých nohou a příjemně mě chladí.
"Proč, proč mi tohle děláš": pláče mi druhý den ráno nad postelí máma. Sepisujeme papíry s pupkatým panem policistou. Vidím na nástěnce svoji fotku (je mi na ní tak patnáct a tvářím se na ní jak debil, asi nějaký narozeniny a máma vzala do ruky první, kterou měla po ruce). Nechali mě hledat, svého nehodného syna, který si ničeho neváží. Je tu i otec, k mámě se chová jako gentleman, ale všichni víme, že tohle alkáči umí na výbornou. Cestou do Mladé Boleslavi sedím vzadu v autě na sedačkách. "Podívej se na to, to je ta tvoje výchova. Furt se jen fláká s kamarádama, chodí za holkama a poslouchá ten hroznej metal": brblá otec a vůbec mu nedojde, že synové se pěstí do obličeje nemlátí. A že když řeknou, tak dřu všude, na chalupě i na polích v Sovinkách, bez keců, práce mi nikdy nevadila.
Doma spím snad dvanáct hodin. Večer zvonek, vykouknu z okna a tam stojí úplně všichni. Sabath, Prcalík s Prcalinkou, Jana a Kytka s Mirkou. Uprostřed nich Kačenka. Sejdu dolů. "Čau Kubo, doufám, že už přestaneš dělat blbosti...hele ty vole, všichni máme něco, ale tak jsme tu jeden pro druhýho...ne, ty vole blbej, tohle nemůžeš, to nejde...": promluví na mě Kytka a Káča mi skočí do náruče. "Smrťáku, tohle už mi nikdy v životě nedělej, nikdy! Já měla takovej strach!": šeptá mi do ucha a já vidím nahoře v okně paneláku svoji mámu, jak pláče. Vypadá to, že už pochopila, co pro mě moje parta znamená, pro nás všechny.
Na panelech se všichni sesednou kolem mě a já musím vše vyprávět. Snažím se být vtipný, shazovat se, ale když se dostanu k momentu s provazem z lýčí, všichni začnou pokašlávat, odvracet tváře a je na nich vidět, že je to bolí. Radši vše převedu v legraci, ale musím pak s Kačenkou do lesíka na naši mýtinu. Prší, ale nám to vůbec nevadí. Omlouvám se jí, pořád dokola, až už konečně nepláče a rozplyneme se jeden v druhém. Pak dostanu facku, protože se o mě bála, protože jsem jí ublížil a protože beze mě by tady v tomhle šedivým světě taky nezůstala. Potom už je všechno zlé najednou pryč, mě se vrátí do žil síla a smutek jen tak pohořívá dole pod povrchem. Nakonec jsem vlastně nikam neutekl, protože sám před sebou člověk jednoduše neuteče, nejde to.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
