Příběh sto druhý - Alkoholický výlet na TANKARD
Moje babička byla zlatá žena. Spoustu let šetřila, aby mi pak po maturitě slavnostně předala vkladní knížku na heslo, které obsahovalo mé jméno. Střádala, odpírala si spoustu radosti, aby její čtyři vnuci měli něco do začátku, jak říkávala.
Jenže já byl ve věku, kdy jsem na dalekou budoucnost příliš nemyslel. A když už trošku usměvavý Kytka přišel, že kousek za hranicemi v Chemnitzu je koncert Tankard, rozhodl jsem se. Na penězích jsem nelpěl a chtěl jsem svým kamarádům udělat radost. Za to že jsou, že vydrželi všechna příkoří od svých rodin, za bolest po potratu, za všechny ty krásný chvíle, co jsme spolu prožili a hlavně za metal, který jsme milovali jako nic jiného.
Šel jsem za babičkou, která si myslela, že peníze použiji hlavně na malinkatý byt nad řekou Jizerou, který jsme si s Kačenkou vyhlédli. Koupil jsem lahev koňaku, seděl šest hodin v obývacím pokoji a vysvětlovat staré moudré ženě, proč to musím udělat. Viděla to zpočátku úplně jinak, ale nakonec mě myslím pochopila. "Když mi slíbíš, že tam nebudete dělat nějaký kraviny a že se vrátíš, tak ti dám peníze zvlášť na cestu i vstupné": prohlásila nakonec a mě musela Kačenka skoro odnést. Byl jsem na maděru. A dodnes nevím, jestli měly být ty peníze navíc náplast za všechny náběhy na rozvod a nekonečné hádky mých rodičů nebo jsem babičku opravdu přesvědčil.
Mirka ještě pořád měla pohled raněné laně, ale když jsem jí oznámil, že je beru všechny na Tankard, roztála. Milovala je z nás všech asi nejvíc. Dostal jsem pusu a slib, že až se jim jednou povede syn, dá mu jméno po mě. K tomu sice po několika letech došlo, ale už to nebylo s Kytkou, ten se mezitím rozplynul v nekonečnu. Prcalík prohlásil, že on také přispěje a Jana byla tak dojatá, že slíbila největší svačiny na cestu. Seděli jsme pak na panelech konečně zase o trošku veselejší.
Přípravy na koncert byly tentokrát nekonečné. Možná už jsme byli trošku starší a možná i svědomitější, ale rozdělili jsme si úkoly. Někdo zjistil, jak jede vlak, já zavolal od mámy z práce a zamluvil v Německu vstupenky. Dva dny předem jsme pro jistotu odjeli na chalupu do Jizerek (abychom byli blíž k Chemnitzu), kde se neskutečně chlastalo a "připravovalo" se na ten velký den. Na louce kazeťák, v něm "Zombie Attack", "Chemical Invasion" a v té době ještě čerstvé "Stone Cold Sober". A protože k Tankard patřilo vždy pivo, lahváče cinkaly stále dokola.
Kytka s Mirkou sice chodívávali na dlouhé procházky, pořád je ještě jejich mrtvě narozené dítě bolelo, trápili se, ale jak známo, čas pomalu vše hojí. Byl jsem čerstvý maturant a spolu se Sabathem jsme byli nekorunovaní vedoucí celého zájezdu modrých thrashových duší.
"Drinkin’ beer somewhere with me
Playin’ loud and poppers flee
I want booze and beer and wine
To be drunk it’s so fine
It’s so fine!
Come and drink alcohol!
Come and drink beer with me!
Come and drink alcohol!
Come and drink wine with me!"
Řvali jsme do lesů, zase chvilku alespoň trošku šťastní a svobodní. Mě doma rovnou řekli, že budou rádi, když vypadnu. Protože na sebe zase štěkali a rozváděli. Jen chudák bratr, který k metalu nepřičuchl a nechtěl s náma vyrazit. Odnesl si všechnu špínu v první linii. Já byl rád, že jsem z toho srabu pryč. Hádky rodičů před dětmi by se měly zakázat, to mi potvrdí každý, kdo je někdy zažil. A že ty našich byly hodně ostré.
Abychom měli klid, chodívali jsme s Kačenkou až úplně nahoru na půdu, pod vikýř, na matrace. Tam jsme taky usnuli den před akcí a já blbec trošku zaspal. Úprk na autobus do Jablonce a přesun vlakem do Liberce byl tak překotný, že jsme oba spoje dobíhali jako poslední. Nebýt jedné hodné paní průvodčí (zdržela vlak), mohlo být po výletu. Ale měli jsme z prdele kliku, jak říkával Prcalík a jedna pusa od něj udělala paní takovou radost, že si s námi vyprávěla celou cestu.
Liberec patří k jedněm z mých nejoblíbenějších měst, ale nádraží tenkrát nebylo z nejhezčích. Hnusné pivo, nepříjemný vrchní. Nám to bylo všechno jedno. Jelo se na metal, byli jsme zase spolu - my parta z panelů, která si tenkrát myslela, že je to všechno navždy, na věky věků. Nebylo, osud je někdy kurva, ale tahle akce patří k nejpovedenějším vůbec.
Osobně jsem Tankard už tenkrát miloval. Vždycky se mi na nich líbil nadhled, pohoda, melodie a hlavně, skvěle se na ně pařilo. A o to nám šlo především. Vlak nás vyplivl v Chemnitzu opilé, jak zákon káže - Sabath nemohl skoro chodit. Jednou nás zastavili policajti, že prý u nich se močit na ulici nesmí, pak na nás řval nějaký pán německy, co jsme to za hovada. Ale Prcalík mu ihned kontroval, že by si měl uvědomit, kdo že to vlastně vyhrál válku, tak ať drží hubu.
Byla sranda, šlo se pěšky až k sálu. Moc si to nepamatuju, vystřízlivěl jsem vlastně až uvnitř a o předkapele vím, že mi přišla hrozně legrační. Jmenovalo se to tam Kraftwerk a psal se 18. červen léta páně 1993. A my zažili jeden z nejlepších koncertů ve svých životech. Ano, Tankard byli asi opilí stejně jako my, ale jejich thrash byl doslova devastující. Narvaný koncert, řvaní refrénů. Sem tam nějaká menší rvačka, mosh-pit. Celý večer byl hodně divoký, já přišel už během první skladby o brýle a Káču někdo kopl do žeber. Nevadilo nám nic, byli jsme zvyklí, zocelení.
"Já se z toho poseru, poseru, poseru....Smrťáčku, to je ten nejlepší dárek, který mi kdo dal": líbala mě Mirka uprostřed davu (já si na chvíli vzpomněl na náš výlet na Saxon do Mnichova) a Němci koukali, protože před chvílí jsem se objímal s Kačenku a prsaticí Janou. Samozřejmě mi to dělalo neskutečně dobře. Hrozně jsme se nasmáli, obrovsky zapařili. Tankard museli několikrát přidávat a všichni byli doslova v extázi. Pro východní Němce totiž bylo vystoupení hodně podobně vzácné jako pro nás. Spousta z nich zažila první "větší" koncert. Chtěl jsem si něco koupit na památku, ale všichni mě donutili, že ne, že oni koupí mě. Dostal jsem krásnou nášivku s logem kapely (a pivem), kterou jsem měl na džínové bundě potom dlouhá léta.
V jednu chvíli jsem měl pocit, že na mě září z nebe kužel světla a já tam stál jak opařený. Připadla jsem si jak u nějakého zjevení. Vše trvalo jen chvilku, ale spojení mezi mnou, kapelou, hudbou a mými kamarády bylo v ten okamžik neopakovatelné - a věřte nebo ne, já zmíněné světlo fakt viděl. Nebylo třeba slov, stačil pohled, posunek a všichni jsme věděli, o co jde. Kdo by byl před lety řekl, že se nám podobný koncert vůbec splní? Vždyť takové zážitky pro nás byly ještě nedávno z říše snů.
Dovolím si malinkou vsuvku. Viděl jsem teď před dvěma lety Tankard v Plzni na Metalfestu a můžu vám říct, že v určitých momentech jsem měl co dělat, abych neslzel jako želva. Všechno se mi vracelo. Já vím, pro spoustu lidí jsou tihle thrashoví Němci taková zábavovka, ale pro nás, co jsme je zažili v mládí, se jedná o poctivou, srdcovou kapelu.
Dav nás vytlačil ven, tam už hlídali policajti. Vlastně celou cestu na nádraží. Nalodíme se, Prcalík ještě řve něco o teroru (německy) z okénka, ale už je noc, do celého kupé jde únava a tak si vyprávíme zážitky, znovu předvádíme, jak jsme na jakou skladbu pařili a já jsem hrozně rád, že se Mirce zase na tváři objevil úsměv. Tlemí se i Kytka a Kačenka mi šeptá do ucha, že jsem ten nejlepší chlap na světě, protože sice prý nejsem žádnej krasavec (což jsem asi nebyl), ale že mám široký srdce a miluje mě za to, jakej jsem. Prcalík mě plácá uznale po ramenou a tvrdí pořád dokola, že jsem "kurva dobrej kluk". S Kytkou stačí pohled a Jana spokojeně podřimuje. Sabath ještě nevystřízlivěl. Zažívám obrovský pocit štěstí.
Na chalupě jsme až k ránu, slunce už praží a lahváče v potoce - vyprošťováky, jsou neskutečně ledové. Dáme každý jedno. Mirka mě políbí na dobrou noc a my musíme s Kačenkou zase nahoru na matračky. Přes vikýř z venku sálá teplý vzduch, ale nám to nebrání v tom, abychom celý den spali zabaleni jeden v druhém. Alkoholický výlet na Tankard se neskutečně vydařil po všech stránkách. Obsahoval v sobě totiž obrovské množství štěstí, piva, lidí, s kterými jsme zažili spoustu dobrého i zlého a hlavně skvělé hudby. Kačenka se ze spaní usmívá a já se bojím pohnout, abych všechnu tu krásu ani na chvilku nepokazil.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html
