Asphyxovy zápisky - Nomádi zase táhnou na koncert

Úvod:

Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.

------------------------------

Nomádi zase táhnou na koncert

Je to jako nějaké prokletí, závislost. Člověku začnou cukat nohy, jde na něj toulavá a občas i cestovní horečka. Přidává se špatný spánek před i po koncertě. Proč my to vlastně děláme?

No protože jsme začínali, když nám bylo patnáct a nebyl problém ujít dvacet kilometrů vedle do města na naši oblíbenou kapelu. Chodívalo nás třeba padesát, s lahváči v ruce, s holkama, kterým to vždycky hrozně slušelo (a vlastně pořád sluší).

Máme to pořád v sobě, tu touhu vyrazit na svoje oblíbence, stoupnout si rovnou pod pódium a hltat mnohdy již posté notoricky známé skladby. Kolegové NE-metalisti v práci kroutí hlavou, oni to nechápou, nemůžou, protože to nikdy nezažili. Ten krásný pocit, když z vás alespoň na chvilku spadne únava a veškeré starosti, začnete se smát, jste totiž mezi svými.

Můžete vyrazit přes půl republiky, kde potkáte původně úplně cizí lidi. Stačí pár slov, jedna společně oblíbená skupina a často se z vás stanou přátelé na celý život. Potkáváte se pak jak bájní Nomádi v různých městech, na parkovištích, na nádražích. Někdy si přijdu, že jsme jako taková velká šílená rodina (ano, i v rodině občas bývají debilové - ha!). Mnozí již s vráskami na tvářích a šedým vlasem kolem skrání. Jenže my nemůžeme jinak.

Obětujeme čas i peníze, které bychom mohli dát za nová auta, oblečení, dovolené. Utrháváme si od huby, abychom dorazili na koncert, kde se nás sejde třicet. Pořád ty samé ksichty, které spojuje podobný hudební vkus.

Jak stárneme, tak čím dál tím víc vyhledáváme kapely, které jsme ještě neviděli a máme podvědomý strach, že nepřijedou, protože jejich členové jsou často ještě starší než my a nemuselo by to vyjít už nikdy. 

Mám letos výročí třiceti let v metalu a zajímavé je, že mě pořád koncerty baví. Navštěvuji místa, kluby, festivaly, kde se mi to líbí a jak říká jeden kolega Nomád: "Ono je kolikrát úplně jedno, kdo tam hraje, ale jde o tu atmosféru místa, o ten genius loci, o ty rozesmátý obličeje. Prostě tam přijedeš a VÍŠ, že se budeš vracet. Někdy i malej koncert neznámý kapely může být obrovskej zážitek." Má (ne)svatou pravdu, protože koncerty dělají opravdu hlavně lidé a tam, kde jsou na pohodu, je nám dobře a budeme se vracet.

Jsme čím dál tím víc hákliví na neosobní akce s nedodržováním harmonogramu, protože nám jedna hodina dovede rozhodit biorytmus celého týdne. A pak taky na blbý řeči, na někdy slyšené jedovaté slovo jedinců, kteří nám říkají, co se nám má, či nemá líbit.

Jezdíme si pořád užít tu atmosféru, kouknout na pěkný holky (Morava rules!), poplácat rukama před klubem. "Tak jak je, kde si byl? Viděl si teď před týdnem kapelu XY?": ptáme se a když je nám odpovědí kladná odpověď, tak trošku závidíme, protože práce, peníze, zdraví, nebyl čas a my nemohli.

Ptali se mě nedávno v jednom malém klubu, co se mi na koncertech líbí nejvíc. Nemusel jsem přemýšlet dlouho, ale jsou to lidé/fanoušci. Já jednoduše celou komunitu undergroundových metaláků pořád žeru. Líbí se mi to nadšení, pokec o kapelách, pařba dole pod pódiem s maniaky, které jsem nikde jinde neviděl, ale tady jsme spojeni obrovským poutem pořádně osolené kytary a rychlostí bicích.

Mám nejraději malé zaplivané pajzly, kde si můžete zapařit přímo s kapelou, prohodit pár slov a pak si dát pivo či panáka a zjistit, že v Americe, ve Švédsku, v Itálii a vlastně úplně všude je to hodně podobné. Pořád si myslím, že poctivá hudba a příjemný přístup spojuje fans z celého světa. Moje maličkost je toho jasným důkazem:).

S jedním starým bardem, s kterým často vzpomínáme na doby, kdy jsme byli o dvacet kilo mladší, nás občas zarazí chování některých muzikantů - my tu aroganci, drzost a blbý kecy slyšet nechceme - my jsme přijeli kolikrát stovky kilometrů a utratili jsme spoustu peněz, abychom se cítili dobře. Setkáváte se tak s paradoxy, kdy vám světová legenda sama od sebe poděkuje, podá ruku, vlepí do ruky dárek, za to že jste přišli, že jste (EXISTUJETE!) (a vy máte zážitek na celý život) a mladý rychlokvašený muzikant z Horní Dolní mluví tak, že by zasloužil pár přes držku.

A já se snažím o muzice psát, snažím se propagovat tu, kterou mám rád. Záměrně odmítám a neberu si nikdy! akreditace, protože mi přijde trapný chtít na akci o dvaceti platících ještě vstup zdarma (a taky mě to nutí si koncerty vybírat!). Je sice pravdou, že občas sedávají vedle mě znudění fotografové a pisálci z některých časopisů, kteří jsou nasraní z podstaty a nakonec nahodí jen pár fotek, upravených ve Photoshopu, u kterých ani nepoznáte, odkud jsou - a ti akreditaci vyžadují a mají. Být pořadatelem, poslal bych je do prdele, vždyť jejich média jen nahodila plakát chvilku před akcí na facebook. Já si raději zaplatím, podpořím jen akce, které chci já a pak, když o nich píšu, tak nejsem nikomu nic dlužen.

Vybírám si s rozvahou, kam vyrazit. Ochutnávám jako gurmán, hudební delikatesy, které mám rád. Plním si sny, protože naživo jste s kapelou v přímém kontaktu, často navážete dokonce přátelství a hlavně! máte zážitek, který vám nikdo nevezme - Nomádi určitě potvrdí. Vždyť my už dávno neposloucháme ušima, ale srdcem. A je v nás pokora. Před hudbou, před těmi kdo ji tvoří, pořádají koncerty, před ostatními fanoušky i před těmi co se "jen" pohybují okolo a jsou. My nepotřebujeme slova, ani nikomu dokazovat, proč se nám ta která hudba líbí. My víme své, jsme totiž metaloví Nomádi a ti vyznávají absolutní svobodu. Proto zase vyrážíme na další koncert.

Už mám často rozlámané tělo, pálí mě oči a někdy musím dokonce pít jen limonádu, ale jsem pořád tím starým Nomádem hrozně rád. Už zase si doma dávám peníze stranou, vymýšlím plány, jak se dostat na místo koncertu, aby to co nejméně bolelo. Pořád se těším, pořád mám radost, že je z čeho vybírat. Do poslední chvíle se budu modlit, aby to vyšlo, aby mi nakonec akci nezkazil třeba jen jeden nevrlý nihilista. Jsem tulákem, šílencem ze své podstaty, i obyčejným posluchačem, fanouškem, který se těší, až se mu do hlavy zaryje další pořádný riff. Nejvíc se ale stejně těším na vás, na těch pár slov prohozených mezi skladbami, na nekonečně dlouhé vlasy holek, na korzování s pivem, na metal...vždyť vy víte!

Já jsem Nomád a zase už táhnu na další koncert...cesta bude dlouhá, náročná, možná bude bolet, ale až se druhý den probudím, tak budu utahaný, rozlámaný, ale šťastný a spokojený. Proč? Protože metal!

Napsáno do mobilního telefonu na benzínové pumpě mezi Plzní a Rozvadovem, cestou na koncert Revel in Flesh do Norimberka.