 |
| ilustrační foto |
Úvod:
Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.
Ahoj Klárko...
Ahoj Klárko, já se ti hrozně omlouvám, ale napsat jsem o tobě jednoduše musel. Jestli si dobře vzpomínáš, tak poprvé jsme se potkali někdy před rokem, když jsem šel s dětmi ven. Ten tvůj malej, bílej a třínohej čoklík zrovna vykonával velkou potřebu u nás za barákem na trávníku. "Doufám, že si po sobě to hovno uklidíte": zuřivě a nevrle jsem zakřičel, protože mi mí potomci občas něco vyšlápnou.
Pak si vyjela na vozíku mezi nás a omluvně se na mě usmála. "Ano, uklidím": zašeptala si a já se zastyděl, jako snad nikdy. Dali jsme se do řeči, já vzal igelitový pytlík a to megahovno (kde se to v těch psech bere?) sebral. "Vy posloucháte metal?": zeptala si se najednou. Měl jsem na sobě tričko ENTRAILS a byla si první za řekněme rok, která z "obyčejných smrtelníků - metalistů i nemetalistů" kapelu znala.
Vybudovali (někdy možná skřípavě) jsme si myslím, velmi hezký vztah. Já se snažil být vždycky vtipný, ty pokaždé černo hororově jedovatá a nasmál jsem se s tebou jako s nikým jiným. Nikdy jsme nemluvili o tý hnusný nespravedlivý nemoci, i když tvoje máma pořád brečela a já nevěděl, co bych mohl ještě tak udělat, aby ses cítila lépe.
Probíral jsem s tebou nové desky, občas machroval, že jsem z titulu svého věku slyšel v dávných časech kdysi nahrávky, které jsou dodnes klasikou. Párkrát jsem tě s vozíkem překulil nešikovně přes obrubník a odřel ti lokty do krve. A ty si se smála, nadávala mi a snad si byla alespoň chvilku šťastná.
Ten tvůj ošklivej vlezlej bílej čokl, který má oči jako vzteklý korálky, na mě pořád štěkal. Ne, nesedli jsme si a já hrozně moc lituju, že už jsem ti nestačil splnit tvůj sen - ještě alespoň jednou zažít pořádný metalový koncert. Nemoci jsou svinstvo a ta tvoje obzvlášť, ale bojovala si velmi statečně. Ovlivnila si můj život a "přinutila" mě si vážit důležitých věcí. Teď už ti můžu všechno napsat (i když si mi říkávala: "Opovaž se!"). Moje malá princezna na tebe žárlila, jak už to dcery otců dělávají. A měla by na co, tedy být já mladší a ty hodně shovívavá k mým náladám.
Hele, jako na rovinu, byla si kočka, oproti mě mládě, sotva 26 leté, ale přesto dospělá ženská, s krásným úsměvem a hlavou srovnanou tak, že jsem někdy tvé myšlenky nestíhal. Pamatuješ na ten zběsilý výlet na Krkavec? V bahně, dešti? Jak jsem dostal od tvé mámy málem výprask? To jsem tlačil vozík snad potřetí v životě.
Byla si a navždy budeš mojí největší fanynkou. Kde já bych bláhový vůbec někdy přemýšlel nad tím, že to moje psaní o metalu bude mít takovou odezvu. Nevím, jak ti poděkovat a teď už je to vlastně jedno, protože si má slova už nebudeš moc nikdy přečíst. Jenže já musel všechno sepsat, podobná setkání se stávají totiž snad jen ve filmech.
Budu si asi ještě dlouho vyčítat, že jsem s tebou nebyl častěji, ale znáš to...mám rodinu, mám práci a taky bych měl prý někdy odpočívat. Říkala si mi, abych napsal knihu, abych už dělal jen věci, které mám rád a abych si vážil toho, co mám. Občas, jako asi každý, trošku na tyhle "samozřejmé" věci zapomínám.
Když mi tvoje máma mezi dveřmi odpověděla na moje: "Dobrý den...pustíte se mnou Klárku ven?" jen pláčem, věděl jsem své. Sesul jsem se dolů, jako hromádka karet a pouštěl si přes týden jen samý doom metal. Tvůj odchod mě hrozně vzal Klárko, to si piš a ne že ne, protože mi moc chybíš.
Měla si ráda metal, moji ženu, děti a toho svýho vošklivýho psa. A taky ti to pokaždé slušelo a měla si moc hezkej zadek. Vidím tě u nás na rohu, hned vedle dětského hřiště, jak se šineš jako nějaká loď pomalu dopředu. Ta svině příroda ti nedala zdraví a dlouhej život, ale měla si v sobě spoustu síly, kterou mnozí z nás nemají. Asi bys mi řekla, že jsem ukecanej a ať si dám radši pivo a pustím nějakou novou desku, než abych si tady plácal játra, ale já jednoduše nemohl jinak.
Protože si byla mladá hezká holka a já chlápek někde tak v polovině (snad) svého života, protože si byla milá, chytrá, úžasná, netrpělivá, šílená, pro mě dokonalá. Protože, když mě něco štvalo, jen ty a má žena si mi dokázala pomoc - měla si na mě hromosvodný účinek, protože si mě četla a povzbuzovala. Protože si mě naučila trpělivosti. Protože si se nechtěla nikdy fotit. Protože si prostě byla a už nejsi.
Děkuji Klárko...
