PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh devadesátý osmý - Jak jsme smutní málem pochopili věčnost

Příběh devadesátý osmý - Jak jsme smutní málem pochopili věčnost

Možná nám připadalo, že na jaře 1993 zažíváme nejkrásnější období svého života. Byli jsme mladí, měli jsme krásné holky, na pivo se peníze taky nějak pokaždé sehnaly a školou jsme s Kytkou proplouvali jak se dalo. Já o něco lépe, můj kamarád měl díky incidentu s jedním starým STBákem maturitu odsunutou až na září. Moc jsem se neučil, sázel jsem na svatý týden, kdy se zavřu na chalupu s Kačenkou a tam vše doženu.

Jenže život jak známo je jako sinusová křivka. Jednou jste dole, jednou nahoře. První rána přišla, jako blesk z čistého nebe. Přijdu si takhle jednou rozchechtanej jak mladý mezek z panelů, trošku připitej, s krásným večerním zážitkem s Káčou. "Jakube, prababičku našli mrtvou na dvoře": stojí mezi dveřmi moje máma, uplakaná a chvějící se. Musím si z toho šoku sednout, snad hodinu mi trvá, než mi to vůbec dojde. Prababička Marie, Maruška moje, bábušenka jak z pohádky? Vždyť ta přece NEMŮŽE umřít, ta tady byla vždycky - když jsem si odřel kolena, když jsem se přežral v sadě s Káčou třešní a bylo mi blbě, když jsem se sekl sekerou do nohy, když jsem dostal od kluků z vesnice do huby...

Prababička z máminy strany, ze sedlácké rodiny, dřela celý život. Typická Středočeška, která přežila dvě světové války a každé ráno snídala panáčka vodky. Starala se dlouhé roky o pradědu, který v první světový přišel o nohu, milovala zpěv a taky měla nádherný hlas. A znala spousty pohádek i strašidelných příběhů. A taky měla piáno, na které se styděla hrát před ostatními, tak jsme my caparti museli vždycky ven sednout si na zápraží - a tančili jsme na ty vážné melodie a dělali blbosti. Hrála krásně. 

Voněla bylinkami, které sbírala po lesích a dělala nám z nich čaje, který jsme potají plivali do umyvadla, protože většina se nedala pít. Nejedla jablka a brambory, protože na nich strávila celou válku a proto vařila nejlepší knedlíky na světě. Teď tu není, zmizela, v 97 letech odešla z tohoto světa. Našli ji chudáka, jak ležela na břiše a nemohla se zvednout. Přes noc asi prochladla a o zbytek se postaralo stáří.

Objal jsem v útěše mámu, řekl jí, že musím ven. Utíkal jsem na Staré město a vylezl po hromosvodu až do okna Káči. Trošku jsem ji vyděsil, ale měla na sobě noční košili, v které vypadala jako víla. Tak se ve mě promísil takovým podivným způsobem smutek se chtíčem, že jsem asi působil hodně zdrceně. "Co se děje?": šeptala mezi římsami má milá. Svěřil jsem se, vlezl dovnitř a musel jsem být potichu. Ohlášené návštěvy v odpoledních hodinách byly přípustné. Ty, milenecké, mnohdy celonoční, byly zatím jen velmi utajovanou záležitostí.

Schoulil jsem se se svým vysokým tělem do Kačenky, jako bych se tam chtěl ztratit. Prababičku taky znala a tak jsme tam v blikotu staré venkovní lampy, svítící přerušovaně do pokoje, seděli a oba se doslova máčeli v slzavém údolí. Už nikdy nedostaneme čerstvě usmažená vajíčka (abyste měli sílu, miláčci moji, říkávala), už nikdy nebudou jahody utrhnuté s láskyplnou něhou staré ženy, která má ve tváři vepsánu takovou moudrost, že mi bude hodně dlouho chybět. 

Naše objetí trvalo, přerušované záchvaty pláče, hodně dlouho. Bolelo to, bolelo to moc. Musel jsem domů, ale ještě jsem se chvíli šoural ulicemi a vzpomínal. Několik dní jsem potom nemluvil, k řeči mě dokonce nepřinutila ani babička, máma mámy a dcera prababičky. O učitelích nemluvě. Byl jsem úplně mimo.

Pohřeb se konal v Sovinkách, v katolickém kostele a už od vchodu byla vidět otevřená rakev. Třásl jsem se a zároveň potil. Navlékli mě do obleku, s utaženou kravatou. A mí kamarádi, kteří se mnou byli vždy (a já s nimi) ve zlém i dobrém, šli se mnou. Cestou jsme se drželi za ruce, jako jedno tělo. Holky měly černé šaty. A já i přesto, že mi bylo do breku, jsem žasl nad tím, jak jim to slušelo. 

Museli jsme s mámou a mým bráchou nejdřív uklidit mého otce, který se zase opil a choval se nedůstojně. Narvali jsme ho do auta a sebrali mu klíčky. Usnul. Vypadl tím jeden nosič rakve. Proslov místního kněze si nepamatuji, ale vím, že mluvil hezky, s citem a znal babičku velmi dobře. 

Nevím, jestli jste někdy nesli na ramenou rakev, ale já byl ze všech strýčků nejvyšší a tak jsem se musel hrbit. Nejdřív mě nemohli od babičky odtrhnout, asi jsem dělal i trošku zle, ale když já byl prvorozený a tak trošku (hodně!) miláček. Třásly se mi ruce, chvěly kolena. Ale šel jsem. Pomalu, s hudbou a v čele celého průvodu. 

Když se nad tím zamyslím z dnešního pohledu, je dobře, že jsem podobný pohřeb zažil. Byl obyčejný, ale hrozně lidský a vlastně svým způsobem i milý, protože prababičku měla spousta lidí ráda a jak se říká - jaký jste žili život se ukáže až na pohřbu. Jenže já tohle všechno samozřejmě v sedmnácti ještě nechápal.

Hrob byl a dodnes je pod starou lípou. Je na ní cedulka, že se jedná o památný strom. Sedávali jsme na druhé straně kolikrát s Káčou, když jsme se šli po obědě, kdy babička spávala, projít. Koukalo se z ní do kraje, do polí a my se tam v koruně muckali. Teď ale babička pomalu zajížděla do hrobu. Jo, to už jsem brečel nebo spíš řval. 

Museli mě odtáhnout stranou, nejdřív máma s babičkou a potom Káča, která na mě už platila tenkrát víc. Rozpustily se mi vlasy z culíku a pak už jsem jen stál stranou a čekal, až všichni odejdou. Nakonec jsme zbyli jen my, kluci a holky ze sídliště, kteří ten den díky tomu všemu smutku alespoň trošku pochopili věčnost. Prababičku měli všichni mí kamarádi rádi (s Prcalíkovu babičkou se znala hodně dobře) a ona nás. Dostal jsem loka slivovice, taky spoustu slov útěchy, které si pamatuji dodnes. 

Kamarádi odjeli domů, já s Káčou jsme odmítli pozvání na smuteční hostinu a šli jsme raději na místa, která měla prababička Maruška nejraději. 

Na téhle mezi vždycky rozprostřela sukni a namazala mi chleba tvarohem. 

A tady mi vyprávěla, jaké to měly ženy dřív a že se tě mám držet, že seš hodnej kluk. 

Pamatuješ, jak si mě přivedl poprvé a ona mi vzala hlavu do dlaní, dlouze se mi podívala do očí a řekla, mi, že jsem krásná panenka? 

Jo, a jak nám říkala, že jí připomínám pradědu, prej byl mladej stejně vychrtlej a že ty jsi jako ona a že už se teď nebojí umřít, protože my to tady jedou vezmeme za ně.

Hm a taky jako jedna z prvních poznala, že je Mirka těhotná. Jen jsme přijeli autobusem a ona už se k ní na zastávce chovala jako k dospělé ženské. Jak to mohla vědět?

Vidíš ty břízky? Tak jednou mi říkala, (prý) jako žena ženě, že tam poznala dědu poprvé...a spiklenecky na mě mrkala.

Nejradši jsem měl její povidla a buchty a chleba se sádlem a cibulí a škvarky a vánočku a mazanec a jak si sedla večer ke kamnům a my ji pořád přemlouvali...babi, babi, Maruško vyprávěj...

Vyprávěla, občas už se v příbězích ztrácela, ale pamatuji si je dodnes. Bylo v nich vše. Krása, utrpení, válka, spousta smrti (prababička byla z devíti dětí, ale přežily jen dvě)...byl v nich celý život.

Všiml sis, jak když mluvila o pradědovi, jak se jí vždycky zjemnil hlas, měla ho najednou sametovej, hedvábnej...musela ho hrozně milovat.

Loučili jsme se takhle skoro až do rána. Spát se šlo na barák, který se měl začít druhý den vyklízet a já měl celou noc pocit, že dole v přízemí prababička pořád hraje na piáno a zpívá.

Vstal jsem a několik dní jsem neposlouchal nic jiného, než album "Icon" od Paradise Lost. Na prababičku často dodnes vzpomínám. Byla to úžasná ženská, kterých na světě zase tolik nechodí. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html