PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh devadesátý šestý - Zvířata ze Zvířetic

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh devadesátý šestý - Zvířata ze Zvířetic

"Miláčku, to jsem zvědavá, kolikrát mi dneska vykropíš hrobku": lákala Prcalinka svého milého na večer. Vydali jsme se na zříceninu Zvířetice, kousek za Debří. Jdu tentokrát ruku v ruce s Janou, protože Kačenka musí celé odpoledne pomáhat tátovi s nějakou operací psa. Dělám si legraci, že je Jana moje náhradní paní na hlídání, ona se tomu směje, ale vidím na ní, že jí příliš veselo není. Nedávno zažila další rozchod, opět starší pán, samozřejmě ženatý. Po kolikáté už?

Nesu si batoh, narvaný lahváči, s buřty, chlebem a dvěma knihami, o kterých si naivně myslím, že se z nich budu učit na maturitu. Tak jsem to alespoň slíbil doma. Jsem z toho sice trošku na nervy, ale je mi 17 a přikládám o hodně větší důležitost obrovskému výstřihu Jany. Rozvášní mě to tak, že navrhnu koupání v Jizeře. Jde se na to. Skáču do řeky po hlavě, aniž bych věděl, co je na dně. Taky se pořádně poškrábu na břiše o větev a crčí ze mě krev. Ale jen málo, ani to nebolí a když se ke mě Jana otočí a shodí horní díl oblečení, je mi šíleně krásně. Vyvalí se na mě všechna ta nádhera a já asi koukám jak vyoraná myš. "Nojo no, Káča takový nemá, co?": řehtá se mi má kamarádka a já jdu radši znovu do vody, abych to rozplaval.

"Opijem se, vopečem buřty, zase se opijem a pak budeme šukat!": řve ve vesnici Prcalík, až si babičky můžou nad jeho milou sprostotou ukroutit hlavu. "A co vy paní, vy už nešukáte?": mává na jednu takovou stařenku v šátku a ona chudák utíká radši za vrata. Je nás parta, něco kolem třiceti kousků. Samý mastný vlas, holky některé v plavkách, je vedro a začíná pálit slunce. Někdo zapnul kazeťák a už se řvou texty metalových kapel. Sundávám si tričko, jsem doslova narvaný energií. A taky testosteronem. Lituju, že se mnou není Káča, protože bychom se jako zdrželi a zapadli někam za mlází, roztáhli spacáky a bylo by dobře. Jenže tady není a tak mám co dělat, abych nenechal na holkách oči. 

Jdeme pěšinou mezi polem vlčích máků. Naše modré víly se samozřejmě na chvilku rozprchnou mezi květy, aby je utrhly, upletly si z nich věnce na hlavu a doplnily je pak kvítím z louky. Hrozně se mi to líbí, vypadají všechny jako bohyně, mladé, s úsměvy a taky pro mě! na chvilku zatančí. Je to kouzelné, jen by do toho nesměl Prcalík pořád řvát, jak je šťastnej, že bude večer mrdat vílu. Dostávám od Jany jednu smutnou pusu, protože ona pořád hledá toho pravého a dívá se špatným směrem. Stále ji vykládám, ať si najde někoho z nás, že by ji chtěl každej druhej, i já kdybych mohl, ale ona jen kroutí hlavou. V ženských se prostě nevyznáte.

Kytka je praktik a tak cestou uřízne nějaké pruty, to abychom měli na čem opékat. Pamatuji si, že ten den jeho milá Mirka neskutečně zářila. Zpráva o tom, že je těhotná, prozrazená mi pak v opilosti někdy kolem půlnoci, mě tak ani nerozhodila. Oni byli oba nadšení, vyprávěli mi o tom, jak se jim narodí syn/dcera a že jej/jí nechají hned jak začne chodit, hrát na kytaru. To aby byla zaručena další metalová generace a aby tady po nás taky něco zůstalo. Mirka bohužel, po několika měsících potratí a i když to nezní nijak příjemně, asi to bylo dobře. Na rodičovství jsme byli všichni přece jen ještě příliš mladí. 

Zakládám oheň, tohle je věc, kterou vždycky musím dělat já. Nikdo neví proč, ale je to faktem, který se nikdo ani nezkusí porušit. Machruju, že mi vše chytlo na první sirku a už jdeme s klukama na dřevo. Mám období Obituary (už zase) a tak všem vykládám, co jsem se kde dočetl. Kytka mi prozradí, že jsem debil, protože si pamatuju prd a pořád mě opravuje. Na něj je spolehnutí. Stejně jako na lahev vodky a rumu, kterou ihned otvírá. K ohni se vracíme už trošku navátí, ale veselí a děláme si z holek srandu, kolik kůží už sežvýkaly. "Až něco ulovíš, jak si žvejknu": plácne mě po zadku Jana a já v jejích očích vidím slzy. Pořád se mi holka trápí, říkám si chvíli v duchu, ale nakonec vše přebije pivo.

Otočí se volume úplně doprava a mezi rozpadlými zdmi zříceniny se rozléhají kovové stěny kytar - metalová klasika, ale to ještě netušíme, že se klasikou stane. Občas někdo paří, ale spíš se všichni párují a berou si spacáky. Jdu na záchod a v kopřivách leží naši milí, totálně opilí a kopulující Prcalík s Prcalinkou. Odvrátím zrak od kamarádova holého zadku a musím se smát, protože jeho princezna musí mít totálně spálené všechno. Asi jim to nevadí. "Pojď si sednout ke mě": řekne mi Pavlínka, jinak spolužačka Káči a taky holka, která se do mě už před lety, z mě neznámého důvodu, zakoukala. 

Nojo, jsem opilej a mladej a taky pěkně blbej, protože nebýt Jany, která se jako strážný anděl zase objevila u mě, ochutnal bych Pavlínku úplně celou. "Seš debil, to nevidíš, že tě ta holka miluje? A to seš fakt tak blbej a nedokážeš se ovládnout, vždyť máš Kačenku, ty vole?!": zařve na mě má kamarádka, až se leknu. Jenže jsem nalitej a asi opravdu debil, protože je jaro, teplo, pivo a metal. Pavlínka je (tak sladká!) líbáním načatá, vidím to na ní a cítím i na jazyku. Vidím ji také najednou na cestě, jak stojí se spacákem a mává na mě. Láká mě. "Jestli to uděláš, tak ti to nikdy v životě neodpustím": prská mi Jana do obličeje.

Loknu si rumu, mám skelný pohled a vydám se pomalu po pěšině. Je teplá noc, dokonce svítí i měsíc. Bylo by to jak z romantického filmu, nebýt tedy tak opilej. Leží tam, vlasy rozpuštěné do blond vějíře (Proč? To si holky musely říct mezi sebou, že to miluju!), tričko vzdouvající se na správných místech. Sundává si džíny. "Pojď ke mě, chtěla bych, abys byl můj první": zarazí mě trošku další věta, protože bych nikdy netipl, že taková kočka bude ještě panna.

Od hříchu mě zachrání dvě věci. Jednak to, že se mi zvedne šíleně žaludek (z chlastu a asi i ze mě samotného) a hodím obrovskou šavli směrem k Pavlínce a znečistím spacák i ji. A pak hlavně to, že na cestě za mnou stojí Káča, hned vedle Jany a obě mají v očích blesky. Udělám věc, za kterou se dodnes hrozně stydím. Uteču. Normálně zdrhnu do polí a běžím, co to jde. Peláším asi deset minut, tryskem pádím, až upadnu na louce. Je mi hrozně blbě na těle i na duši.

Člověk si musí vyžrat, co si sám nadrobil. Přiznám se, že nazpátek jdu jako holé neštěstí. Míjím kopřivy, kde zrovna Prcalinka objevuje kouzlo orálního sexu, pak Kytku s Mirkou, kteří se k sobě tulí, vlastně už ve třech. Jsou tak kouzelní a připomínají obrázky rodinek v barokních zámcích. Jen já to dneska celý pokazil. Došourám se nejdřív ke Kačence, která pláče. Pak dostávám facku, pak druhou od Jany. Omlouvám se, dotírám, ale Káča je hrdá holka, proto ji mám taky rád. Musím za Pavlínkou, ale beru si radši Janu s sebou. Sedí tam chudák, smutná, uplakaná a já si najednou uvědomím, kolika lidem jsem dnes způsobil bolest. Jsem asi fakt kretén, opakuji jí stále dokola, pak ji pohladím a nakonec dám na rozloučenou pusu.

"Ty vole, když nezasunul, tak se nic neděje, ne?": chlácholí po svém Prcalík Kačenku. To ji aspoň trošku rozesměje. Kaju se ještě asi dvě hodiny, musím ledacos vysvětlovat a spoustu věcí svedu na to, že jsem chlap (taková blbost, ale tenkrát to tak bylo, no!). Kačenka by měla ten večer být prohlášená za svatou. Za moji jedinou svatou. Je mi totiž odpuštěno, vše spláchne pivo, rum a pak taky dva půjčené spacáky a hodinka na louce pod hvězdami. 

Usneme až k ránu, všechna metalová zvířata ze Zvířetic, zachumláni do spacích pytlů, do svých holek (Pavlínka nakonec najde svého milého a přátelé, je s ním dodnes! Je její první a pokaždé, když je potkám, tak si ze mě dělají srandu, abych ji zase nepozvracel). 

Káča už mi spokojeně vrní na prsou. K ránu na nás padá rosa a já se snažím, aby mé holce bylo teplo. Sám se klepu zimou, ale musím, je totiž moje, nejlepší, nejkrásnější - a taky to trošku beru jako odčinění všech hříchů. 

Otočí se na záda, rozhodí vlasy (bože!, chce se mi křičet, protože v té tváři je smyslnost, ženskost, všechno - a to ještě neotevřela ty své krásné kaštánkové oči...) kolem celého svého já a přitažlivě dýchá/vzdychá/šustí. Zvedá se jí nápis Slayer na prsou a potom do ticha opilé party zašeptá:"Smrťáčku, já tě tak miluju, i když jseš někdy hroznej debil...". Do očí mi vytrysknou slzy a musím se rozhlédnout, jestli mě někdo nevidí, byla by to totiž hrozná ostuda. Jediný, kdo je vzhůru, tak je Jana, která se na mě usmívá. Koukáme na sebe a jako bychom spolu chvíli mluvili beze slov.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html