Kousek nad Boleslaví, směrem na Kosmonosy kvetly zase šeříky. Tentokrát nikdo nevítal ruské vojáky, ani jim nelezl do zadku, ale voněly pořád krásně. Celá naše parta jela na kolech, různě jsme se předjížděli, dělali si srandu. Řídítka - berany frajersky nahoru, z kopce samozřejmě bez brždění. Jen kopec "kosmonosák" jsem musel brzdit i patou své čínské kecky. Brzdy nestíhaly. Bylo teplo a Káča měla tak přitažlivě propocené tričko Saxon, že ji nešlo nemilovat.
"24.5. je v Brně Metallica": pronesl pak v hospodě Dallas, kde měli nejlevnější pivo ve městě a chodívali tam dělníci spláchnout zlobu, Kytka. On Metallicu miloval, občas to dokonce vypadalo, že možná víc, než svoji holku Mirku. Byl kvůli tomu často terčem různých vtípků, srandiček. "Měli bychom vyrazit, to se nemusí opakovat": dodal Prcalík a ve mě byla malá dušička, protože jsem měl mít za chvilku maturitu a hlavně, byl jsem chudý jak kostelní myš.
Metallicu jsem měl rád, ale německý thrash raději. Tenkrát se to tak nebralo, lidi byli víc otevřenější a styly byly natolik promíchané, že jste schroustali od prvních blackerů VENOM, přes BATHORY, CANDLEMASS, až po SAXON a IRON MAIDEN klidně v jeden večer. Byla to krásná doba, člověk byl mladý a neskutečně si vážil nově otevřených porevolučních možností. Začali jsme tedy s Kačenkou mojí, modro džínovou, šetřit. Nevím už přesně, kolik vstupenka stála, ale byly to pro nás velký peníze.
Dřel jsem tenkrát v boleslavském lihovaru, málem jsem tam vypustil duši a přes alkohol nevěděl, jak vypadá realita, ale nakonec jsem si za přispění kamarádů vydělal. Musel jsem. Parta se netrhá a hlavně, koncert Metallicy byl v roce 1993 něco jako zážitek ze říše snů.
Už na nádraží, dole v Boleslavi nás bylo tak padesát. Samé džínové postavy, modrá kavalerie. Vlastnoručně vyšité nášivky od našich holek, umolousané džíny, já už s křivákem a keckami, sem tam Prestiže. "Bude metal, hurá, bude metal": pořvával někdo za námi a už jsme se hrnuli do vlaku. Vyděšené tváře cestujících, zabrali jsme vagón a půl, protože postupně přistupovali další a další metly. Lahváče na zemi, už takhle brzy ráno poblité záchody. My, v té době už otrlí thrashoví vlci a vlčice, jsme s sebou měli šikovné svačiny od Jany, která se o nás vždycky uměla postarat.
Zul jsem si boty, natáhl se na celé sedadlo, vedle mě Kačenka, voňavá a krásná jako nikdy dřív. Kytka s Mirkou - oba s až debilním úsměvem na tváři, tolik moc se těšili. Stále víc sprostí a roztomilejší Prcalík a Prcalinka. A samozřejmě Jana, moje druhá bohyně. Vzduchem se vznášelo nadšení, v kupé létaly vtípky a všude smrdělo pivo. Byla to spanilá jízda, křížová výprava za naším snem.
V Praze přijel náš vlak ze severu a zrovna i od Plzně. Pamatuji si, že v čele davu šel kluk, který byl neskutečně podobný Kirku Hammettovi. A šíleně falešně řval texty od Metallicy. Nás to rozesmálo, ale hned se přidali všichni a pokračovalo se ve stejném duchu před nádraží. Tam v pražském Sherwoodu, mezi bezďáky a feťáky jsme se rozvalili na trávu. Čekalo se na spoj do Brna. Během té hodiny, co se pokuřovalo, popíjelo a kecalo, jsem se seznámil s několika lidmi, se kterými udržujeme kontakt dodnes.
Všude bylo cítit obrovské nadšení, radost, přijeli totiž Bozi a těm se člověk zkrátka musí poklonit. Odmysleme si další směřování této skupiny, tenkrát byli vynikající. Jejich desky jsme pořád přehrávali dokola, znali každý text, skladbu, refrén.
Konečně zapískal průvodčí a vlak obsypaný modro černými pasažéry se pomalu vydal směrem na Brno. Došly nám dávno zásoby, protože jsme se jak o pivo, tak o svačiny se všemi podělili. S námi v kupé byla parta Plzeňáků, jejich copato, japato, tuto a pomááálu nás neskutečně rozesmávalo. Byli to ale skvělí pohodáři, kteří měli spoustu piva a jedna taková malá prsatá kočička z nějaké vsi u Plzně i ranec vynikajících klobás a bochník chleba. Všechno jsme sežrali už někde v České Třebové - Prcalík tak, po našich zkušenostech hned vyskočil ještě za jízdy z vlaku, aby byl v tamní nádražní hospodě jako první a mohl nakoupit mnoho piv.
Krajina kolem ubíhala nějak pomalu nebo nám to tak jen přišlo, dokonce jsem v tom všem řevu usnul a zachumlal se do Kačenky tak, že mě musela probudit, abych nebudil pohoršení. Najednou k nám do kupé vrazil kluk v triku Megadeth, vytáhl fanfulína a jal se nám močit na zem. Prcalík ho sice ihned vykopl, ale proud moči skropil jak mě, tak Janu i Káču, které vedle mě seděly. Prostě metal, kdo nezažil, nepochopí. Holky sice dělaly bléééé, blééé, ale pak se šly utřít na záchod, kde byly zase hromady hoven. Radši jsem Káču až do Brna neolíbával, jak jsem měl normálně ve zvyku.
V Brně bylo spousta policajtů, ale my to tam už znali, tak jsme vyrazili postranními uličkami. Utrhlo se s námi asi padesát modrých kovových duší a směrem na stadion Boby Brno se šlo pěšky. Možná jsme si trošku zašli, ale byl aspoň klid. Koncert začínal až asi za pět hodin a tak se všichni rozprostřeli po místních hospodách.
Prcalík už měl pěknou hladinku a tak jsme ho jen posadili ke stolu a nechali prospat. My popíjeli dál. Číšník se nás ptal, na co že to jdeme a my na to, že na setkání příznivců folklorní hudby. Kytka to vyšperkoval a dokonce vymyslel jméno našeho boleslavského souboru - Drápaninka, podle neskutečně hnusné vodky z našeho lihovaru. Všichni nám to věřili až do doby, kdy nastoupila večerní směnu velmi hezká mladá, jihomoravsky ztepilá dívka a prozradila všem, že jdeme na Metallicu.
Prcalík už měl pěknou hladinku a tak jsme ho jen posadili ke stolu a nechali prospat. My popíjeli dál. Číšník se nás ptal, na co že to jdeme a my na to, že na setkání příznivců folklorní hudby. Kytka to vyšperkoval a dokonce vymyslel jméno našeho boleslavského souboru - Drápaninka, podle neskutečně hnusné vodky z našeho lihovaru. Všichni nám to věřili až do doby, kdy nastoupila večerní směnu velmi hezká mladá, jihomoravsky ztepilá dívka a prozradila všem, že jdeme na Metallicu.
Seděli jsme na betonových schodech u stadionu a dopíjeli posledního lahváče. Nevím, zda to bylo Starobrno, ale vím, že mi moc nechutnalo. Byl jsem zvyklý na jiné a Plzeňáci vyloženě nadávali. Bylo to jedno, šlo se na metal. Dovnitř jsme byli vpuštěni hned v první dávce. Předkapelu SUICIDAL TENDENCIS, kteří nahradili tuším ALICE IN CHAINS, jsem si hned oblíbil. Dokonce mě zaujala a zanechala ve mě velmi silný zážitek, skoro jako hlavní hvězdy, ale to jsem nesměl tenkrát nikomu říct, protože bych jinak dostal do držky. Zato THE CULT jsem vyloženě jako mladý thrasher odzíval.
Pak to přišlo. Narvaný stadion, spousta oslňujících světel a do toho Hetfieldovo: "HERE YOU ARE..., YOU MASTERS...METALLICA". Následoval neskutečný, až nelidský řev a první skladba. Tu si kupodivu nepamatuji (tuším Ecstasy of Cold?), ale rozsekala mě hned další:
"Slaves! Hebrews born to serve to the pharaoh
Heed! To his every word, live in fear
Faith! Of the unknown one, the deliverer
Wait! Something must be done, four hundred years"
Heed! To his every word, live in fear
Faith! Of the unknown one, the deliverer
Wait! Something must be done, four hundred years"
Ano, slavná Creeping Death - hymna, která nás všechny vtáhla dovnitř do kotle a nepustila až do konce. Na holkách bylo vidět, jak jim tečou slzy po tvářích, Kytkovi také a vím, že v našem sektoru se spousta úplně cizích lidí pořád objímala. A taky pařila. Mávalo se hlavami, že hrozilo každou chvíli jejich ulítnutí. K tomu záplava světel, neskutečně nadržení muzikanti a neustálé Jamesovo "Fuck, fuck.". Skvělý byl zvuk, který doslova drtil kosti. K tomu nadšení a takové to thrashové šílenství, kterým tenkrát Metallica oplývala. Byli jsme navzájem propojeni, celý stadion skandoval, byl v euforii, někde v jiném, pro nás v té době lepším světě - to asi znáte.
Jakoby jsme byli jedna jednolitá modrá a černá masa lidí, propojených dohromady všemi těmi riffy, tenkrát ještě solidními bicími a prskáním do mikrofonu. Byl to koncert, na který se nezapomíná a taky zážitek na celý život. Jen to uběhlo hrozně rychle. Několik přídavků, další notoricky známé skladby a byl konec. Metallica tenkrát Brno zbourala a ne že ne. Slýchával jsem pak po letech taková ta vymezující klišé, jak byli slabí, ale není to pravda. Byl to opravdový, šílený thrashový masakr. Viděl jsem pak Metallicu ještě na Sonisphere v Milovicích a tam o ní ztratil veškeré dobré mínění, ale tenkrát v roce 1993 byla úžasná, to vám klidně podepíšu vlastní krví.
Lidé pomalu odcházeli a na zemi vedle nás ležel Kytka. Nejdřív jsme měli strach, že mu něco je, ale byl pořád ještě v extázi, totálně mimo. Od slz, zpocený a s nahlas tlukoucím srdcem. Museli jsme ho postavit na nohy. Kolem se trousili postavy a spousta z nich měla také uplakané tváře. Jsou to takové ty okamžiky, které se vám navěky vryjí do paměti. Šlo se ven, pomalu, nikam se nám nechtělo. I mladý Smrťák, do té doby spíše odpůrce (měl jsem ji rád, ale nezbožňoval) Metallicy, ji vzal na milost. Kytka ještě poklekl směrem k pódiu a já, který jsem zůstal s ním, jsem slyšel, jak děkuje svému mrtvému tátovi, ke kterému se modlil, aby tenhle koncert viděl.
Byli jsem parta srdcařů, oddaných naplno hudbě. Mám před sebou pořád obrazy, kdy sedíme po koncertě u nádraží v hospodě na pivu, ládujeme do sebe jedno po druhém, protože jsme pořád ještě narvaní emocemi, zarýváme si nehty do dlaní, hladíme své holky a snažíme se před nimi nebýt dojatí - ale ony to na nás stejně poznají, protože to není poprvé a ani naposled a protože nás hrozně milujou. Házíme raději tvrďácké hlášky, já se mačkám k nelibosti Káči k té malé plzeňské kočičce a je nám všem neskutečně dobře.
Zvracím pak, když jsme nestihli první vlak na Prahu, kousek od nádraží, dostávám pokutu 200,- Kč, které ale u sebe už nemám a nemá ani Jana, která si vydělává a tak dostávám bloček a pokuta mi pak po nezaplacení naskáče na 2 tisíce. To ale ještě nevím, tak mám z policajta opilý legraci, až mě musí Káča krotit a uklidním se až ve vlaku, kde pro změnu usnu jako trám a po probuzení se opět pobliju.
Vystřízlivím až u Prahy, Jana mi půjčí ze své kouzelné brašny walkmana značky Sony, ve kterém má tehdejší novinku metalového Zemětřesení. A já tak za zvuku cover verzí páně Milana Schelingera vydržím až do Boleslavi. Kazetu pak nikdy Janě nevrátím a mám ji doma dodnes. Jdu holky vyprovodit a pořád jim do ucha broukám skladbu "Co dělá indián":
"Co dělá indián, když mu squaw jediná zmizí v dáli?
Sedí a dýmku v ústech válí, zpívá si život jde dál
Co dělá indián, když oheň ten čtverák stan mu spálí
Sedí a dýmku v ústech válí, zpívá si život jde dál"
A ty moje křepelky se mi smějou, protože jsem pořád ještě přiopilý. Odvedeme Janu, chci ji líbat na pusu, ale prý to není vůbec roztomilý a tak si mě raději Kačenka moje, anděl můj po dobrém i s okřiknutím odvede. Pozvracím jim u nich doma ještě znenadání vchodové dveře, ale spát jdu už usměvavý. Viděli jsme totiž v Brně své thrash metalové Bohy.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
