Úvod:
Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.
--------------------------------------
Paštikový týden slaměného vdovce
Odjeli jste mi k moři, do dalekých krajů a já tu zůstal sám, jen s chlebem a paštikou. Znáte mě dobře a víte - že zapomínám nakupovat, zapomínám pít, zapomínám spát. Poslouchám tu staré AUTOPSY a VADER, čtu knihy od Kinga a už jsem třikrát viděl film Big Lebowski - jeden z mála filmů, na který můžu koukat znovu a znovu.
Kluci v práci říkali, že prej mám jít s nima do hospody pivo pít. Jenže já šetřím peníze na páteční koncert a ve strip baru jsou stejně jen hubený holky s obrovskýma umělýma kozama a smutnými pohledy. Prý by mi taky, když jsem tu sám, klidně koupili orál za pár stovek, ale já si nedovedu představit všechnu tu umělou hmotu pode mnou a taky jsem starej věrnej pes.
Kolegyně v práci vycítila moji samotu a místo toho, aby mi přinesla svačinu, tak mě zve na pláž k vodě, kde bych se musel koukat na ty její obrovský prsa a poslouchat řeči o ničem. Namažu si raději chleba se sádlem a narvu se cibulí, abych pak s pivem v ruce večer četl vlastní vzpomínky, první samizdat, co si mi má ženo, vytiskla k narozeninám. Píšu tam o narození našich dětí, o strastech i radostech mladých rodičů - nás, píšu tam Paměti začínajícího otce. Usmívám se a vzpomínám.
Třetí den, když už je lednička vypleněna, odhodlám se do supermarketu. Nakoupím třetinu věcí, co potřebuji a osminu, co jsem chtěl. A tak je mou společnicí jen ošklivá paštika Májka, tupý nůž a okoralý chleba. Místo jídla a hospody přidávám volume na přehrávači a tančím na hudbu, co mi přišla na recenze. Přitom umím vcelku vařit a jsem svědomitý, jen má lenost zase zvítězila - pro sebe jídlo připravovat nebudu.
Pošlete mi fotku na mobilní telefon, tři vysmáté (moje!) bytosti v záplavě slunce. Rozjasní mi to den, ale jsem stará kvočna, která vás chce mít už zase u sebe. Vyperu si zmateně třikrát prádlo po sobě, protože vždy zapomenu, že už jsem ho pral. Upadnu v koupelně a v posteli marně čichám k polštáři. Kde jsi? Ptám se v polospánku a tulím se k nikomu.
Nejdřív jsem měl radost, že si odpočinu od rodiny, od starostí, od křiku dvojčat, od stereotypu. Jenže teď si pouštím muziku nahlas - jinak je v bytě ticho, chladno a zase ticho. Marně přemýšlím, proč si ten třicetiletý kluk pod námi pořád dokola pouští (japonské?) porno - proč nejde ven, sehnat si reálnou ženu (možná hledá Japonku)? Raději osolím novou desku LAID TO WASTE a přehlušujeme se, kdo koho překřičí. Nutno říci, že jsem dneska znovu vyhrál. Vyplývá z toho, že plzeňský thrash má větší koule, než zástupy umělohmotných hekajících otvorů.
Deset dní bez rodiny je na mě dost. Neumím být sám, jsem přece vůdce smečky, kterému kroutíš hlavou (jsi mým krkem) a kolem mají běhat vlčata - kousající, smějící se, hádající se.
Televizi, tu co nám koupil tvůj táta a má úhlopříčku přes celou zeď, jsem pustil jen jednou. Omylem, když jsem si sedl na ovladač. Četl jsem zrovna po letech povídky od Charlese Bukowského a vnořily se mi takovým způsobem do nálady, že jsem se zase zapomněl najíst.
Nemám rád paštikové týdny slaměného vdovce, protože se mi stýská, nemám rád dny samoty, protože potřebuji kolem sebe ruch, šum, hukot, jiskření, život.
Odpočítávám dny jako malý kluk, o víkendu si konečně vařím, uklidím, co to jde a v lese se pořád otáčím, přestože tam nejste. Vzpomínám na vás a přemýšlím, uvědomuji si, jak jsem vlastně šťastnej chlap.
V neděli vám pojedu konečně naproti, vy mě zahltíte objetím a já budu dělat, že nejsem dojatý. Prohodím pár tvrďáckých hlášek, ale budu moc rád, že už si nebudu mazat na chleba paštiku.
Odjeli jste mi k moři, do dalekých krajů a já tu zůstal sám, jen s chlebem a paštikou. Znáte mě dobře a víte - že zapomínám nakupovat, zapomínám pít, zapomínám spát. Poslouchám tu staré AUTOPSY a VADER, čtu knihy od Kinga a už jsem třikrát viděl film Big Lebowski - jeden z mála filmů, na který můžu koukat znovu a znovu.
Kluci v práci říkali, že prej mám jít s nima do hospody pivo pít. Jenže já šetřím peníze na páteční koncert a ve strip baru jsou stejně jen hubený holky s obrovskýma umělýma kozama a smutnými pohledy. Prý by mi taky, když jsem tu sám, klidně koupili orál za pár stovek, ale já si nedovedu představit všechnu tu umělou hmotu pode mnou a taky jsem starej věrnej pes.
Kolegyně v práci vycítila moji samotu a místo toho, aby mi přinesla svačinu, tak mě zve na pláž k vodě, kde bych se musel koukat na ty její obrovský prsa a poslouchat řeči o ničem. Namažu si raději chleba se sádlem a narvu se cibulí, abych pak s pivem v ruce večer četl vlastní vzpomínky, první samizdat, co si mi má ženo, vytiskla k narozeninám. Píšu tam o narození našich dětí, o strastech i radostech mladých rodičů - nás, píšu tam Paměti začínajícího otce. Usmívám se a vzpomínám.
Třetí den, když už je lednička vypleněna, odhodlám se do supermarketu. Nakoupím třetinu věcí, co potřebuji a osminu, co jsem chtěl. A tak je mou společnicí jen ošklivá paštika Májka, tupý nůž a okoralý chleba. Místo jídla a hospody přidávám volume na přehrávači a tančím na hudbu, co mi přišla na recenze. Přitom umím vcelku vařit a jsem svědomitý, jen má lenost zase zvítězila - pro sebe jídlo připravovat nebudu.
Pošlete mi fotku na mobilní telefon, tři vysmáté (moje!) bytosti v záplavě slunce. Rozjasní mi to den, ale jsem stará kvočna, která vás chce mít už zase u sebe. Vyperu si zmateně třikrát prádlo po sobě, protože vždy zapomenu, že už jsem ho pral. Upadnu v koupelně a v posteli marně čichám k polštáři. Kde jsi? Ptám se v polospánku a tulím se k nikomu.
Nejdřív jsem měl radost, že si odpočinu od rodiny, od starostí, od křiku dvojčat, od stereotypu. Jenže teď si pouštím muziku nahlas - jinak je v bytě ticho, chladno a zase ticho. Marně přemýšlím, proč si ten třicetiletý kluk pod námi pořád dokola pouští (japonské?) porno - proč nejde ven, sehnat si reálnou ženu (možná hledá Japonku)? Raději osolím novou desku LAID TO WASTE a přehlušujeme se, kdo koho překřičí. Nutno říci, že jsem dneska znovu vyhrál. Vyplývá z toho, že plzeňský thrash má větší koule, než zástupy umělohmotných hekajících otvorů.
Deset dní bez rodiny je na mě dost. Neumím být sám, jsem přece vůdce smečky, kterému kroutíš hlavou (jsi mým krkem) a kolem mají běhat vlčata - kousající, smějící se, hádající se.
Televizi, tu co nám koupil tvůj táta a má úhlopříčku přes celou zeď, jsem pustil jen jednou. Omylem, když jsem si sedl na ovladač. Četl jsem zrovna po letech povídky od Charlese Bukowského a vnořily se mi takovým způsobem do nálady, že jsem se zase zapomněl najíst.
Nemám rád paštikové týdny slaměného vdovce, protože se mi stýská, nemám rád dny samoty, protože potřebuji kolem sebe ruch, šum, hukot, jiskření, život.
Odpočítávám dny jako malý kluk, o víkendu si konečně vařím, uklidím, co to jde a v lese se pořád otáčím, přestože tam nejste. Vzpomínám na vás a přemýšlím, uvědomuji si, jak jsem vlastně šťastnej chlap.
V neděli vám pojedu konečně naproti, vy mě zahltíte objetím a já budu dělat, že nejsem dojatý. Prohodím pár tvrďáckých hlášek, ale budu moc rád, že už si nebudu mazat na chleba paštiku.
.JPG)