Když se ohlédnu zpět do svého mládí, tak jednou ze vzpomínek, které na mě ihned vyskočí, tak jsou různé brigády, nepřeberné množství roztodivných postav, osobností, ale i úchylů a magorů, které jsem v mládí potkal. Brigádu v boleslavském lihovaru mi sehnal Prcalík. On sám si sice jako vyučený už na učňáku vydělával, ale peněz na pivo, kazety a CD nebylo nikdy dost.
Oblékli nás do montérek a že prý budeme tahat těžké bedny s chlastem. Spousta vodky, nějaký rumy, průhledné i hnědavé lahve a všude neskutečný smrad přepalovaného všeho. "Ty vole, tohle dám tak týden a pak už budu celej život jen blejt": zahlásil Prcalík po třetí odvezené bedně. Ještě nás jich čekalo tak tisíc. A všichni okolo vypadali jako zombie. Rudé nosy, krhavé oči, nateklý ksichty. Noční můra všech protialkoholních léčeben.
První den jsem pronesl, stejně jako to dělal každý z téhle továrny na smrad, dvě lahve Drápaniny. Bylo to něco mezi výčepní lihovinou, vodkou, ohnivou vodou a rozmrazovačem. Chutnalo to jako přepálené ponožky a smrt. Pili ji převážně ztracené existence, měla něco přes padesát procent alkoholu a normálně se jí říkalo vodka, ale do nápoje stejného jména to mělo daleko. Opravdu daleko. Mám dojem, že pak byla dokonce zakázaná, že někdo oslepl, ale přísahat bych na to nemohl. Každopádně bych tomu věřil.
Opice byli po Drápanině šílené, bolehlav dosahoval na stupnici od jedné do desíti tak jedenáct. Nešla rozehnat pivem, ani jídlem, dokonce ani sexem, o což jsme se u Káči dost často pokoušeli. Byla to hrozná brigáda. Chodíval jsem na panely ztrhaný, jako nějaký otrok v kamenolomu. Stálí zaměstnanci, pokřiveni nenávistí ke svojí práci a chlastem, nás dost zneužívali na různé těžké práce, na čištění kádí, na hrubou rasovinu, na úklid shnilého čehosi.
Prcalík to po týdnu vzdal, ale já jsem z rodu, kde trpěly dlouhé generace. Asi jsem míval snížený práh bolestivosti nebo jsem jen chtěl pozvat Kačenku na výlet, večeři se závěrečnou postelí, nevím. Vydržel jsem to na odpoledních šichtách měsíc. Ke konci jsem sice už chodil jako tělo bez duše a necítil jsem ani svůj mozek, ale vytrval jsem.
Dva dny před koncem celého tohohle utrpení a otročiny jsem se naštval a ukradl/vynesl jsem z továrny na chlast celou bednu. Důvod byl prostý. Můj vzdálený bratranec se loučil se svobodou a i když nebyl metalák, tak jsme ho měli rádi. Čekala ho vojna, doma holka co měl rád a muselo se ten žal oslavit.
A já, rozpitý z brigády, kde jsem se sice bránil co to šlo, ale tam pili všichni a bez toho to nešlo už vůbec vydržet, jsem slavnostně přivezl bednu Drápaniny na panely. Najednou se kolem vznášel neskutečný puch otevíraných lahví a někteří slabší jedinci tenhle hnus tedy pít nebudou. Zůstali u piv a my tři mušketýři - já a Prcalík, Kytka a pak bratránek, jsme řvali do lesů nespravedlnost o tom, jak stojí vojna za vyliž prdel a že to tam nevydrží a ať mu pohlídáme tu jeho.
Potom jen skelné pohledy, roztočený svět, další křik. Pamatuji si ještě Kačenku, která naštvaně odešla, protože mě chytl běs a chtěl jsem pálit ohně, protože jsem všem tvrdil že jinak onen svět nezničíme. Cítil jsem dutý náraz do hlavy a viděl jen tmu. Dlouho, hodně dlouho, neskutečně dlouho.
Bez krušných rán není pořádná opice, to ví každý, kdo se někdy pořádně opil, ale už byl večer a nade mnou brečící máma. Našli mě před domem, zbývalo mi jen pár metrů. Ležel jsem tam pod lampou, jako loutka, kus nešťastného hadru. Chytne mě taky plačtivost, marně se pokouším všem vysvětlit, že musím za Káčou, protože je to žena mýho života.
Další den je mi slavnostně zakázána brigáda v lihovaru a máma se posnaží a sežene mi krásné místo v knihovně, u své dosud svobodné kamarádky Kláry, která má nádherné tělo, je správně šouplá a miluje hippies. Myslím, že tam by se mi mohlo líbit. Ale o tom až příště.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
