Byli jsme na víkend s Káčou u babičky a dědy v Jizerkách. Tančili jsme za světla pohasínajících lamp dole ve vsi nekonečný tanec dvou zamilovaných. Pak ulehli nahoře do studeného pokoje, do peřin plných peří. Divočina, až roztržená látka vypustila ven bělostné pápěří. Smáli jsme se tomu a usnuli znavení, spokojení, šťastní.
Jenže život je divnej, to už jsme dávno věděli. Jakoby pokaždé, když se člověk rozplývá štěstím, dostal najednou ostrou ránu osudu. Probudil mě jekot. Šílený, připomínal sirénu. To má milá babička volala o pomoc. Dole pod barákem seděl schoulený do sebe samého - scvrklý, na své oblíbené lavičce, stále ještě s cigaretou Clea v ruce, s oharkem, který pomalu dohoříval, stejně jako jeho život - děda zemřel. Nevěděli jsme, že odpoledne, když jsme se toulali po lesích a trávili přirážením jeden do druhého čas na mechu, musela babička běžet k sousedce zavolat záchranku. Doktoři v Jablonci nad Nisou odhalili náběh na infarkt.
Děda byl ale přírodní člověk, žijící celý život na horách. Nikdy předtím u doktora nebyl, naposledy u odvodu na vojnu. Léčil vše bylinkami, rumem a drápaninou. Místo léků špek a cibuli, na nachlazení tuny medu. A k tomu ty prokletý cigára. Utekl jim ještě v noci, děsily ho asi bílé zdi nemocnice i vlající pláště lékařů a tak šel pěšky přes kopec a sedl si jako vždy na vlastnoručně vyrobenou lavici a čekal tam, aby babičku nebudil, čekal na smrt.
Bolela mě hlava a šla na mě šílená úzkost. Dědu jsem miloval, jak to jen vnuci umí. Byl mým lesním mužem, chlapem, který uměl věci, které nikdo jiný nezvládl. Zabil králíka jedním úderem, vykuchal s klidem jelena, foukal a mačkal nádherné skleněné zázraky. A dával mi pít šťávu z domácí rybízovky, přešlé mrazem - to se muselo, jinak by to bylo "kejslý". Za zaprášenými nástroji v driketě míval lahve s rumem, ke kterému mi dával vždy jen čuchnout, ovanout mě tou vůní a smál se mi, když jsem se ošklíbal. Byl jsem malej smrad a zbožňoval jsem ho jako boha z dávných dob, zosobnění chlapáctví, upřímnosti, dobroty.
Vozíval jsem mu na kárce z konzumu lahváče, ke konci spolu s Kačkou. A babička nadávala a schovávala mu kartony cigaret na místa o kterých děda stejně věděl. A teď tam sedí, v ruce posledního čvaňháka a já na ten smutný pohled nezapomenu do své smrti - dívá se na mě, i když má zavřené oči. Káča brečela, nikdy nikoho mrtvého neviděla a babička ztratila řeč. Bylo mi sedmnáct a zůstal jsem poslední chlap v domě, alespoň do doby, než přijeli naši.
Ležel tam v posteli, musel jsem ho odtáhnout z lavičky sám a měl snad dvě stě kilo. Bylo to takové moje poslední rozloučení. Nebrečel jsem, to přišlo až večer, když ho odvezli funebráci a mě to všechno došlo. Šli jsme se s Káčou projít, museli jsme na vzduch a vzali jsme si dvě lahve drápaniny. Máma a táta s babičkou doma oplakávali a vzpomínali, ale my museli s mojí modrou džínovou vílou ven. S dědou odešel velký kus všeho dobrého z mého života. Jakoby jeho smrt předznamenala věci následující. O těch ale ještě nechci psát, ještě nedozrál čas.
Ne, po půlnoci jsem v kaštanové aleji, na naší oblíbené procházkové stezce, jsem nebyl už tím drsným metalistou, vtipálkem za každou cenu, ani sprostým básníkem. Byl jsem jen malej kluk, který ztratil dědu, kterého tolik obdivoval. Zajímavé je, že i dnes, po mnoha mnoha letech, kdy jsou všechny rány zahojeny pomíjivostí, vzpomínám na všechny jeho průpovídky, srandy, hlášky, drsný ruce, vůni tabáku, rozžhaveného skla a sladké šťávy z rybízu, tolik rád.
Řval jsem jak želva a mezi vzlyky líbal Káču, která na tom byla úplně stejně jako já. Slaná chuť slz, proložená drápaninou. Opili jsme se do němoty. Nemohl jsem skoro chodit a Káča měla co dělat, aby mě dovedla domů - padal jsem jí pořád na zem, válel se po kypré půdě, po které chodíval ON se psem (vždycky měl českého fouska) do lesa a pořád si pamatuji tu shnilou chuť listí, do kterého jsem vzlykal. Pak už jsem po dědovi nikdy nebrečel, protože chlapi přece nepláčou. Ani na pohřbu, kde stříleli lesníci z pušek, troubilo se na lesní roh a babička byla bíla jako stěna.
Pokaždé, když jedu kolem bývalého baráku mých prarodičů, mám neodbytný pocit, že tam děda pořád sedí. Žmoulá v ruce cigáro, pod lavičkou ve stínu schované pivo a koženou umolousanou zástěru jako každý sklář hozenou vedle sebe. Podřadím, protože je to v kopci a přidám na CD přehrávači hudbu pořádně nahlas. To aby mi nikdo moc nerozuměl. Mívám totiž zastřený a rozrušený hlas.
Tahle povídka je pro tebe dědo. Škoda, že tu nejsi, dali bychom si špek, dneska už i já pivo a pokecali bychom o životě. Jen tak, s rozvahou, hezky po chlapsku.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
