Asphyxovy zápisky - Den postaršího metalisty

Úvod:

Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.

Asphyxovy zápisky - Den postaršího metalisty

Poměrně častou otázkou, kterou od vás, mí milí čtenáři dostávám je....ty vole, jak to můžeš všechno stíhat? Většinou odpovídám něco ve stylu, že když metal miluješ, tak není co řešit, případně, že moc nespím (na tom je ale kus pravdy). Pokusím se tedy popsat jeden takový obyčejný den. Zkusím to trošku odlehčeně, abyste si nemysleli, že jsem stroj (to už mi taky někdo někde psal).

Je 4:30 ráno. Na budíku mi párkrát hrábnou do strun Hypnos, jejichž intro s krákajícími vránami mám nastavené jako vyzvánění již dlouhá léta. Ranního vyměšování, čištění zubů a snídaně vás ušetřím, ale zmínit musím rozcvičku. Od svých sedmi let, kdy jsem dostal na základce šíleně do huby a zatvrdil jsem se, že už se to nebude opakovat, tak ráno cvičím. Pět Tibeťanů a strečink. Kdysi to bývalo pro to, abych rozhýbal tělo, dnes je to spíš nutnost, abych se nerozpadl.

Chodím do práce nejdřív pěšky na tramvaj - cca 15 minut ostré chůze. Pak půl hodiny stání v tramvaji a pak dalších 20 minut pěšky. V létě, v zimě, kdykoliv. Autem mě to po městě moc nebaví a vytáhnu ho jen ve chvílích, kdy je to opravdu nutné.

V šest hodin jsem označen jako pracovník a usedám k počítači. Makám až do doby, kdy je to potřeba, ale většinou nějakých 8,5 hodiny. Potom jdu buď plavat, kde si narvu do těla kilometr kraula a prsou a nebo rovnou domů. Záleží, co prckové.

Cesta domů je stejná jako do práce. Výjimkou je den po výplatě, kdy zavítám v Plzni do obchodu Music Records, kde bouchnu spoustu těžce vydělaných peněz za CD. Druhou možností je pak návštěva pošty, kde už na mě díky mým zásilkám z celého světa dvakrát zavolali policii - důvod se sám nabízí - protidrogové zajímal obsah balíčků zaslaných na recenze. 

Následuje rodina, kde mám spoustu povinností - to víte, manželka ještě k světu, k tomu dvojka raubířů. To bývám většinou nejspokojenější. Někdy ale tyhle chvilky štěstí musím vynechat, to když jedeme na nějaký koncert.

Potom jdu buď běhat nebo na kolo. Po sprše usedám k počítači, kde u věže poslouchám hudbu a píšu recenze, rozhovory. V půl jedenácté na mě padne spánek, s kterým ještě chvíli bojuji a pak jdu do pelechu s manželkou - tady bych, s dovolením, uvalil na další akci informační embargo.

Během většiny činností, mimo těch soukromých (i většinou v práci) mám na uších pořád sluchátka, kde mi hraje hudba buď spojená s recenzemi a nebo jen tak pro radost. A taky si rád často čtu knížky, když to jen trošku jde.

Ano, mé tempo je vražedné, ale zatím to jde. Nekoukám v televizi na sporty (nebaví mě to), ani na debilní nekonečné seriály, nechodím skoro vůbec do hospody (mě přijde, že se tam většinou kecají furt ty samé řeči dokola) - a ušetřím tím spoustu času pro muziku a rodinu.

Sem tam se vyrazí na výlet, na chalupu do Jizerek, za příbuznými. Prostě metal, vždyť to znáte!

Tak a teď, až se zase někdo zeptáte, jak to všechno stíhám, tak vám tenhle článek přepošlu! Děkuji za pozornost!