Hokej s tenisákem jsme hrávali s Kytkou celé dětství. Parta kluků se sešla za obchodem s názvem Bajkal, na příjezdové cestě pro zásobování, rozložila tašky do školy (ty byly jako brány nejlepší) a už se hrálo. Družstva podle vchodů v paneláku, dětí bylo tehdy venku spousty. Do toho mámy, které na nás křičely, ať už mažeme domů a jdeme si udělat úkoly. V létě s tenisákem, v zimě na udusaném sněhu s pukem. Bez chráničů, bez rodičů, jen my kluci.
Občas přišly holky, které štěbetaly a sedávaly v sukýnkách a s copy na betonovém soklu. Pak přijelo zásobování, starý pán s rádiovkou na hlavě, vylezl, pomohl nám s bránami, nechal vyložit prodavači náklad a mezitím na nás koukal, jak hrajeme. Občas se dokonce přidal, což pro nás byla čest, protože byl dospělý a hrozně hodný chlap. Někdy nám dal hašlerky, pendreky, sem tam i čokoládu. Všichni ho znali a patřil na sídliště jako by tam žil odnepaměti. A taky že jo!
Vyrostli jsme, už jsme neměli strach z cikána Jiráka, který byl o pět let starší a chodil nám brát hokejky a sekal nás do holení, jen tak pro tu srandu a naše modřiny. V osmé třídě jsem ho vzal rukou do kravaty, až brečel a musel nás všechny odprosit. Pak už nepřišel, protože něco někde ukradl a zavřeli ho. Tenkrát se ještě za krádeže zavíralo. Já, Prcalík i Kytka jsme občas i jako metaloví výrostci hokeji s tenisákem propadli. Šlo se takhle okolo a pár malých capartů tam ještě hrdě drželo klukovskou čest. Z Bajkalu byla herna a zásobovač už žádný dávno nebyl, drogy se do heren donášely pěšky, dodávky netřeba.
"Hele, kluci půjčíte nám hokejky, prosím, jen na chvilku": houkli jsme na největšího zrzka (dnes velmi dobrý chirurg v pražském Motole). "Co za to volové?": prskl na nás pihovatý kluk a nám nic nezbývalo, než přesvědčit Prcalíka, aby mezi kluky pustil nějaké ty cigarety Sparta, které tehdy bánil. "Tak jo, ale za krabku!": vydírali nás chvilku, ale na nás si nepřišli. "Taky by ses moh posrat, každej dostanete dvě": dohodli jsme se nakonec a šlo se na to.
Běhali jsme mezi klukama, kteří se nám pletli pod nohama, navzájem si brali míč a řezali rány do brány jako před pár lety. Zachvátila nás stará sportovní horečka, byli jsme klackové, s dlouhými vlasy, hrálo se jen tak, oblečení v civilu. Samozřejmě, hrozně jsme u toho řvali, jak prokopnutí, protože se nám to všechno vrátilo, to nadšení, ta rivalita, adrenalin a vůbec.
"Tedy kluci, to byla paráda, co uspořádat zápas?": vnukl nám nadšeně Prcalík myšlenku, která měla během týdne dojít až k realizaci. Nemělo cenu to zdržovat, tenkrát byla ještě doba činů, ne keců a ihned jsme se vydali do města, za partou "metalistů z bohatých rodin", se kterými jsme po dlouhých letech bojů, rvaček a soubojů již několik měsíců měli příměří. Už nám nebylo 14, ani 16, ale 17 a to je člověk přeci jen trošku "chytřejší".
Metalisté z města souhlasili a my, sídlištní vlci začali trénovat. Každé odpoledne po škole, s hokejkami s frajersky ohnutým laminátem podle tenisáku, to abychom mohli míče zvedat a zavěšovat do sítě. Holky to taky nadchlo, jen už nesedávaly jako cácorky v sukýnkách, ale jako pořádný samice, se sexy zadkama a napresovanými hrudníky. Jo, předváděli jsme se, jo, rozbili mi zase brýle, jako každý půl rok, když jsem byl malý a musel jsem si je vzadu pojistit gumičkou, jo, byl jsem nejlepší v bráně, jo, pohltilo nás to všechny.
Jana byla zase tajemná, pořád si něco šeptaly s Mirkou a Kačkou. A proč tomu tak bylo, to jsme se dozvěděli až den před zápasem. Byla sobota, odpoledne, v březnu, na panelech. Naše prsatá fanynka vytáhla z igelitky krásně ušité, oranžové dresy s nápisem Thrashoví vlci. A my měli obrovskou radost, protože přesně trefily s holkama naše velikosti. Na šicím stroji po babičce, z látky z nějakých závěsů nebo já nevím, ale byli jsme najednou jak profi sportovci. Vyžadoval jsem sice ještě masáže, ale Kačka mě ihned zahnala do patřičných mezí.
Je neděle ráno a stojíme zase po letech u nás před barákem. Dáváme nůžky kámen papír, abych pak prohrál a museli jsme mít bránu proti sluníčku. Na zídce sedí něco kolem stovky lidí, koukají i sousedky z oken, chlapi vylézají s lahváči na trávníky a kouří. Bude zápas, metalový zápas století. My tři, doplněni o další tři pečlivě vybrané thrashery, stejné šílence jako my. Míč je vhozen a dostávám ihned pumelenici přímo do břicha. Mám tam pak snad půl roku modřinu. Ale chytil jsem. Rozehraju, pálím na Prcalíka a ten hned zavěšuje. Vypadá to, že trénink se vyplatil.
Dlouho vyhráváme, dokonce si dovolím pár parádiček, vtipných tanečků, deptajících hlášek na soupeře i odbíhání k holkách v mezičasech, kde dělám, že jsem nejvíc sexy brankář na světě. Zápas má drive, šílenej odpich, všichni jsou napnutí. Metalisté z města nemají dresy, nemají ani tak hezký holky, ale mají peníze. A taky si můžou dovolit (oni jim fakt zaplatili!) přijmout do svých řad dva hráče, kteří hokej normálně trénují. Po střídání dostáváme tak neskutečně na prdel, že nás přejde sranda. Ano, prohráli jsme, ale byli jsme se jako lvi. Metalový zápas století zůstal navěky zapsán v našich hlavách, dokonce měl v různých obdobách ještě několik let na několika místech po sídlišti volné pokračování, ale první ročník nebyl, co se týká atmosféry, nikdy překonán.
Aby se totiž jen tak ze společné radosti, z lásky ke sportu sešlo tolik lidí, to se povede málokdy. Bylo to úžasné, i když jsme prohráli. Odměnou nám byla ještě basa piva, kterou přivezl na závěr Sabath, který si samozřejmě myslel, že vyhrajeme. Inu co, vypila se stejně. Dlouho do noci se pak na chladných panelech probíraly jednotlivé zákroky, já dostal ledový obklad mezi nohy, protože jednu dělovou ránu jsem dostal přesně tam, kde nás to chlapy nejvíc bolí. Zajímavé bylo, že jsem nevykřikl bolestí já (jsem chlap, ne?), i když to pálilo jako čert, ale Káča (dodnes si pamatuju i její hlášku - "Do vercajku ne, ten je i můj!").
Když dnes jdete boleslavským sídlištěm, je to tam stejné jak všude jinde. Vidíte jen kálející psy, pár maminek s kočárky, ale kluky na hřišti už nevidíte. Ti sedí doma, žmoulají v rukou klávesnici a překonávají jeden level za druhým. Tak mě tak napadá...syna mám, dvě hokejky ve sklepě budou určitě taky...že by? Mějte se krásně.
Občas přišly holky, které štěbetaly a sedávaly v sukýnkách a s copy na betonovém soklu. Pak přijelo zásobování, starý pán s rádiovkou na hlavě, vylezl, pomohl nám s bránami, nechal vyložit prodavači náklad a mezitím na nás koukal, jak hrajeme. Občas se dokonce přidal, což pro nás byla čest, protože byl dospělý a hrozně hodný chlap. Někdy nám dal hašlerky, pendreky, sem tam i čokoládu. Všichni ho znali a patřil na sídliště jako by tam žil odnepaměti. A taky že jo!
Vyrostli jsme, už jsme neměli strach z cikána Jiráka, který byl o pět let starší a chodil nám brát hokejky a sekal nás do holení, jen tak pro tu srandu a naše modřiny. V osmé třídě jsem ho vzal rukou do kravaty, až brečel a musel nás všechny odprosit. Pak už nepřišel, protože něco někde ukradl a zavřeli ho. Tenkrát se ještě za krádeže zavíralo. Já, Prcalík i Kytka jsme občas i jako metaloví výrostci hokeji s tenisákem propadli. Šlo se takhle okolo a pár malých capartů tam ještě hrdě drželo klukovskou čest. Z Bajkalu byla herna a zásobovač už žádný dávno nebyl, drogy se do heren donášely pěšky, dodávky netřeba.
"Hele, kluci půjčíte nám hokejky, prosím, jen na chvilku": houkli jsme na největšího zrzka (dnes velmi dobrý chirurg v pražském Motole). "Co za to volové?": prskl na nás pihovatý kluk a nám nic nezbývalo, než přesvědčit Prcalíka, aby mezi kluky pustil nějaké ty cigarety Sparta, které tehdy bánil. "Tak jo, ale za krabku!": vydírali nás chvilku, ale na nás si nepřišli. "Taky by ses moh posrat, každej dostanete dvě": dohodli jsme se nakonec a šlo se na to.
Běhali jsme mezi klukama, kteří se nám pletli pod nohama, navzájem si brali míč a řezali rány do brány jako před pár lety. Zachvátila nás stará sportovní horečka, byli jsme klackové, s dlouhými vlasy, hrálo se jen tak, oblečení v civilu. Samozřejmě, hrozně jsme u toho řvali, jak prokopnutí, protože se nám to všechno vrátilo, to nadšení, ta rivalita, adrenalin a vůbec.
"Tedy kluci, to byla paráda, co uspořádat zápas?": vnukl nám nadšeně Prcalík myšlenku, která měla během týdne dojít až k realizaci. Nemělo cenu to zdržovat, tenkrát byla ještě doba činů, ne keců a ihned jsme se vydali do města, za partou "metalistů z bohatých rodin", se kterými jsme po dlouhých letech bojů, rvaček a soubojů již několik měsíců měli příměří. Už nám nebylo 14, ani 16, ale 17 a to je člověk přeci jen trošku "chytřejší".
Metalisté z města souhlasili a my, sídlištní vlci začali trénovat. Každé odpoledne po škole, s hokejkami s frajersky ohnutým laminátem podle tenisáku, to abychom mohli míče zvedat a zavěšovat do sítě. Holky to taky nadchlo, jen už nesedávaly jako cácorky v sukýnkách, ale jako pořádný samice, se sexy zadkama a napresovanými hrudníky. Jo, předváděli jsme se, jo, rozbili mi zase brýle, jako každý půl rok, když jsem byl malý a musel jsem si je vzadu pojistit gumičkou, jo, byl jsem nejlepší v bráně, jo, pohltilo nás to všechny.
Jana byla zase tajemná, pořád si něco šeptaly s Mirkou a Kačkou. A proč tomu tak bylo, to jsme se dozvěděli až den před zápasem. Byla sobota, odpoledne, v březnu, na panelech. Naše prsatá fanynka vytáhla z igelitky krásně ušité, oranžové dresy s nápisem Thrashoví vlci. A my měli obrovskou radost, protože přesně trefily s holkama naše velikosti. Na šicím stroji po babičce, z látky z nějakých závěsů nebo já nevím, ale byli jsme najednou jak profi sportovci. Vyžadoval jsem sice ještě masáže, ale Kačka mě ihned zahnala do patřičných mezí.
Je neděle ráno a stojíme zase po letech u nás před barákem. Dáváme nůžky kámen papír, abych pak prohrál a museli jsme mít bránu proti sluníčku. Na zídce sedí něco kolem stovky lidí, koukají i sousedky z oken, chlapi vylézají s lahváči na trávníky a kouří. Bude zápas, metalový zápas století. My tři, doplněni o další tři pečlivě vybrané thrashery, stejné šílence jako my. Míč je vhozen a dostávám ihned pumelenici přímo do břicha. Mám tam pak snad půl roku modřinu. Ale chytil jsem. Rozehraju, pálím na Prcalíka a ten hned zavěšuje. Vypadá to, že trénink se vyplatil.
Dlouho vyhráváme, dokonce si dovolím pár parádiček, vtipných tanečků, deptajících hlášek na soupeře i odbíhání k holkách v mezičasech, kde dělám, že jsem nejvíc sexy brankář na světě. Zápas má drive, šílenej odpich, všichni jsou napnutí. Metalisté z města nemají dresy, nemají ani tak hezký holky, ale mají peníze. A taky si můžou dovolit (oni jim fakt zaplatili!) přijmout do svých řad dva hráče, kteří hokej normálně trénují. Po střídání dostáváme tak neskutečně na prdel, že nás přejde sranda. Ano, prohráli jsme, ale byli jsme se jako lvi. Metalový zápas století zůstal navěky zapsán v našich hlavách, dokonce měl v různých obdobách ještě několik let na několika místech po sídlišti volné pokračování, ale první ročník nebyl, co se týká atmosféry, nikdy překonán.
Aby se totiž jen tak ze společné radosti, z lásky ke sportu sešlo tolik lidí, to se povede málokdy. Bylo to úžasné, i když jsme prohráli. Odměnou nám byla ještě basa piva, kterou přivezl na závěr Sabath, který si samozřejmě myslel, že vyhrajeme. Inu co, vypila se stejně. Dlouho do noci se pak na chladných panelech probíraly jednotlivé zákroky, já dostal ledový obklad mezi nohy, protože jednu dělovou ránu jsem dostal přesně tam, kde nás to chlapy nejvíc bolí. Zajímavé bylo, že jsem nevykřikl bolestí já (jsem chlap, ne?), i když to pálilo jako čert, ale Káča (dodnes si pamatuju i její hlášku - "Do vercajku ne, ten je i můj!").
Když dnes jdete boleslavským sídlištěm, je to tam stejné jak všude jinde. Vidíte jen kálející psy, pár maminek s kočárky, ale kluky na hřišti už nevidíte. Ti sedí doma, žmoulají v rukou klávesnici a překonávají jeden level za druhým. Tak mě tak napadá...syna mám, dvě hokejky ve sklepě budou určitě taky...že by? Mějte se krásně.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
