Do maturity mi zbývalo pár měsíců, ale nějak jsem to moc neřešil. Škola pro mě rozhodně nebyla to nejdůležitější. Když vzpomínám na poslední ročník střední školy, první co mi prolétne hlavou, tak není učivo, ani spolužáci, ale kamarádi, se kterými jsme mívali odpoledne sraz mezi šedivým panelem. Revoluce, zvaná sametová trošku obrousila ostré výrazy učitelů na mé dlouhé vlasy, otrhanou džísku a křiváka i trička s lebkami. Ano, byl jsem ve svých sedmnácti prototypem metalisty.
Nahlodán již notně starým death metalem jsem trávil dlouhé hodiny s kamarády na zábradlí na Mírovém náměstí, kývajíce nohama v bílých čínských keckách. Čvaňháky u huby, já spíš pivo, protože cigára mi vždy smrděla. Holky v napresovaných džínách, vlasy do půl zadku. Čekalo se na Janu, až jí skončí směna v obchodě. S klukama jsme chodili za výlohu dělat ksichty, předhánějící se, kdo udělá větší. Někdy i vystrčený zadek, to aby důchodkyně koukaly. Občas, když se hodně chtělo, tak nám Jana přinesla lahev vína, kterou jsme hned vytáhli na hřbitovní zdi U svatého Jakuba. Plivali jsem dolů na omšelé zdi domů, řvali texty od Debustrolu, Vitacitu a Rootu.
"Vy jste stejně takoví debilové, jedna paní se mě ptala, jestli vás náhodou nepustili z Kosmonos z blázince": smála se Jana a jako vždy nejdřív objala svým obrovským poprsím mě. Ze staré známosti, z kamarádské lásky, která se tvoří a buduje roky. Nesmí do ní vstoupit sex. Měli jsme sice kolikrát namále, ale teď je tu Kačenka, která si mě hlídá, i když už nemůžu po mnoho pivech chodit. Mívám a vždycky jsem měl opice, že bych objal celý svět. A Janu už můžu jen na chvíli.
Prcalík cvrnkne vajgla do hejna holubů, asi stovka se jich vznese k nebesům a odletí na cimbuří kostela. Držím v pravé ruce Káču, v levé Janu, a dál v lidském pevném a přátelském řetězu jdeme všichni vedle sebe. Prcalík s Prcalinkou, Kytka s Mirkou. Přijde mi, že se kolem vznáší až hmatatelná radost. Kluci a holky, se kterými se známe s některými od třinácti, parta, silná jako smečka metalových vlků. "Mrdali hadi ještěrku, když na štěrku si hrála...": zanotuje jednu z našich opileckých hymen Prcalinka a všichni se přidáme do sboru, který svojí kadencí připomíná Alexandrovce. V Černé vdově budou Torr a já zrovna bral peníze z brigády.
Kyselé víno Slovácké slunce koluje rukama, někdo vytáhne travku a na panely jdeme vysmátí jak parta kočkodanů. Do kazeťáku Iron Maiden, hluboké záklony, jakože máme v rukou kytary. Rotující hlavy vlasů září proti zapadajícímu slunci. Skáču až úplně z nejvyššího panelu, kde jsme nedávno s Káčou prodělali metalovou svatbu. Byla to sranda. Oddával Prcalík a my museli slíbit věrnost jeden druhému, partě a metalu. Dopadl jsem trošku špatně, odřel si kotník a hubu. Ale směju se na celé kolo. "Smrťáku, tebe zase berou běsi, co?": řve na mě Kytka a nikdo z kluků nesmí zůstat pozadu.
Křičíme do světa radost, protože jsme mladí, nadšení, jsme jako hříbata, která ještě neví pořádně co se svým tělem, ale už mají dost síly na veselé poskakování. Vidím na Káče i Janě, jak mají v očích slané odlesky usměvavých slz. Beru jim tváře do dlaní a líbám je. Kačenku vášnivě a milenecky a Janu jen tak, aby touha nepřesáhla meze neslušnosti. A pak jen tak, pro ten bordel, lezou holky výš a výš a my dole paříme a chytáme je jako na koncertě. Točíme se jako ventilátory a nakonec padáme jeden vedle druhého do trávy, jejíž traviny byly již v těch dobách chráněné. "Mrdat celej svět, mrdat všechny debily": probudí nás ze snů Prcalík.
Doma máme většinou rodiče, kteří čumí na bednu, ve která nic nedávají. Hádky, nervozita, nepochopení. Tohle všechno nás tady, na periferii spojuje. Nemusíme nikdo nikomu nic říkat. Všichni víme, koho otec bije mámu, kdo chlastá, kdo je svině. Nemluvíme o tom, ale pomáháme si, když je potřeba, když na nás padne splín a nebo touha po samotě. Ze vší té šedi nás pokaždé vytáhne muzika, kamarádi, naše holky, které jsou dneska zase ty nejkrásnější na celém světě. Miluju skladbu i album Killers od Iron Maiden a přidávám hlasitost co to jen jde!
"I can see
What a knife’s meant to beYou’ll never know
How I came to forsee, see, seeeeeee": řvu, až mám pocit, že se mi dělají na hlasivkách uzle.
Posledního lahváče dáváme na panelech kluci vždycky na ex, holky na dvakrát. Je to zvyk, železná košile předtím, než jdeme pařit. Kolem se vznáší prach a písek, sem tam vyleze sysel, aby se podíval, kdo to zase ruší. Prcalík se pokusí jednoho chytit, ale jen si odře koleno. Aspoň budou jeho džíny víc metalový, pomyslím si a pak běžíme. Jako o závod, rychle, abychom byli v Černé vdově co nejdříve. Vítá nás Sabath: "Tak co mláďata, bude dneska pořádnej bordel?"
Hrneme se k výčepu, pivo Podkováň, sem tam Svijany. S klukama pořádáme u plechového žlábku na záchodě závody v krkání a Prcalík samozřejmě vyhrává. "Prasata": ozve se nesměle z holčičí strany oddělené jen slabou stěnou a u nás to vyvolá ještě větší salvu smích. "Chce to rum!": zařve Kytka a kolem proběhne dívenka snad patnáctiletá, co nám před chvíli zcela oprávněně nadávala.
Torr mají už rok venku skvělou desku Chcípni o kus dál, kdy obzvláště song Tanec smrti známe všichni nazpaměť. Peklo propukne v devět, kdy Vlasta Henych prohrábne mocně basu poprvé a nasadí svůj nezaměnitelný výraz démona. Točíme se v kruhu, paříme jako o závod a řveme:
"Žhavý dráty vrážej mi do nehtů
větší hlava vrhá větší stín
vožralí zřízenci mi kusy masa házejí
třináct měsíců krouží temnou nocí
Špinavá země ve změti hrobní hlíny
tisíce šakalů čeká jen na povel
šílení na hromadách se v klecích smějí
tančím v křeči ve znamení smrti
Co vás trápí? To jak se usmívám?
Co vás trápí? Tančím v křeči ve svém znamení"
A ten song je pro nás výpovědí. Přesně takhle se všichni cítíme ve škole, po brigádách, doma s rodiči, kteří mají dávno vychladlý pohled vykořisťovaných dělníků. Jsme pryč od všeho šedivého, ošklivého a ta energie nás doslova spaluje. "Metal nesmí nikdy zemřít!": řve Kačenka a všichni se sborem přidávají. Celý klub je plný adrenalinu, odporu proti svazujícím normám a alespoň na chvilku oázou plnou svobody. Té pravé, naší. Jdu na pódium, plácám si s muzikanty do dlaní a skáču jako první. Nechám se unášet davem a Káča pluje na tom lesu rukou spolu se mnou. Zvedají nás, ví se, že patříme k sobě a naklánějí nám hlavy k sobě. Nenecháme se zahanbit a dáváme si jednoho krkolomného francouzáka ve vzduchu. "Takhle se musí líbat kosmonauti": řekne mi pak má modrá víla.
Když Torr dohrají, jsme zpocení, utahaní a chce to pivo. Ještě jdu k nějakýmu týpkovi, trošku ho proplesknu, protože se pokoušel ohmatávat Janu. Je opravdu neobytný a tak se nedá nic dělat a dostává dělo. S agresivními blby stejně nic neuděláte. Místo piva nám kupuje všem Jana rum.
Jsem na plech, motám se klubem a hledám svoji milou. Sedí tam ve starém křesle, utahaná a chce domů. Trošku připomíná, ani nevím proč, raněnou (opilou) černou baletku. Bereme Janu, která sotva chodí a občas nám v lese zmizí zvracejíce v mlází. "To zní jak divočák": prohlásí Kačenka, ale sama má namále, aby taky nehodila šavli.
Líbáme se pod lampou, mává mi z okna a já musím s Janou, odvést ji domů. Mám co dělat, abych ji utáhl, motá se mi ulicí a dělá věci, kterým se pak budeme dalších pár dní smát. Už jsme konečně na místě a dostávám pozvání nahoru a pusu se snahou dostat se mi jazykem do krku. Kdybych nebyl kamarád, asi bych situace hrozně rád využil. Protože ta krásná tvář, ta prsa, na který jsem celý život fixován (ha!) a Káča je na tom hůř. Zaplať Satan zafunguje pud sebezáchovy a překonám se. Odměnou mi je smutný pohled.
Jdu z města dolů na sídliště. Kolem poblikávají lampy a za tratí jakoby se změnil svět. Pohltí mě šeď a zpívám si skladby od Torr. Motám se ulicí, potkávám opilce, jdoucí z dělnických hospod plných kouře a nervozity. Míjím panelový výměník tepla a na jeho boku je rudým nápisem nastříkáno "Metal nikdy nezemře!".
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html
