Asphyxovy zápisky - Návrat mrtvého muže.

Úvod:

Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.

"Tak schválně děti, kdo pozná tuhle kapelu": ptám se v autě, někde kolem Berouna, když svištíme do Mladé Boleslavi. Máma má narozeniny a už jsme se dlouho neviděli. Moc často do svého rodného města nejezdím, přeci jen, odešel jsem z něj před dvaceti pěti lety spíše ve zlém, zmítán špatnými vzpomínkami, ale jak známo, čas je nejlepší lékař.

za mnou Michalovická putna

tady jsem jako mladý dost často tokal s děvčaty

"To je Slza viď tati?": provokuje syn, který moc dobře ví a poznává, že se jedná o Megadeth a jejich poslední desku. Propleteme se Prahou, kousek za Černým mostem potkáváme motorkáře s naleštěnými harleyi a tak se synkem obdivujeme hukot motorů. "Někde jsem četla článek, že kluci v tvým věku po čtyřicítce mají pocit, že jim utíká svět a tak si právě pořizují motorky, mladý milenky a dělají adrenalinové sporty": směje se mi má blonďatá bohyně a mě je hrozně dobře na duši. 

Radouč

Doma nás čeká máma, s otevřenou náručí, voňavým kafem a návrhem, že půjdeme do restaurace Start na pivo a oběd. Nadšeně souhlasíme a žena po mě chce, abychom pak šli na Radouč, kde se odehrává spousta mých Příběhů mrtvého muže. Trošku se cukám, nemám moc náladu na vzpomínání, ale po pár pivech a mocném poctivém hovězím hamburgeru řeknu, že tedy ano. Projdeme mezi novou zástavbou a už si to vykračuji nad strží, koukám na Michalovickou putnu i dolů na Jizeru. 

A najednou jsou zase všichni tady. Mí kamarádi z mládí, kluci a holky v džínových bundách. Jako bych znovu viděl jejich usměvavé tváře. Jsem ve starém filmu z devadesátých let. Necháme babičku s vnoučaty běhat lesíkem a jen s manželkou sledujeme, jak řádí. Má nejmilejší mě chytne za ruku, ví, co jsem zde všechno prožil a občas mi pošeptá slova povzbuzení. Když jsme zde byli naposledy, bylo mi moc smutno. Dnes je to jiné, něco se ve mě zlomilo. Možná za to může slunce, lehký vítr ve vlasech mé milé. Kdo ví? 

tady to býval kdysi největší thrash metal!

"Tatíííí, poběž? Tváříš se nějak divně!": volá na mě dcerka, která jako správná holka lépe vycítí mé rozpoložení. "Nech tatínka, on zase vzpomíná": podpoří mě manželka a jdeme si sednout na místo, kde jsem kdysi sedával i s mojí modrou vílou, krásnou dlouhovlasou Kačenkou. Usmívám se. Cítím ze všech těch kamenů, z chráněných rostlin devaterky poléhavé i otisků přesliček v pískovci radost. "Tak tady jsem vždycky balil holky...a tady, to je ten strom, kdy jsem vždycky dívce řekl, že je nahoře veverka, ona se do koruny nahoru podíval a já ji políbil": vyprávím a má žena mi řekne, že už jsem jí to říkal asi stokrát. Přesto dostanu pusu.

"Támhle jsem si s kamarádem Kytkou ještě na základce ukryl nůž, protože jsme v jedné indiánce četli, že pak bude ocel nezničitelná...ale nůž jsme pak nikdy nenašli": křičím na synka, který hned běží a hrabe se v hromadách listí, protože on je takový malý punkáč a nůž učitě najde. Máma pak bokem mé ženě vypráví, jak jsme tady sedávali na panelech a že to bylo období, kdy o mě měla trošku strach, protože dlouhý vlasy, pivo, metal. To víte, mámám se všechno neříká. Synátor běhá lesem a dělá, že je letadlo. 

zde bývaly naskládány dvě hromady panelů, na kterých jsme sedávali, pili pivo a řešili muziku a holky

syslí kolonie aneb přivedl jsem ukázat svoje potomky potomkům syslích rodin:)

Blížíme se pomalu, jako bych tam už nechtěl nikdy vstoupit, na místo, kde kdysi v devadesátých letech ležely dvě hromady panelů. Pili jsme tam pivo, líbali holky, zažívali první hudební setkání. "Metal, to býval prostě metal!": Opakuji pořád dokola, až působím trošku divným dojmem. Dozvídám se, že brácha se stěhuje na druhý konec republiky a všechno to na mě působí zase nějak smutně. Pak vyleze z nory první sysel a mě je najednou šestnáct, mám plnou hlavou ideálů, modrých džínových víl a muziky. 

Chvíli tam stojím, je to podobný pocit jako na hřbitově. Jen s tím rozdílem, že kolem chodí rodinky s dětmi, krmí sysly a občas se ohlédnou za tím divným pánem v křiváku. Manželka i máma vycítí, že chci být sám a já do větru rozprávím se svými dávnými kamarády. Chvíli si říkám, jaké to mohlo být, kdyby tu byli pořád se mnou, ale osud k nám nebyl moc hodný, tak se nedá nic dělat a stojím tam sám. Čas už dávno všechnu bolest zahojil, ale to víte, vzpomínky. 

milí syslové, znal jsem vaše praprapraprapra rodiče!

"My chceme domů, babička nám slíbila zmrzlinu": už mě volají a tak se rozloučím a pak už jen slavíme, povídáme a jsme rádi, že jsme spolu. Doma babička vytahuje moje staré diplomy z pionýrských táborů a vysvědčení. Jo, nikdy mi nešla výtvarná výchova a syn bude po mě, dělají si ze mě všichni legraci a já piju pivo úplně stejně, jako před dvaceti pěti lety. Dokonce sedím i ve stejném křesle, které nechce ani za nic máma vyhodit.

V neděli se loučíme dlouho, nikam se mi nechce. Všude kolem je jaro, moje dětství a krásný den. Parkujeme daleko a musíme ještě projet kolem Radouče. Z dálky mi přijde, že tam vidím skupinku džínových postav...ne, to mám asi jen vlčí mlhu a je to jen mihotavá vzpomínka, která se mi na chvilku zhmotnila. Po chvilce vyprchá a já jen ve zpětném zrcátku vidím staré paneláky.

bez těch panelů mi to stejně přijde takové prázdné:)

Cestou domů do Plzně všechny děti bezpečně poznají všechny kapely, které jim pouštím. Mávají u Staré Boleslavi přesunu americké armády. Nejdřív mi zatrne, protože kdysi tam bývala jednotka Rusáků, kteří nám dávali jako klukům odznáčky a tak divně smrděli. Letos byl návrat mrtvého muže na místo činu spíše veselý. Když se tak koukám kolem sebe, jsem hrozně rád, že jsem to všechno zažil (a přežil). Je to součást mého já, usazená navěky v genech. Usmívám se ještě několik dní ve vzpomínkách a je mi tak moc dobře!

já a diplom z roku 1985 - pionýrský tábor Nedamov - 1. místo ve střelbě - už tenkrát jsem byl docela střelec:)