Venku už tají i poslední zbytky sněhu. Chodíme s Kačenkou po Jizerkách, zavěšeni do sebe a šeptáme do větru slova o tom, jak se nikdy neopustíme. Moje džínová vesta je posetá nášivkami kapel, které máme oba rádi. Má holka je sama vyšívala, kolikrát si prsty propíchala až do krve a já jí pak z konečků a bříšek sál sladkou krev. Koukáme na sebe mezi prvními sněženkami, občas se propadnu do bahna a pak ještě víc, protože jsem gentleman a přenáším svoji modrou vílu přes potok. Nateče mi ledová voda do bot značky Prestige. Studí, mám mokro a nasáklo v ponožkách a chce se mi čůrat proti větru.
Večery trávíme před chalupou, usazeni na lavičce, kterou vyráběl před mnoha lety můj děda. Repráky vytažené se starou věží do oken. Obituary, Sodom, Vader, Saxon. Opíjíme se rumem, tančíme bosí a zmrzlí po anglickém trávníku, který mě od dětství neskutečně štve, protože ho musím pořád sekat. Pak padneme na záda, vlasy jí voní mládím a jarem a já ji neslušně ohmatávám na místech, která se nám chlapům tolik líbí. Směje se a musím ji za taktů metalové nakládačky odnést do pokoje, kde jsme jen my dva, vyhaslá kamna a touha. Dokonáno jest a já dřímám hluboce a znaveně.
"Smrťáku, musíš mi ukázat půdu, jak si slíbil": jsem probuzen hlasem posazeným přesně tak, jak to mám rád. Trošku hlouběji, což by nikdo od tak křehké bytosti nečekal. Mírně nakřáple, přitažlivě. Lezeme po dřevěných schodech nahoru a já plácám svoji milou do zadku v napresovaných džínách v rytmu dohrávající kazety. Pak žebřík, jistím ji, aby se nepropadla přes trouchnivějící příčky. Jo, měl bych ho opravit, ale až jednou, až bude čas. Vytáhnu se jako gymnasta na okraj půdy a ucítím vůni sena, která tam bylo skladováno naposledy před mnoha a mnoha lety, zatuchlinu starých knížek a okoralost ohmataných vinylů. "Hele, gramofon": vyjekne radostně dívka mých snů a pohladí mě po tváři. Vidím jí v kaštankovitých očích další svůdnou jiskru. Je mi sedmnáct a testosteron dostane zase zabrat. Tam mezi starými zaprášenými svazky knih ještě po Němcích, kterým byla chalupa kdysi zabavena.
Jak dýcháme, jako bychom byli dva mladí nezkrotní koně, rozvíříme prach. Musíme se tomu smát. Vikýřem se proplete na půdu jarní, už zapadající slunce a jako mávnutím proutku se rázem ochladí. Naskáče mi husí kůže a mám divný pocit, chvilkovou předtuchu, na které jsem nikdy nevěřil. Kačenka objeví černobíle zažloutlé fotky mé babičky a dědy a usmíváme se nad jejich válečnou láskou. Slezu dolů a Káča mi podává krabice s poklady. Chytám ji do náručí, mačkám, silně, až trošku zakňourá, stejně jako to dělávají kočky. Sedneme si před chalupu, přehodíme kazetu. Chci něco klidnějšího a probíráme se vinyly po dědovi.
Samá vážná muzika, ruští, němečtí, italští skladatelé. Vytáhnu svého miláčka Brahmse a pokouším se zapojit starý gramofon. Nejdřív to nejde, nemáme nikde jehlu a tak se vydám na další výpravu na půdu. Musím si už vzít baterku. Nacházím a dole sedí Káča uprostřed louky a pláče. "Já se omlouvám, ale jsem zvědavá": čte dopisy, které psala babička dědovi a obráceně, když byli totálně nasazení. Mávnu nad tím rukou, oba jsou již bohužel po smrti a sednu si vedle ní. Brahms nám ukazuje, že kdysi dávno skládal taky tak trošku metal.
Zmizím pro rum. "Neplakej, má panenko neplakej": prozpěvuji a podávám Kačence loka. Ohne jej do sebe, mezi slzami se usměje a já si ten pohled pamatuji navždy. Má v očích takovou zvláštní barvu, odlesk, který už pak nikdy nevidím. Asi ten rum, možná Brahms nebo dopisy z války. Kdo ví? Ochladí se a uklízíme všechny kabely, krabice i po louce roztahané dopisy, kazety a gramodesky. Jde se dovnitř, zatopíme v kamnech. Jenže nám to nedá, přijde nám, že něco nahoře na půdě šramotí.
"To jsou duchové": bojácně šeptá Kačenka, ale já vím, že je to kuna. Nechám ji ale v tom, holky když se bojí, tak dodávají pak člověku větší pocit mužnosti. Bereme baterky, deku pod zmrzlé zadky a vydáváme se na půdu. Naše touha hltat historii je velká. Nikdo tam není, přesto šeptáme. Nechceme narušit ponurou atmosféru místa. Musím na záchod a napadne mě divná myšlenka. Beru nahoru spacáky a ani nemusím své dívce nic říkat. Oba víme, že tuhle noc strávíme mezi starými knihami a deskami. Je to jako zkouška odvahy, opředená tajemnem. Dlouho do noci si vyprávíme příběhy plné strašidel, já přidám ty jizerské, o dávných vraždách, vlkodlacích, o Němcích i Rusech po válce.
Pak pomalinku tiše oddychujeme, šťastní, že jsme jen my dva spolu, bez celé party. Čeká mě za pár měsíců maturita, ale já místo učení divočím s Káčou v peřinách, piju hektolitry piva, rumu a poslouchám spolu s ní metal. Nad tím vším přemýšlím, přitulený ve spacáku a dychtivý do dalších dní. Oddechuje neklidně, přerývavě, asi byly mé zkazky moc hororové. Odhalím ji jako upír pramen vlasů z krku, aby jej nevdechla a napadne mě, že pokud jednou umřu, tak bych si přál, aby to bylo tady, nahoře na půdě, mezi vzpomínkami, v horách, se svou modrou vílou po boku. Přitisknu si její zadek do svého klína, spí se mi tak nejlépe a za chvilku dřímám splynutý s celou scenérií.
"To jsou duchové": bojácně šeptá Kačenka, ale já vím, že je to kuna. Nechám ji ale v tom, holky když se bojí, tak dodávají pak člověku větší pocit mužnosti. Bereme baterky, deku pod zmrzlé zadky a vydáváme se na půdu. Naše touha hltat historii je velká. Nikdo tam není, přesto šeptáme. Nechceme narušit ponurou atmosféru místa. Musím na záchod a napadne mě divná myšlenka. Beru nahoru spacáky a ani nemusím své dívce nic říkat. Oba víme, že tuhle noc strávíme mezi starými knihami a deskami. Je to jako zkouška odvahy, opředená tajemnem. Dlouho do noci si vyprávíme příběhy plné strašidel, já přidám ty jizerské, o dávných vraždách, vlkodlacích, o Němcích i Rusech po válce.
Pak pomalinku tiše oddychujeme, šťastní, že jsme jen my dva spolu, bez celé party. Čeká mě za pár měsíců maturita, ale já místo učení divočím s Káčou v peřinách, piju hektolitry piva, rumu a poslouchám spolu s ní metal. Nad tím vším přemýšlím, přitulený ve spacáku a dychtivý do dalších dní. Oddechuje neklidně, přerývavě, asi byly mé zkazky moc hororové. Odhalím ji jako upír pramen vlasů z krku, aby jej nevdechla a napadne mě, že pokud jednou umřu, tak bych si přál, aby to bylo tady, nahoře na půdě, mezi vzpomínkami, v horách, se svou modrou vílou po boku. Přitisknu si její zadek do svého klína, spí se mi tak nejlépe a za chvilku dřímám splynutý s celou scenérií.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html
