Příběh osmdesátý druhý - Lyžařský kurz metalistů
"Hledaj vás tady nějaký máničky, zapadly dole ve vsi s dodávkou": řve před chalupou v Jizerkách soused, který má telefon a volali mu to z hospody. Bouchá nám u toho do okna a v nás by se krve nedořezal, jak jsme se lekli. Zrovna jsme byli v nejlepším, zachumláni v odpoledních peřinách. Oblékám si přes vytahaný svetr džínovou vestu, kulicha s obrovskou bambulí a říkám Kačence, že bude muset hlídat "rodinný" krb.
Mám s sebou troje sáňky a jedu na běžkách. Je to rychlejší. Jinak bych se v těch hromadách sněhu dolů pro své kamarády nedostal. U cesty už z dálky vidím Prcalíka, jak pobíhá kolem, prská a rozhazuje rukama. Snad se někomu něco nestalo, pomyslím si a poslední kopec jedu šusem. "Kurva tady je sněhu, blbá zima": uslyším z dálky a uklidním se, dodávka jen sjela do pangejtu. Do silnice září staré hippiesácké dvojité W - značka auta. Přivítáme se, chvilku si všichni dělají srandu z mého oblečku, ale jsme všichni hrozně rádi, že jsme zase spolu.
Pokusy o vyproštění vozu se nám nevedly. Holky už byly v těch svých džínách a bez čepic pěkně zmrzlé a tak jsme vzali se Sabathem sáňky a jelo se na chalupu. Táhl jsem za sebou bágly s jídlem a musel jet dvakrát. "Hele, musíme do hospody, tam seženeme někoho s traktorem": vzpomněl jsem si, jak by asi reagoval můj děda, jehož bílá Škoda MB 1000 zapadala pravidelně jako panu profesorovi, který nebyl moc praktický, každý rok. Copak o to, traktorista v hospodě seděl, ale měl asi dvanácté pivo. Chtěl nás jít vytáhnout, ale kousek vedle seděl u stolu i místní policajt a tak to nešlo. Ale půjčil nám klíče. Koneckonců, zrovna jsem ve škole dělal řidičák. A traktorem jsme na zemědělce taky jezdili.
Nejdřív jsme museli ale pro traktor, což bylo přes půl vsi. Paní od traktoristy nás přivítala, jako by nám chtěla udělat pomyšlení. Pěkná byla, ale já měl myšlenky jen na to, jak nenechat Prcalíka s Kytkou zmrznout. Byla středa, přesně polovina mých jarních prázdnin. Traktor jsem rozjel asi na poosmé, ale pak už to šlo ráz na ráz. Občas jsem si sice spletl páčku a místo radlice vysypal ze zásobníku vzadu sůl, ale to nám nijak nebránilo v tom dorazit až k dodávce. Sabath vylezl, vyslechl si od kluků asi padesát nadávek a zapřáhl svoje květinové auto. Já přepnul řazení na "želvu" a osolil to, co se dalo. Něco zapraskalo, Sabath zaúpěl a pak se dobré dílo podařilo. Kluci naskákali na stupínky traktoru a za všeobecného veselí (oba měli v sobě už půlku rumu) jsme dojeli až k chalupě.
Byl jsem tak trošku za hrdinu, ale přiznám se, že ve mě byla malá dušička. Káča na mě celý večer koukala jako na svatej obrázek a šli jsme spát nahoru, abychom měli klid. Pod námi naši kamarádi zpívali, trápili starou kytaru po babičce a vůbec nám náš spánek zpříjemňovali. Nakonec jsme ale usnuli a vůbec nám nevadilo, že v pokoji je něco kolem pěti stupňů nad nulou. Zapomněli jsme ve všem tom vypětí zatopit.
Ráno se prodírám přes lahváče naskládané po celé chalupě. Sabath spí na zemi a to co mu leží vedle hlavy asi nebude vlašský salát. Kamna vyhaslá, Prcalík s Prcalinkou zase nazí. Taková naše pařební klasika. Jdu na chodbu a začnu zvonit na kravský zvonec, kterým nás babička vždycky svolávala k obědu. Vyslechnu si slova, která se nesluší psát nahlas. Jenže je ráno a abychom stihli celou tůru na běžkách, je nutné vstát. S Káčou připravujeme čerstvé sádlo, okurky, feferonky, vyprošťováky. "A co kdybych nikam nešel a hlídal oheň?": zkouší to Prcalík, ale ihned se dozvídá, že je srab. Kromě mě a čerstvě Kačenky (ta za sebou měla tři dny mého učení) nikdo nikdy na běžkách nestál.
Stejně jako celý začátek prázdnin, i tentokrát jedeme všichni v retro stylu. Staré dřevěné běžky, něco kolem dvou metrů, holky s klobouky, kluci v sakách. Pod tím metalová trika. Už jen oblékání nás rozesměje tak, že na své alkoholové opice všichni zapomeneme. Sabath ještě zkouší nastartovat dodávku, ale něco z ní teče, tak ani neškytne. Nakonec tam stojí až do jara, dokud nesleze sníh, protože není jak ji odtáhnout do servisu. Ale to ještě nevíme. Zatím bereme s klukama bágly, vypadáme jak pašeráci a já udávám směr. "Ty vole rovnou do kopce? Se zabiju": ozývá se za mnou, ale kdo chce sjíždět, musí nejdřív nahoru, to je nepsané pravidlo. Vedu je strmě na hřebeny, mám připravených dvacet kilometrů.
Tenkrát ještě bývali lidé na horách takoví čistší, nezkažení. V některých chalupách byly staré Němky, které se nepovedlo odsunout. A my byli mladí, veselí a družní. Vtipkovalo se, já prošlapával po nočním sněžení stopu a všichni nás zdravili. Sem tam byl panáček, ohnivá voda, které místní říkali Drápanina. Šílenej utrejch, který byl cítit lihem, ale nám to nevadilo. "Kdo maže ten jede!": řval už trošku opilý nad svahem u Muchova Prcalík. Kytka se přidal a já litoval, že jsem nevzal dědovu kameru značky Sony, která točila ještě na černobílé filmy. Protože sjezd dolů po kopci nad Smržovkou vstoupil do dějin a příběhů, které se pak dlouho vyprávěly po hospodách.
Výsledkem bylo pět zlomených lyží, nějaká ta pohmožděnina, roztrhané sukně našich holek a vyděšení lidé v prvních domech dole pod kopcem. Všichni jsme opilí neskutečně řvali (já byl třeba celou dobu Krakonoš a Kačenka Anče, kteří to dali dohromady a "mrdají po horách tak, že ozvěna dělá laviny." Všichni padali někdy jen tak naschvál, po hubě, na zadek, s rozjezdem jsme najížděli do sněhových hromad. Psi štěkali, místní stáli na zápražích a smáli se nám. Ještě že už tu byla hospoda ve Smržovce na náměstí. Tam posedávali místní, zrovna v sále hrála nějaká kapela z Jablonce a my byli zachráněni, jak říkal Kytka. Sedáme ke stolu, působíme jak z jiné doby a nejvíc to stejně sluší Kačence, protože ona byla vždycky typ na klobouky. Pijeme.
Kapela z Jablonce neumí moc hrát a jsou o trošku víc pod parou než my. Sabath už to nemůže poslouchat, jde za nimi a jak jsme v ráži, tak si hodíme pár punkovek, co si ještě pamatujeme. Máme kupodivu v tom zapadlém městečku docela úspěch a pak už to jde rád na ráz. Rum, myslivec, rum, vodka, rum, becherovka a mnoho piva. Sabatha málem zvolí starostou a my pak s Káčou tancujeme na Jasnou páku, kterou nám pouští místní DJ. Seznamujeme se s jednou dvojicí a venku je vánice, že by psa nevyhnal. Na chalupu je to sice jen pár kilometrů, ale i po tom všem alkoholu mám dost soudnosti, abych kamarádům rozmluvil cestu zpět.
Jdeme s moji Kačenkou dozadu, do nějakého skladu, kde jsou naskládány staré vlajky. Vytahujeme ruskou, pak českou, to aby nám nebyla zima nebo spíš mé modré víle neumrzl zadek a přehazujeme je na žíněnky. Pak se rozplyneme jeden v druhém a já mám pocit, že jsem vystřízlivěl - stejně, ty šaty z předválečných let po babičce měly něco do sebe. Kumbál má úspěch, protože ho nezávisle po sobě objeví všichni naši kamarádi. Jen Sabathovi jedna místní děva nedá, prý se stydí a nebude přece hanobit státní vlajky.
Můžeme přespat vzadu v jedné místnosti, kde je také sklad. Chvíli oprašujeme staré obrazy, sem tam se objeví nějaký dokument s hákovým křížem, srpem a kladivem. Naskládáme všechno tak nějak na hromady, aby se dalo spát a pak si sedne Sabath ke starému pianinu, co stojí v rohu. Fouká na nás prach a pak do toho mlátí, že je Jim Morrison, ale není. Má to rozladěný a kňučí víc než vichřice, která bouchá zvenčí zuřivě do okapů. Ležíme s Kačenou kousek vedle a nemůžeme nějak usnout. Šeptáme si, vrkáme, tulíme se a je nám šílená zima. Pak nějak usnu, ale už k ránu se probudím děsem. Jako bych měl nějakou zlou předtuchu věcí příštích. To ale ještě nevím a tak když se jdu vyčurat na záchod, tak najdu někde basu s lahváči a odnesu je nahoru, aby pak byla snídaně.
Spíme snad do deseti, klíče musíme hodit starostovi, který je na "Pražáky" tak hodný, že nám připraví snídani. Stejně, když si tak na ty devadesátá léta vzpomínám, říkám si, jak měli k sobě lidé blíž, bylo to takové na pohodu, každý udělal co slíbil, slovo se drželo a chlapi byli chlapi a ženský ženský. Jo, asi jsem starej a občas z toho všechno mrzutej, ale tohle jsou věci, který mi dneska chybí a občas z toho na mě jde trošku splín. Ale to odbočuji.
My, kteří ještě máme obě lyže nezlomené, běžíme do chalupy, abychom zatopili. Sabathovi půjčí paní starostová svoje osobní sáňky a on táhne tu basu, co jsem našel, po sněhu. Dostali jsme ji jako výslužku, plus nějaké uzené maso. Kačenka zatápí v kamnech, já musím jít ven, přinést dřevo a všichni dorazí, když už mám nasekanou pěknou hromadu. Dostávám panáka vodky, kterou kluci taky dostali a Drápanina mě opět přenese do horské nálady. Uvnitř už je teplo a my pořád dokola probíráme naši spanilou běžkařskou cestu i večerní taškařici s místními. Kačka trošku žárlí, protože jedné místní krasavici jsem se prý hrozně líbil. Kluci si ze mě dělají kvůli tomu srandu, ale je pravda, že sáčko a cylindr mi sedl a Káča, Jana, Prcalinka, Mirka a ta holka ze Smržovky to všechny potvrdily.
A všichni zůstanou tak dlouho, dokud se všechno nevypije. Pak někoho napadne, že by si chtěl zaplavat. Pokud si dobře vzpomínám, tak to byl do té doby poněkud tichý Kytka. V očích nám těkaly černé ohýnky rebelů a šlo se do slipů. Sabath tedy donaha, ale zase do toho vlétl první. Otevřel dveře z chalupy, skočil ukázkovou šipku do těch dvou metrů sněhu a dělal, že plave. A protože my nejsme taky srabi, šli jsme do toho kluci všichni. Holky nechtěly, ale musely nakonec taky. Když si představím celou naši partu, nahou v tom bílém chladu, jak plave prsa, mává rukama v kraulu prašanem, chce se mi smát ještě dnes. Šel okolo jako každý večer hlídač do vodárny. A když to viděl, pronesl slova o Sodomě a Gomoře. Pak chvíli německy nadával a my se řehtali jako kdyby byl svět to nejkrásnější místo k žití. A taky že tenkrát bylo.
Na chalupu pořád jezdím. Zajímavé je, že si pokaždé na všech těch místech na své kamarády vzpomenu. Jakoby do každého kamene, stromu byla otisknuta vzpomínka, smích, vtip, nadávka, ostrá, přesto mile míněná narážka. Stále vidím poskakující holky, stojící na pařezu v lese a předvádějící jako na koncertě veletoč s vlasy. Lyžařský kurz metalistů byl jednou ze šílených zběsilostí, které se mi vryly navždy do paměti. Naše modré víly, pivo, kamarádi na které bylo spolehnutí, přátelství, čest. A neskutečné hromada legrace. Přiznám se, občas se mi po tom stýská.
Mám s sebou troje sáňky a jedu na běžkách. Je to rychlejší. Jinak bych se v těch hromadách sněhu dolů pro své kamarády nedostal. U cesty už z dálky vidím Prcalíka, jak pobíhá kolem, prská a rozhazuje rukama. Snad se někomu něco nestalo, pomyslím si a poslední kopec jedu šusem. "Kurva tady je sněhu, blbá zima": uslyším z dálky a uklidním se, dodávka jen sjela do pangejtu. Do silnice září staré hippiesácké dvojité W - značka auta. Přivítáme se, chvilku si všichni dělají srandu z mého oblečku, ale jsme všichni hrozně rádi, že jsme zase spolu.
Pokusy o vyproštění vozu se nám nevedly. Holky už byly v těch svých džínách a bez čepic pěkně zmrzlé a tak jsme vzali se Sabathem sáňky a jelo se na chalupu. Táhl jsem za sebou bágly s jídlem a musel jet dvakrát. "Hele, musíme do hospody, tam seženeme někoho s traktorem": vzpomněl jsem si, jak by asi reagoval můj děda, jehož bílá Škoda MB 1000 zapadala pravidelně jako panu profesorovi, který nebyl moc praktický, každý rok. Copak o to, traktorista v hospodě seděl, ale měl asi dvanácté pivo. Chtěl nás jít vytáhnout, ale kousek vedle seděl u stolu i místní policajt a tak to nešlo. Ale půjčil nám klíče. Koneckonců, zrovna jsem ve škole dělal řidičák. A traktorem jsme na zemědělce taky jezdili.
Nejdřív jsme museli ale pro traktor, což bylo přes půl vsi. Paní od traktoristy nás přivítala, jako by nám chtěla udělat pomyšlení. Pěkná byla, ale já měl myšlenky jen na to, jak nenechat Prcalíka s Kytkou zmrznout. Byla středa, přesně polovina mých jarních prázdnin. Traktor jsem rozjel asi na poosmé, ale pak už to šlo ráz na ráz. Občas jsem si sice spletl páčku a místo radlice vysypal ze zásobníku vzadu sůl, ale to nám nijak nebránilo v tom dorazit až k dodávce. Sabath vylezl, vyslechl si od kluků asi padesát nadávek a zapřáhl svoje květinové auto. Já přepnul řazení na "želvu" a osolil to, co se dalo. Něco zapraskalo, Sabath zaúpěl a pak se dobré dílo podařilo. Kluci naskákali na stupínky traktoru a za všeobecného veselí (oba měli v sobě už půlku rumu) jsme dojeli až k chalupě.
Byl jsem tak trošku za hrdinu, ale přiznám se, že ve mě byla malá dušička. Káča na mě celý večer koukala jako na svatej obrázek a šli jsme spát nahoru, abychom měli klid. Pod námi naši kamarádi zpívali, trápili starou kytaru po babičce a vůbec nám náš spánek zpříjemňovali. Nakonec jsme ale usnuli a vůbec nám nevadilo, že v pokoji je něco kolem pěti stupňů nad nulou. Zapomněli jsme ve všem tom vypětí zatopit.
Ráno se prodírám přes lahváče naskládané po celé chalupě. Sabath spí na zemi a to co mu leží vedle hlavy asi nebude vlašský salát. Kamna vyhaslá, Prcalík s Prcalinkou zase nazí. Taková naše pařební klasika. Jdu na chodbu a začnu zvonit na kravský zvonec, kterým nás babička vždycky svolávala k obědu. Vyslechnu si slova, která se nesluší psát nahlas. Jenže je ráno a abychom stihli celou tůru na běžkách, je nutné vstát. S Káčou připravujeme čerstvé sádlo, okurky, feferonky, vyprošťováky. "A co kdybych nikam nešel a hlídal oheň?": zkouší to Prcalík, ale ihned se dozvídá, že je srab. Kromě mě a čerstvě Kačenky (ta za sebou měla tři dny mého učení) nikdo nikdy na běžkách nestál.
Stejně jako celý začátek prázdnin, i tentokrát jedeme všichni v retro stylu. Staré dřevěné běžky, něco kolem dvou metrů, holky s klobouky, kluci v sakách. Pod tím metalová trika. Už jen oblékání nás rozesměje tak, že na své alkoholové opice všichni zapomeneme. Sabath ještě zkouší nastartovat dodávku, ale něco z ní teče, tak ani neškytne. Nakonec tam stojí až do jara, dokud nesleze sníh, protože není jak ji odtáhnout do servisu. Ale to ještě nevíme. Zatím bereme s klukama bágly, vypadáme jak pašeráci a já udávám směr. "Ty vole rovnou do kopce? Se zabiju": ozývá se za mnou, ale kdo chce sjíždět, musí nejdřív nahoru, to je nepsané pravidlo. Vedu je strmě na hřebeny, mám připravených dvacet kilometrů.
Tenkrát ještě bývali lidé na horách takoví čistší, nezkažení. V některých chalupách byly staré Němky, které se nepovedlo odsunout. A my byli mladí, veselí a družní. Vtipkovalo se, já prošlapával po nočním sněžení stopu a všichni nás zdravili. Sem tam byl panáček, ohnivá voda, které místní říkali Drápanina. Šílenej utrejch, který byl cítit lihem, ale nám to nevadilo. "Kdo maže ten jede!": řval už trošku opilý nad svahem u Muchova Prcalík. Kytka se přidal a já litoval, že jsem nevzal dědovu kameru značky Sony, která točila ještě na černobílé filmy. Protože sjezd dolů po kopci nad Smržovkou vstoupil do dějin a příběhů, které se pak dlouho vyprávěly po hospodách.
Výsledkem bylo pět zlomených lyží, nějaká ta pohmožděnina, roztrhané sukně našich holek a vyděšení lidé v prvních domech dole pod kopcem. Všichni jsme opilí neskutečně řvali (já byl třeba celou dobu Krakonoš a Kačenka Anče, kteří to dali dohromady a "mrdají po horách tak, že ozvěna dělá laviny." Všichni padali někdy jen tak naschvál, po hubě, na zadek, s rozjezdem jsme najížděli do sněhových hromad. Psi štěkali, místní stáli na zápražích a smáli se nám. Ještě že už tu byla hospoda ve Smržovce na náměstí. Tam posedávali místní, zrovna v sále hrála nějaká kapela z Jablonce a my byli zachráněni, jak říkal Kytka. Sedáme ke stolu, působíme jak z jiné doby a nejvíc to stejně sluší Kačence, protože ona byla vždycky typ na klobouky. Pijeme.
Kapela z Jablonce neumí moc hrát a jsou o trošku víc pod parou než my. Sabath už to nemůže poslouchat, jde za nimi a jak jsme v ráži, tak si hodíme pár punkovek, co si ještě pamatujeme. Máme kupodivu v tom zapadlém městečku docela úspěch a pak už to jde rád na ráz. Rum, myslivec, rum, vodka, rum, becherovka a mnoho piva. Sabatha málem zvolí starostou a my pak s Káčou tancujeme na Jasnou páku, kterou nám pouští místní DJ. Seznamujeme se s jednou dvojicí a venku je vánice, že by psa nevyhnal. Na chalupu je to sice jen pár kilometrů, ale i po tom všem alkoholu mám dost soudnosti, abych kamarádům rozmluvil cestu zpět.
Jdeme s moji Kačenkou dozadu, do nějakého skladu, kde jsou naskládány staré vlajky. Vytahujeme ruskou, pak českou, to aby nám nebyla zima nebo spíš mé modré víle neumrzl zadek a přehazujeme je na žíněnky. Pak se rozplyneme jeden v druhém a já mám pocit, že jsem vystřízlivěl - stejně, ty šaty z předválečných let po babičce měly něco do sebe. Kumbál má úspěch, protože ho nezávisle po sobě objeví všichni naši kamarádi. Jen Sabathovi jedna místní děva nedá, prý se stydí a nebude přece hanobit státní vlajky.
Můžeme přespat vzadu v jedné místnosti, kde je také sklad. Chvíli oprašujeme staré obrazy, sem tam se objeví nějaký dokument s hákovým křížem, srpem a kladivem. Naskládáme všechno tak nějak na hromady, aby se dalo spát a pak si sedne Sabath ke starému pianinu, co stojí v rohu. Fouká na nás prach a pak do toho mlátí, že je Jim Morrison, ale není. Má to rozladěný a kňučí víc než vichřice, která bouchá zvenčí zuřivě do okapů. Ležíme s Kačenou kousek vedle a nemůžeme nějak usnout. Šeptáme si, vrkáme, tulíme se a je nám šílená zima. Pak nějak usnu, ale už k ránu se probudím děsem. Jako bych měl nějakou zlou předtuchu věcí příštích. To ale ještě nevím a tak když se jdu vyčurat na záchod, tak najdu někde basu s lahváči a odnesu je nahoru, aby pak byla snídaně.
Spíme snad do deseti, klíče musíme hodit starostovi, který je na "Pražáky" tak hodný, že nám připraví snídani. Stejně, když si tak na ty devadesátá léta vzpomínám, říkám si, jak měli k sobě lidé blíž, bylo to takové na pohodu, každý udělal co slíbil, slovo se drželo a chlapi byli chlapi a ženský ženský. Jo, asi jsem starej a občas z toho všechno mrzutej, ale tohle jsou věci, který mi dneska chybí a občas z toho na mě jde trošku splín. Ale to odbočuji.
My, kteří ještě máme obě lyže nezlomené, běžíme do chalupy, abychom zatopili. Sabathovi půjčí paní starostová svoje osobní sáňky a on táhne tu basu, co jsem našel, po sněhu. Dostali jsme ji jako výslužku, plus nějaké uzené maso. Kačenka zatápí v kamnech, já musím jít ven, přinést dřevo a všichni dorazí, když už mám nasekanou pěknou hromadu. Dostávám panáka vodky, kterou kluci taky dostali a Drápanina mě opět přenese do horské nálady. Uvnitř už je teplo a my pořád dokola probíráme naši spanilou běžkařskou cestu i večerní taškařici s místními. Kačka trošku žárlí, protože jedné místní krasavici jsem se prý hrozně líbil. Kluci si ze mě dělají kvůli tomu srandu, ale je pravda, že sáčko a cylindr mi sedl a Káča, Jana, Prcalinka, Mirka a ta holka ze Smržovky to všechny potvrdily.
A všichni zůstanou tak dlouho, dokud se všechno nevypije. Pak někoho napadne, že by si chtěl zaplavat. Pokud si dobře vzpomínám, tak to byl do té doby poněkud tichý Kytka. V očích nám těkaly černé ohýnky rebelů a šlo se do slipů. Sabath tedy donaha, ale zase do toho vlétl první. Otevřel dveře z chalupy, skočil ukázkovou šipku do těch dvou metrů sněhu a dělal, že plave. A protože my nejsme taky srabi, šli jsme do toho kluci všichni. Holky nechtěly, ale musely nakonec taky. Když si představím celou naši partu, nahou v tom bílém chladu, jak plave prsa, mává rukama v kraulu prašanem, chce se mi smát ještě dnes. Šel okolo jako každý večer hlídač do vodárny. A když to viděl, pronesl slova o Sodomě a Gomoře. Pak chvíli německy nadával a my se řehtali jako kdyby byl svět to nejkrásnější místo k žití. A taky že tenkrát bylo.
Na chalupu pořád jezdím. Zajímavé je, že si pokaždé na všech těch místech na své kamarády vzpomenu. Jakoby do každého kamene, stromu byla otisknuta vzpomínka, smích, vtip, nadávka, ostrá, přesto mile míněná narážka. Stále vidím poskakující holky, stojící na pařezu v lese a předvádějící jako na koncertě veletoč s vlasy. Lyžařský kurz metalistů byl jednou ze šílených zběsilostí, které se mi vryly navždy do paměti. Naše modré víly, pivo, kamarádi na které bylo spolehnutí, přátelství, čest. A neskutečné hromada legrace. Přiznám se, občas se mi po tom stýská.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html
.JPG)