Asphyxovy zápisky XIII. - Jak jsme pořádali festival DEADLY STORM IN BOŽKOV 11

se Sacramental Blood

Úvod:

Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.

Jak jsme pořádali festival DEADLY STORM IN BOŽKOV 11

Pořád to mám v sobě, tu radost, kterou jsem z našeho malého undergroundového festivalu načerpal. Kapely se začaly ozývat v září a hrozně nám tím usnadnily práci. Nemuseli jsme totiž nikoho přesvědčovat a dohadovat se. Řekli se podmínky, italští Lectern si hned objednali letenky a s Milanem ze Sacramental Blood jsme se hrozně těšili, že se po 20! letech konečně potkáme osobně. 

Začal jsem postupně s propagací, oslovil všechny informační kanály a vše vypadalo moc dobře. Jenže jak se akce blížila, potkával jsem ve svém okolí čím dál tím víc nihilistů, kteří mi pořád opakovali, jak festival dopadne blbě, že tam máme kapely, které nikdo nezná a že když v Plzni nedáme ani jednu blackovou skupinu, tak jsme odsouzeni k pekelné prohře. Namítal jsem, že kolegové už takové akce plné černoty v Plzni dělají a bylo by velmi nesolidární jim lézt do zelí. 

Tři měsíce před akcí se mi hlásí kapely, které mají jména známá snad každému. Přilákal je můj - váš skromný blog, který se rozjel do světa nebývalou silou. Jsem tomu rád a s těžkým srdcem musím slavné smečky odmítat. Jednak na ně nemáme peníze a hlavně, už jsme slíbili jiným. Jdu večer kolem plakátů u nás před domem a vidím obrovským písmem napsaný dvoj koncert ARAKAINU a zatrne mi. Stejné datum jako my, k tomu bilboardy, reklama v televizi, v novinách. Prostě náš úplný opak. Padá na mě splín a když dorazím domů, tak mám náladu na bodu mrazu. A to ještě zjišťuji, že v Praze máme další dvě přímé konkurence. 

Asi měsíc chodím a motám se někde mezi splínem, nadšením a strachem, že nám nepřijdou lidi. Trvá to vlastně až do čtvrtka před festivalem, kdy s Michalem domlouváme vyzvednutí Italů. Mám za sebou několik týdnů každodenního psaní, vyřizování, organizování a už mi trošku hrabe. V pátek mě Michal vyzvedne, já chvilku přemýšlím, co jsem všechno v práci zapomněl dodělat, ale na letišti už sedí 4 maníci z Itálie. Vylezu z dodávky, na kterou jsme vylepili jejich logo (musím prý napsat, že jej červeně vybarvovala moje dcera a že ani jednou nepřetáhla!).

s Lectern

Lectern jsou proti nám s Michalem malí, hubení. Skáčeme si kolem krku, pohltí nás jižanský temperament a už se otevírají plechovky v autě a že prý jestli bychom je nevzali do pražského Metalshopu. Kluci moc piv nevydrží, protože už po několika kilometrech křičí slova o tom, jak je Česká republika nádherná, že naše blondýny by stály za hřích a že nás všechny milujou. Parkujeme u hlavního nádraží, jdeme točitými schody dolů z parkoviště a Fabio řve, že to tam smrdí úplně stejně jako u nich doma v Římě. Dávám na kluky moje malý italský, na Václaváku pozor, protože samozřejmě budí pozornost. Čtyři death metalově odění černokněžníci jsou i na Prahu asi trošku moc. 

V Metalshopu se mi chce hrozně na záchod a dávám se kvůli tomu do řeči s prodavači. Zaplať Satan čtou můj váš blogísek a tak nám je doporučena dobrá hospoda (díky moc, přátelé!). Italové se pořád fotí a nakupují jako diví. V restauraci se pak vše rozplyne v krásné konverzaci. Všichni jsme death metal a tak se probírají česká i italská scéna a zjišťujeme, že je to všude stejné. Pusťte mě k pivu a rozhovoru o hudbě a nezastavím se! Nemám ale na Marca, který mluví úplně stejně jako hraje. Se správnou bubenicko italskou kadencí. Je také jediný, kterému občas nerozumím.

Dojíme guláše, dopijeme pivo a Michal nás naloží a jede se do Modré Vopice na grind a death. Ještě se loučíme s číšníkem, který je starej pankáč a naše krevní skupina. Před klubem vylézáme a já ukazuju Italům, jak se správě čůrá na štěrk. Mají z toho radost a pak se všichni potkáváme mezi kapelama, kecáme, pijeme, seznamujeme se. Pohoda, klídek, radost a skvělá hudba. Všem se to hrozně líbí a i Michal, který mi přišel zpočátku utahaný, je najednou ve svém živlu.

Jede se domů, já mám najednou v alkoholovém opojení pocit, že rozumím i italsky a když mě vyhodí doma v Plzni, jsme s Lectern kamarádi na život a na smrt. Kluci jsou pak prý u Michala v baráku nadšení, protože mají peřiny a v lednici plzeňské pivo. Připadají si jako hvězdy a já jdu spát. 

Druhý den ráno mě bolí šíleně hlava, nohy, tělo a jediný co mě nebolí, o tom se ve slušné společnosti nemluví. Musím se synátorem do vedlejší vsi, odvézt ho na oslavu. Pak 1,5 hodinový telefon do práce s dalším přepojováním na kapely. Mám chvíli pocit, že mi houpne. Dělat festival ve dvou je opravdu na bednu. Doma už mi stepují Tepličáci a já konečně vypínám chytrý telefon a beru si ten hloupý, chlastací. Potkáváme dodávku s Italy, kteří na mě řvou z auta, že prý jsem nejlepší death metalový fanoušek (a kritik, haha!) na světě. Jo, ten den asi fakt jsem, musím neskromně napsat.

s houbou

Jedeme s Tepličáky tramvají, pak trolejbusem, Michal mezitím povolal celou svoji rodinu do Božkova v Plzni, aby mu pomohla. Ještě že tak, protože já už budu jen pít, rozverně hovořit se všemi a pařit na kapely. To mi jde stejně nejlépe. Jsme na místě, následuje objímačka s Italy, zjištění, že tři kapely ještě nedorazily a konečně pivo.

Jak jsem roztržitej a ještě rozrušenej z toho všeho stresu, tak si objednávám místo piva Herold, pivo Holba (které tam vůbec nemají), ale hospodský mi rozumí Houba a dostávám krabicové víno s kolou. Smrdí to i přes sklo a jsem hned cílem mnoha neomalených posměšků. Nechávám houbu houbou a jdu si pro pivo. Tento lahodný nápoj stojí na stole dlouhých šest hodin, až ho pak na tajno vypije jeden mladý thrasher, který je našrot.

Pak mi to přepnulo v hlavě a zažívám něco neskutečného. Kapely si nás chválí, fanoušci taky a dokonce přijde nad očekávání hodně lidí. "Dneska se ukázala síla tvého blogy, ty vole!": řve mi do ucha kamarád a já se usmívám. Splnilo se nám přesně to, co jsme chtěli. Přenést do Plzně na chvilku, alespoň na jeden den, pohodovou atmosféru klubů jako je třeba Modrá Vopice v Praze.

"Tady jsou samí milí lidé": říká mi jedna fanynka, která vůbec metal neposlouchá, ale přišla se prý podívat, že když o něm tak hezky píšu, tak že to musí vidět. Jsem dojatý, už s nějakým tím alkoholem v krvi a tak ji pak celý večer pokaždé objímám, když ji potkám. Přijede kamarádka Dáša z Londýna, přiveze s sebou Kolumbijce, pak náš mexický kamarád z Prahy a jestli se nepletu, tak mi byl představen i fanoušek z Havířova. Doslova zářím a celý ten death metalový Babylon si neskutečně užívám. 

Kapely to do nás hrnou pod tlakem, jsem překvapen z jejich úspěchu, z fanoušků, kteří jsou celý večer dokonalí. Muzikanti za mnou chodí a děkují, že prý takovouhle odezvu neměli ani nepamatují. Italové mi natvrdo řeknou, že jsme lepší než Helsinky, protože tam je nechali hrát jen 4 skladby a museli jíst veganskej guláš. Srbové Sacramental Blood, moje srdcovka a kamarádi, jsou nadšení. Den předtím hráli v Lublani, kde přišli dvacet lidí. Všichni prý prodají i hodně CD a triček. Už to začíná vypadat, že se festival vydařil.

Michal pije nealko pivo, musí ještě v noci s Taliánama na letiště a má taky pusu od ucha k uchu. Nebude se ani muset tolik doplácet a hlavně, je to taková pohoda! Nikdo není negativní, já jsem opilý a každému říkám, že mu přináším lásku. Jsme tak trošku v tom dnešním světě blázniví, ale najednou je ten božkovskej pajzl oázou, relaxační zónou našich myslí. Jsem překvapen z velkého množství holek, kterým to sluší, jako metalovým panenkám a všechny je v tu chvíli miluju:).

Postupně se propařím všema kapelama, postupně pokecám se všemi. Přijímám gratulace a poděkování za váš náš blog a zažívám doslova euforii. Ta trvá i cestou domů, kdy pijeme od jednoho thrashera rum a kecáme do půl třetí na zastávce. Pak nočním autobusem domů, sedí v něm fanoušek Arakainu, kterého mi je pak trošku líto, protože si z něj kluci dělají hroznou srandu. 

italsko - mexické přátelství v Plzni - důkaz, že death metal spojuje lidi:)

Neděle a pondělí o sobě moc nevím. Dělám nějaké věci na počítači, v práci jsem jak mátoha. Pořád mám před sebou všechny ty rozesmáté tváře. Všechny kapely, všechny přátele. Šli jsme do toho po hlavě a srdcem a lidé nám to vrátili. Přátelé, kamarádi a všichni, kdo jste toho byli součástí, děkuji vám! O tomhle totiž kdysi metal býval a jsem hrozně rád, že se nám (vám) povedlo toho starého dobrého ducha znovu vzkřísit!

To víte, pár nesrovnalostí také bylo. Ale to se tak nějak stává, když pořádáte festival. Pro mě je ale hrozně důležité, že underground ještě žije, ještě nezemřel a nabil nás energií do dalších měsíců. 

"Ty vole, to bylo něco tak úžasnýho, já zase zapomněl na chvilku na celej svět a žil jsem aspoň jeden den muzikou, kecal s kapelama, chlastal jak prokoplej...ty, hele, fakt díky, mě dva dny bolely panty u huby od smíchu!": napsal mi jeden můj známý a pro nás je tohle asi největší pochvala, jaká může být. 

Tak zase příště, přátelé! Vstříc novým zážitkům! Děkujeme, byli jste úžasní!