Asphyxovy zápisky - Nesmyslné žebříčky čehokoliv

Úvod:

Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.

Nesmyslné žebříčky čehokoliv

Všimli jste si, jak se snažíme díky počítačům všechno zjednodušovat? V SMS se už také nepíší celá slova, obklopují nás stovky zkratek, jejichž původ mnohdy neznáme. Přesto je používáme. Co mě ale doslova fascinuje, je zařazování hudby a umění vůbec do různých soutěží a žebříčků. 

Čtu si takhle jeden nejmenovaný časopis (to abych někoho nevytočil) a koukám, že tenhle měsíc vyhrála kapela, na jejíž novou desku jsem neslyšel a nečetl nikde kladné slovo. Inu, jseš už na to starej, mladým a jejich vnímání hudby už nerozumíš, říkám si, ale přesto mi to vrtá hlavou. Pak na mě vyskočí jiný článek o nejposlouchanějších nahrávkách minulého roku. Další čísla, statistika dostává na frak. Kroutím hlavou, své oblíbence zde opět nenacházím. Dělá to na mě dojem, že si to labely zaplatily. To by se ale určitě nestalo ne? Vždyť je to metal a tam se takové věci přece nedějí, směju se pod vousy.

Jenže pak přijdu na koncert a je mi sděleno, že nové album jedné skupiny je tedy nakonec docela dobrý, protože vyhrálo v soutěži XY. Hudební mdrlant změnil názor, na základě doporučení a vlastně i reklamy. A já pořád přemýšlím, kam zmizela lidská soudnost? Vždyť je přece jen a jen dobře, že každý posloucháme něco jiného a líbí se nám odlišná díla, nebo ne?

Natruc si jedu tu svoji, tvrdohlavou vlnu, občas jsem plísněn, že si dělám z velkých i malých muzikantských jmen legraci (jo, když jsem byl mladej, byl metal větší sranda!). Jenže já to jinak neumím. Prostě se mi něco buď líbí a nebo ne. A nějaké pofidérní žebříčky od lidí, kteří kolikrát hodnotí desky, kterým rozumí jako koza petrželi, na tom vůbec nic nemění. 

"To je takovej kretén, četls to? Von nám dal jen sedm bodů z deseti": nakloní se ke mě pan muzikant a já se tomu musím smát. "A to ti vadí? Jako proč?": odpovím mu a "mistr" na mě kouká jako vyoraná myš. "On poškodil naši kapelu a nerozumí vůbec umění, čurák": pokračuje dál a mě už to nebaví, tak mu řeknu, že možná nebude problém v tom, co a jak nahráli, ale že se chovají jako namistrovaní blbečci. 

Co takhle trošku pokory, přátelé?

Rozložil jsem si před sebou 128 časopisů s nesmyslnými hudebními žebříčky a přišel jsem na to, že nejsou o muzice, ale spíš o osobních preferencích, kamarádství mezi hudebníky a pisálky (a o penězích, ale to snad ani nemusím psát). Chtěl jsem si to poznamenat, ale vylezl by mi další graf a tabulka, tak jsem si dal radši pivo.

Jak se dá vůbec hudba nebo třeba obrazy hodnotit čísly? To jako budeme počítat množství úderů za minutu u technického death metalu (kdo dá víc vyhrává!)? Nebo rozsah hlasu u zpěváků heavy kapel? Je 6,666 bodů v jednom časáku víc než 7/10 v druhém? A má cenu věřit recenzi na thrash metalovou novinku člověku, který je známý pagan ortodox blacker? 

Kde se vůbec bere ta snaha všechno utřídit, spočítat, zařadit? Není si lepší najít své oblíbené psavce o muzice, kteří mají podobný náhled na svět jako já? A doplnit jejich postřehy poslechem ve virtuálním prostoru? Dělám to takhle už asi deset let a věřte mi, že nesmyslným žebříčkům čehokoliv se už dávno jen směju. Nevěřte také nikomu, následujte svůj instinkt! Hudba má spojovat stejně naladěné lidí, ne rozdělovat. 

Jdu si pustit jednu desku, která skončila snad ve všech žebříčcích všech hudebních časopisů úplně v dolních řádcích.A víte proč? Protože se mi prostě líbí. Jak prosté...