Příběh sedmdesátý devátý - Čert pro malého Jardu
Kačenka, stejně jako já, pořád chodila po brigádách. Občas sice pomáhala u svého táty, ale časem si raději sehnala něco svého. Přeci jen, dělat pod dohledem rodičů nebývá někdy zase tolik skvělé. Byli jsme mladí a svoboda byla pro nás vším. Když nastoupila do nemocnice, měla z toho velkou radost. Práci si našla sama, bez cizí pomoci a byla na to náležitě hrdá. Rozvážela čaj, uklízela pokoje, vytírala záchody. Mladá holka v modrém mundúru, za kterou se každý otočil. Sice jsem na pány doktory trošku žárlil, to zase jo, ale navzájem jsme si věřili, tak se vše odehrávalo jen v dobromyslném popichování.
Čekával jsem na ní každý večer, já už měl také po práci (zase Škodovka, zase kanály a nošení těžkých kýblů staré barvy podzemními chodbami). Cestou jsem vždycky koupil pár loupáků, takových těch makových a pak ochucené mléko v jednom z posledních mléčných barů ve městě. Pro mě banánové, pro Kačku jahodové. Dostával jsem pak pusy stejné chuti a má milá byla ještě sladší než kdy dřív. Šestnáctiletá holka, která ke mě vždycky běžela způsobem, jako to dělají modelky v reklamách na pláži. Jen s tím rozdílem, že kolem blikala špinavá nemocniční světla a za ní vlály vytahaná trička.
První týden byla v pohodě, každý večer se smála, skočila mi kolem ramen, ale pak jsem vycítil, že něco není v pořádku. Kačenka měla ten správný ochranitelský instinkt, podle kterých poznáte pořádnou ženskou a protože jsme si říkali úplně všechno, opřela se o mě a když vzhlédla, viděl jsem najednou v jejích očích slzy. "Smrťáčku, je to šílený, mě nevadí špinavá práce, ani dřina, dokonce snesu i ty blbý kecy od doktorů, ale je tam jeden kluk, na oddělení onkologie a on když mě vidí, tak ke mě vždycky přiběhne a tahá mě za ruce...kdybys viděl ty jeho oči...": vzlykala. Potom vyprávěla, že potkala i jeho mámu a ta jí vyprávěla, že je to s ním hodně špatný.
Klukovi bylo prý kolem pěti let, kukadla jako zrcadla a v nich takovej ten smutek dítěte, které místo toho, aby dělalo s ostatníma lumpárny, tak musí trávit dlouhé dny s bolestmi v nemocnici. A já ani nevím proč, možná proto, že jsem sám začal přemýšlet o tom, že chci být jednou táta nebo proto, že jsem chtěl zase vidět Kačenku smát, tak mi to pořád vrtalo hlavou. Jardu, jak se ten malej klučina jmenoval, jsem sice neznal, ale Káča za ním od teď chodila každý den. Udělala si svoji práci a pak si s ním povídala, hrála. Sestřičky byly rády, že mají taky chvilku oddych a já začal kupovat loupáků o několik víc (jestli si dobře pamatuju, tak mléko už tenkrát Jaroušek nemohl).
Nevím, jak to mají nastavené holky v šestnácti, ale když jsem viděl Jardu poprvé, seděl při návštěvě Kačence na klíně. Přišlo mi, že k sobě snad vždycky patřili. Určitě znáte ty obrázky, kde je namalovaná Madonna s malým ježurou. Můj pocit byl hodně podobný. "Čau indiáne!": nenapadl mě jiný pozdrav (zajímavé je, že vlastně celý život takhle oslovuji všechny malý kluky i svého nynějšího syna). "Sem Jarda, ty seš holka?": zeptal se tenhle holohlavý raubíř a jestli mezi námi měly být někdy nějaké ledy, tak byly ihned prolomeny. Jak jsem měl dlouhý vlasy a místo vousů chmýří, asi jsem tak se svými šedesáti kily váhy opravdu vypadal jako "vošklivá ženská".
Přinesl jsem Jardovi angličáka, ze svý vlastní sbírky, kterou jsem jako capart urputně kompletoval. Ferrari, červený, krásný. Kdybyste viděli ty jeho oči, na ty se nedá zapomenout. Leskly se mu radostí a já začal dělat brm brm, brm brm, protože jsem se najednou vrátil o pár let zpátky, kdy jsem si takhle stejně hrál s mladším bráchou. Chudák kluk neměl, jak jsme se ihned když přišla jeho máma, tátu a tak jsem byl vlastně první (a bohužel i poslední chlap/kluk) v jeho životě, který si s ním takhle hrál. Potom měl nějaké bolavé vyšetření a my s Káčou skoro brečeli, protože jeho máma asi už tušila, že dojde brzy k nejhoršímu. Podal jsem jí ruku a i na to, že jsem jí viděl poprvé v životě, tak se z nás stali přátelé na hodně dlouhou dobu.
Museli jsme, rozechvěni tím smutným (přesto zvláštně krásným) setkáním, něco udělat. Jen jsme nevěděli co. A protože nás večer čekaly panely a parta našich spolubojovníků, koupili jsme cestou pár piv. Jednak bylo nutné trošku prolejt hlavu a jednak se to slušelo. Přednesl jsem všem, za doplňování od Káčy, klukům a holkám celý příběh a pak nastalo dlouhé mlčení. "To je v prdeli, jak je to kurva možný, aby byl takovejhle capart takhle potrestanej životem? Taková hnusná nespravedlnost. Každej druhej magor si běhá po světě, dělá kraviny a je zlej a on musí trpět?!": vztekal se Prcalík. Dělal to vždycky, když byl dojatej. "Musíme něco udělat. Nejsme sráči, ne?" A za podobného rozhovoru jsme se opili skoro do němoty.
Nocoval jsem už docela běžně u mé modré víly doma a druhý den jsme vyspávali opici opravdu dlouho. Následoval oběd s nedělní náladou a rozšafným vtipkováním paní Kačenkové. Ani jsme nedojedli (pamatuji, že byla asi tuna řízků) a ozval se zvonek. "Koho to sem čerti...": pronesl potencionální tchán a z okna se chvíli bavil s našimi kamarády. Oni ti blbci nešli večer spát, ale kecali až do rána. Možná to bylo pivem, možná jen jejich přirozenou dobrotou a sílou, ale hned jakmile v sedm otevřela Kytkova babička dveře do kulturáku, přemluvili ji, sehnali nějaké vtipné kostýmy a že prý zahrajeme odpoledne při návštěvních hodinách Jardovi pohádku.
Nejsem asi dobrý herec a rozhodně se spíš stydím, ale najednou se Kačenčin pokoj proměnil ve zkušebnu amatérských komediantů. Určitě znáte ty momenty, kdy se všichni pro něco z ničeho nic nadchnou. Káči rodiče, když se dozvěděli, co a proč vlastně vyvádíme, tak se ihned připojili. A já můžu říct, že jsem ten den byl opravdu dobrý čert. Hlášky z pohádky S čerty nejsou žerty jsme znali všichni. Ne, nebylo to dokonalé a nejdřív nás nechtěla staniční sestra ani na oddělení pustit, ale byly návštěvní hodiny a i rodičům, kteří přišli za svými dětmi, to připadalo jako dobrý nápad, tak ta dobrá paní podlehla našemu bláznivému nápadu.
Celé představení je pro mě dodnes jedním z nejvíc niterných zážitků. Ono, když proti vám sedí parta holohlavých dětí, které se smějí a zároveň vidíte slzy v očích tátů a matek, je to svým způsobem samo o sobě šílené. Občas nám vypadával text a třeba Kytka chvílemi vůbec nevěděl, co má říkat (hrál kaprála - v originále herec Nárožný). Nevadilo to, všichni odříkali slova za něj. Jen holky, těm se leskly pohledy a často odvracely tváře. Já přestal mluvit až ve chvíli, kdy jen tak z ničeho nic Jarda vyběhl uprostřed mnou pronášené věty ze židličky, objal mě a zakřičel na celou místnost: "To je můj čert, můj vlastní čert, on není holka, já tě poznal...!": a dal mi obrovskou pusu na tvář.
A my, drsňáci, metaláci, tvrďáci a kluci a holky, co nechodili pro sprostý slovo daleko, byli najednou za dojatý hvězdy, tleskalo se, poplácávalo po ramenou. Dlouze jsme se loučili, nezapomenu na to nikdy, to je jasný. Šli jsme vrátit kostýmy a my s Káčou věděli, byli si jistí, že jednou chceme mít taky synka nebo holku a jen jsme pořád dokola opakovali, že je dobře, že jsme těm super malým prckům nemocným trošku snad zvedli náladu. Kytka s Prcalíkem se z toho všeho tak děsně ožrali, že pak brečeli jako starý báby, ale musely z nás všechny ty emoce ven.
Kačence skončila brigáda a Jarda za měsíc odešel navždy pryč. Já vím, není to vůbec veselý příběh, ale pro nás dva a určitě i pro ostatní měl obrovský význam. Poprvé jsem si uvědomil, že bych jednou chtěl být otec a má víla máma. Možná jsme to mohli zjistit nějak jinak, ale osudu neporučíte, stejně jako neporučíte náhodě. Nedávno jsem totiž potkal při návratu do svého rodného města Jardovu mámu. Nepoznala mě (už nevypadám jako holka) a ani já nechtěl jitřit staré rány. Snad jsem byl aspoň tenkrát dobrým čertem.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html
.JPG)