Příběh osmdesátý první - Já nesnídám sám
Ta touha vypadnout ze šedivého města byla obrovská. Už když jsme šli s Káčou dolů na nádraží, usmívali jsme se v představě, že strávíme na chalupě pár dní jen spolu. Vzal jsem s sebou i psa, který teď vesele poskakoval okolo a očůrával rohy, které normálně nepotkává. Kupujeme jízdenky a v kupé hned propleteme svá odžínovaná těla jako malá háďata. Jarní prázdniny v Jizerkách, kde je momentálně metr a půl sněhu. Co si víc může člověk v sedmnácti přát?
"Jen nějak nevím, co budeme jíst, mám jen pár řízků, nějaký paštiky a chleba": vrká mi jako správná ženská do ucha má modrá víla. Moc to nevnímám, mám oči jen pro její tričko s boulemi, kde je pod nápisem Saxon i něco pro mě. Tulím se, jsem neodbytný, ale pořád se mezi nás snaží narvat žárlivý malý knírač. "Mazej dolů": snažím se ho zahnat, ale nedá se. Je tvrdá palice s krví teriéra v žilách. Normálně mě poslouchá, ale tentokrát si dělá, co chce. Je to rebel.
Nějak to na nás přijde a někde mezi Bakovem a Turnovem jsme zavřeni v milostné křeči na záchodcích. Romantika nic moc, ale nám to nějak nevadí. Koukám do kaštánkových očí a mám pocit, že se v nich za chvíli utopím. Udýchaní se vracíme do kupé a pes nám mezitím za trest sežral svačinu. Roztahané věci po sedadlech a jeho bezelstný pohled nás rozesmějí. Uklidíme a nasadíme na sluchátka Bathory. Ty nám doporučil nedávno Sabath. Že prý je to dobré. A je. Moc.
"Dobrý den, je tu volno?": zazní v Turnově na nádraží a do kupé vstoupí dva štíhlí manželé (poznám podle prstýnků) s vlasy až po zadek, 40 let a s sebou asi pětiletého caparta. "Mamíííí, to je ale krásnej pejsek, můžu si ho pohladit?": usmívá se klučina a já mu říkám, že radši ne, že je to potvora vostrá. "Tak ne, ale nekousne mě, ne?": ještě se zeptá a já radši psovi nasazuji náhubek. Dáváme se do řeči, vytahuji lahváče na cestu, seznamujeme se s Markem a Šárkou.
Jsou tak trošku jako my, jen nám připadají šíleně staří. Je jim lehce přes čtyřicet, dvě věčný máničky, znají z doslechu Sabatha a nám najednou připadá, že jsme snad na tohle setkání čekali. Holky se, z nějakého mě dodnes neznámého důvodu, hned sesednou k sobě a švitoří, jako kdyby byly ze stejné rodiny. My s Markem z toho máme radost a kecáme o muzice. Musím si vytáhnout notýsek, kam si píšu nové skupiny, co si musím poslechnout a abych nezapomněl. Dostanu spoustu tipů na sedmdesátkové a osmdesátkové kapely. Chlápek je hlava otevřená a myslím, že mé "znalosti" na něj udělají také velký dojem.
Pak najednou koukám, jak Kačce jihnou oči, zírá na toho malýho špunta a já na ní vidím zase ten pohled, který mají ženský, které v sobě mají dar mateřství. Možná to tenkrát, jako malý mlíko zase tolik nechápu, ale cítím to. V Jablonci musíme vystoupit. Čekají nás ještě 4 kilometry v hlubokém sněhu. Po dvou Káča nemůže, tak ji posadím na autobusovou zastávku a vydám se do chalupy pro sáňky. Na otočku mi to chvilku trvá, ale Kačenka mi neumrzla, tak házíme její bágly na sáňky značky Ještěd a šlapeme do kopce. Dělám trošku machry a chvilku ji táhnu za sebou, ale pak uklouznu a padnu hubou rovnou do sněhu.
"Takovýho kluka bych chtěla jednou mít": pronese do ticha ojíněných stromů modro snubná víla a já jen kývnu hlavou. Až k chalupě se bavíme o tom, že hned po maturitě, až si seženu práci, tak na to vlítneme. Sice nemáme zatím kde bydlet, ale já jsem kus 60 kilového chlapa, tak se postarám, říkám, ale zatím vůbec nevím jak. Uvnitř chalupy je teplo stejně jako venku. Jdu pro dřevo a zatápím v kamnech. Objevíme rum, co tam má máma a zavdáme si oba s velkým záklonem. Kačenka pak u ohně chutná jako rumová pralinka a znovu nás přemůže touha. Jsem šťastný kluk.
Ani nevím, jak usnu, jen z dálky vnímám, že má milá chodí v noci přikládat. Od mala spím jako dřevo a tak jsem rád. Ráno je na stole chleba s paštikou, ještě trošku zmrzlou, ale je to jídlo, které bych mohl jíst pořád. Připravila ho Káča. Úžasné, pomyslím si, já nesnídám sám. Je kolem desáté a čekají nás běžky. Jdu na půdu, pro šusťákové kalhoty a bundu z NDR, mám dvoje, jedny po mámě. Mažu lyže vosky až z Prahy (obchodní dům Kotva, jojo). Jezdím na běžky od malička, otec na nich závodil.
Jsme dva retro maniaci. Šusťáky nakonec nebereme, jsou na nás hnusný a Káča prohlásí, že v nich vypadám jako jeden německý pornoherec. Chvíli přemýšlím, jestli jsem ten film viděl, ale jak známo, na děj se v těchto příbězích moc nedá a tak to nechám být. Kačenka mezitím vyrazila na půdu a objevila staré hadry po dědovi a babičce. Úplně září radostí, jakoby objevila poklad. Dostávám cylindr, ostře kostkovanou šálu, která řeže na krku, kalhoty s puky, sáčko a k tomu vestu o které vím, že v ní chodil děda kouřit do kamen.
Pak musím dolů, protože se přede mnou má milá nechce převlékat. Ví moc dobře, že jinak bychom se nikam nedostali. Ono, když člověk vidí jen kousek tak krásného nahého těla a zadek k zulíbání, tak si prostě nemůže pomoct, no. Čekám, přikládám mezitím do kamen a mažu psovi tlapky indulonou, aby ve sněhu tolik netrpěl. Pak se rozrazí dveře a mě málem vyhrknou slzy. Kačenka je neskutečně podobná jedné fotce, na které je moje babička s dědou v době, kdy spolu chodili. "Tedáááá, ty jsi...nádherná": koktám a vidím na své milé, jak je si s sebou jistá. Ještě trošku dívka, ale už kus ženský.
Dáváme ruma a jedeme. Pes okolo pobíhá, štěká radostí a občas se po břicho ponoří do sněhu. Jsme jak dva běžkaři z dob před druhou válkou. Bambusové hůlky, dřevěné lyže, šály za námi vlají a kdo nás potká, směje se a my taky. Je to krásné, jede se na rozhlednu Černá studnice, pak dolů na Berany, na Muchov. Pak sjezd do Smržovky, tam pivko v hospodě, ale jen dvě, aby nám nevyhasly kamna. Vrátíme se utahaní jako koťata. V chalupě trošku větší teplo, ale ne zase moc. Ještě nás čeká pár dní a tak ani nejdeme dolů do vsi na pivo. Radši se zachumláme do peřin z pravého kachního peří a děláme věci, které máme rádi.
Asi chvilku usnu, ale pak s sebou trhnu. Nade mnou sedí Kačenka, má takový ten kaštánkovitě zasněný pohled, jako nějaká vědma, šamanka rodu a kouká na mě. Když vidí, že se probouzím, pohladí mě po tváři a řekne: "Dlouho jsem přemýšlela, já vím že mi je teprve šestnáct, ale tvojí mámě bylo sedmnáct, když ses narodil. Co bys řekl na to, že bychom si pořídili dítě? Jakmile odmaturuješ, co ty na to?"
A já se, ve svém hubeném flanelovém pyžamu posadil a nevěděl co říct. Protože tohle mi ještě žádná holka nikdy neřekla a protože jsem si vždycky připadal jako vošklivej a spíš intouš, než kluk, se kterým by nějaká chtěla mít dítě. Jenže ona na mě má líbezná koukala pohledem, že byste ji snesli modré z nebe, tak jsem kývl, i když jsem si vůbec nebyl jistý.
K snídani jsem druhý den, po ranním skotačení a přiložení do kamen, dostal chleba s máslem a marmeládou, kterou dělala moje máma v létě. Ještě v pyžamu, protože byly prázdniny a Kačenka jen v kalhotkách a v čistém tričku Iron Maiden. Žvýkal jsem studenou snídani, koukal své dívce do očí a oba jsme přemýšleli o tom, co jsme si včera řekli. Ještě jsem nevěděl, jak všechno bude, měl jsem přeci jen pár měsíců před maturitou, ale byl jsem hrozně rád, že nesnídám sám. A věděl jsem že podobného caparta, jako měli Marek a Šárka, chci taky. Teď už jsem si byl jistý na sto procent - ráno bylo ten den opravdu moudřejší večera. Musel jsem to své bohyni hned všechno říct.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html
