DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

úterý 21. února 2017

Home » » Asphyxovy zápisky - VIII. - Až umře metal

Asphyxovy zápisky - VIII. - Až umře metal


Úvod:

Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.

Až umře metal

Nebudeme si nic nalhávat, ale praví metalisté vymírají. To je prostě fakt. Když jdu na koncert, tak tam je většině lidem něco kolem třiceti, spíš více. CD nikdo nekupuje, underground zmírá na úbytě a velké festivaly sice návštěvnosti netrpí, ale o tom metal není. Ten je o srdci, o kupování nahrávek, o oddanosti a věrnosti "svým" kapelám. 

Hlavní jsou pro nás již dávno jiné starosti. S rodinami a prací na krku máme co dělat, abychom se utrhli a alespoň občas jeli podpořit a poslechnout naši srdcovou muziku. Jsem často trošku v šoku, když některým svým mladým kolegům nabídnu odvoz na oblíbenou skupinu. A oni, nezatíženi povinnostmi, několik hodin před akcí odmítnou - nechce se jim. Mnohdy mám dokonce pocit, že se vtírám a přemlouvám je, aby se nechali jak pašové naložit, opít a pak v noci vyložit před svým domem. Raději sedí u počítače, píšou dlouhé hodiny do všech komunikačních kanálů tisíce zbytečných slov, než aby zvedli zadek a udělali si hezký večer, poznali stejně naladěné lidi (holky a kluky z masa a kostí, žádný porno!), zasmáli se. Kam se podělo nadšení a rebelský duch mládí - opravdu zbyly jen kecy? 

Když už se mi podaří je přemluvit, hovoří pak o akci roku, jak si to krásně užili a že na koncert do smrti nezapomenou (a přesně o tom to je, o realitě!). Jako mladý mlíko jsem jezdil s kamarády stovky kilometrů, abych mohl vůbec nějaké své polobohy vidět a dnes mám spíš opačný problém. Kolikrát si nemůžu vybrat, nejde stíhat všechno. Poslední roky mě často napadá, co budu dělat, až už nebudou moje kapely hrát (skončili mi už třeba BOLT THROWER, achjo - ještě, že jsem je stihl naposledy v Praze)? 

Viděl bych se v křesle, pořád u své staré hi-fi věže - nové už nikdo stejně nebude vyrábět, jak se probírám starými alby a bezzubými ústy říkám svým vnukům..."jo tenkrát, to jsem viděl koncert DEATH.." A budu za trapnýho, protože všude už bude znít jen elektronická odlidštěná muzika lidí propojených navzájem bezdrátově se svými computery. Otevřu lahev červeného vína, k tomu nějaké ty prášky na prostatu a srdce. Zatím to jde, zatím se mi daří jezdit (podporovat, kupovat, psát), jenže naše generace už to nezachrání. 

Opravdu mi chybí nadšené mládí (čest výjimkám). Všechno se díky internetu šíleně zrychlilo, každý odsoudí novou desku kapely tři hodiny po uveřejnění prvního klipu a ostatní papouškují, kopírují. Hergot, když se něco líbí mě, tak po tom ostatním nic není - vždyť to ani nejde, abychom se všichni shodli - občas mi u mladších ročníků chybí i trošku té nadsázky, tolerance, legrace. Vždyť o tom metal je (nebo aspoň býval), ne?

Metal, ten pravý, undergroundový, je hudba pro starý fotry a přes to už asi nejede vlak. Muzika, která mi pomohla několikrát v životě se nezbláznit a kterou letos poslouchám třicet let, postupně upadá a rozmělňuje se už převážně jen na sociálních sítích. Přiznejme si, nové desky už nikdy nebudou takové, jako ty, které jsme poslouchali jako mladí. Nemá asi cenu nad tím přemýšlet, je to přirozený vývoj, cesta, která postupně dochází svého konce. Přesto mám poslední dobou pocit, že až umře metal, umřu asi s ním.
Share this games :

TWITTER