Příběh sedmdesátý druhý - Gándhí bez jídla
Jmenoval se Karel a chodil s náma na panely vlastně jen občas. Miloval metal jako my, ale moc nemluvil. Nebo vlastně skoro vůbec. Sedával v koutku, vždy si dal jen jednoho lahváče, ale bylo na něm vidět, že nás má rád. Nereagoval na rádoby vtipné Prcalíkovy hlášky, ale ani nevypadal naštvanej, že si z něj občas děláme srandu. Rozmluvil jsem ho vlastně až já (kluci i holky mi říkali, že prý bych přivedl k řeči i mrtvého), na konci roku 1992. Začal jsem obligátně: "Zdar Karle, ty vole mlčenlivá, tak jak se dneska máš?" Čekal jsem, že kývne na pozdrav, zamručí a vezme si lahváče z basy, kterou jsem přávě přivezl. Ten listopadový den byl ale jiný. Konečně jsme se po těch letech poznali.
"Byl jsem včera se školou na exkurzi v masokombinátě": ozvalo se za mnou. Už jsem ani nepočítal, že by mi odpověděl. Jenže ten večer jsem zjistil, že má Karel krásně hluboký hlas, rozvážný a svým způsobem hrozně smutný. "Stál jsem vzadu, vždyť mě znáte, jsem neprůbojnej a viděl jsem, jak v míchačce na salámy běhá potkan, no a tak jsem se to snažil někomu říct, jenže nikdo mě zase neposlouchal. Pak řezník zmáčkl tlačítko start a toho potkana tam rozemleli do salámu...a já se poblil jak Alík": pokračoval a já nějak nevěděl, co tím chce říct. "No a pak jsem viděl film o Ghándím a přestal jsem jíst maso": dořekl svoji myšlenku.
Potom jsme všichni, pořád šokováni z toho, že mluví, vyslechli jeho příběh. Karel byl normální kluk ze sídliště jako my. Pil pivo, poslouchal metal. Jeho fotr patřil do skupiny ožralých debilů, který neměl po směně v továrně nic jiného na práci, než si vypít mozek a doma všechny zmlátit. Dnes by se asi dostalo našemu spolubojovníkovi nějaké pomoci, ale tenkrát v devadesátých letech měl pocit, že se narodil do pekla. Zastání neměl nikde. Proto ta zamlklost, proto ten smutný pohled. "Já sem za váma chodím kluci a holky hlavně kvůli tomu, že je na panelech klid, že se smějete, že mě tady nikdo nemlátí, neubližuje mi": vyprávěl dál a bylo na něm vidět, že má pláč na krajíčku. Pak holky vstaly, každá mu dala pusu a objala ho. Koneckonců, patřil mezi nás.
Mám od malička neskutečnou touhu po spravedlnosti. Vytáčí mě, když se ubližuje slabým, zvířatům. Tenkrát, v mé sedmnáctileté bojovnosti a síle jsem začal přemýšlet nad tím, jak Karlovi pomoc. Hodně jsme to probírali s Kačenkou. Ta mě samozřejmě vybízela k rozvaze, ke klidu. Jenže já byl bojovník. Vychovali mě tak, můj děda, starý dobrák, skaut a poctivec. Moji rodiče, kteří mi dávali často k narozeninám i vánocům knihy o tom, jak dobro nakonec zvítězí. Sebral jsem se a šel do hospody Dallas, kam chodili dělníci po práci a kde Karlův otec sedával každý den, říct mu své od plic. Stoupnul jsem si nad toho ožralu, který si nevážil toho, že má doma super syna i manželku a vylil jsem si srdce. Jen zvedl skelný zrak a začal se mi smát. Přidala se celá hospoda. Byl jsem holt naivní kluk.
Druhý den přišel Karel na panely, obličej oteklý od monoklů, modřiny po celém těle. Tentorkrát nemlčel a vztekle mi nadával. Proč se do toho všeho jako seru, že to není moje věc a co si to vlastně dovoluju se do nich montovat. Měl jsem pocit obrovské nespravedlnosti, vždyť jsem myslel všechno dobře, chtěl jsem pomoci. "Uvědomuješ si, co si způsobil? On mě vytáhl z postele, kopal do mě...to by tak nevadilo, ale pak začal mlátil mámu a ten řev, to bylo hrozný...": vzlykal. Potom vyndal sešit ze školy a začal si v té podzimní sychravé zimě dělat úkoly. Doma by ho ten debil nenechal. Měl strach a já se cítil opravdu provinile. Dal jsem mu na omluvu jednoho lahváče. Když vychladl, omluvil se mi a pustili jsme si Neuropatologa od Debustrolu. Svět byl alespoň na chvilku trošku přívětivější.
Naše touha pomoci ale nepřestala. Chodili jsme na panely s obrovskými svačinami, naše mámy se divily, kolik toho sníme, u Kačenky dokonce propadly podezření, že je těhotná. Jana, která měla doma hodně podobnou situaci, dokonce upletla Karlovi svetr. Bohužel, přes všechnu naši snahu náš kamarád chřadl. Jedl čím dál tím méně, pořád hovořil o převtělení, že se chce ztratit a znovu se narodit někde jinde, klidně jako nějaké zvíře. Začínal připomínat stín, jeho hubená vyčouhlá postava, kudrnaté vlasy, které všechny holky tolik milovaly, oči s prázdným pohledem byly pro nás až nepříjemné. Nevěděli jsme co dělat.
Jeli jsme jednou v sobotu tradičně do Mnichova Hradiště do kulturáku na Debustrol. Měl jsem po brigádě a tak byly vstupenky a pivo v mé režii. Karla jsem pozval a opil. Seděl tam na dřevěné židli s červeným polstrováním, za závěsy z těžké látky a plakal. Objevil jsem ho, když jsem šel na záchod. "Co děláš, ty vole, to bude dobrý": snažil jsem se mu zvednout náladu. "Ne, nebude, jste všichni super, jak se o mě staráte, ale já už dál nemůžu": šeptal. "Já se snažím být jako Ghándí, já když jsem četl o těch jeho hladovkách, o tom neútočení, o nastavení tváře, o bolesti, o smutku, to je podle mě cesta, ale já už to nezvládnu": pokračoval a mě v tu chvíli došlo, že se nedá nic dělat. Trošku jsem ho sice přesvědčoval, ale věděl jsem, že v jeho stavu nemá cenu cokoliv říkat.
Nakonec se oklepal, pařil s náma, dokonce si skočil z pódia. Mezi slzami se smál a připadal nám šťastný. Aspoň na koncertě, v davu lidí, řvoucích texty, pryč od toho všeho šedivého hnusu, od jeho ubohýho fotra, od týrání, od bolesti. Prcalík, který se jinak držel stranou, přemluvil jednu místní holku, aby do Karla aspoň "trošku dělala". A on zářil. Viděl jsem před sebou Ghándího bez jídla, který alespoň na chvilku zapomněl, žil, radoval se. Spali jsme u Kačenky, my v ložnici, Karel v obýváku. Ráno bez rozloučení zmizel a večer ho našla máma oběšeného v kuchyni. Na stole ležel dopis, ve kterém se se všemi loučí, omlouvá se a pak věta, kterou nikdo mimo nás nechápal. Psal, že se konečně stal Ghándím. A že v příštím životě by chtěl být člověkem či zvířetem někde na severu o samotě v lesích.
Dozvěděli jsme se tuhle smutnou novinu skoro až po týdnu. Nebylo nám divné, že Karel dlouho nepřišel, nechodil na panely každý den. Byli jsme jako opaření. Jakoby se nám do té naší panelové oázy zakousla syrová realita sídliště. Když o tom tak zpětně přemýšlím, tak se divím, že podobných případů nebylo víc. Tvrdá dřina v továrnách, neosobní život na periférii, rodiče, kteří měli úplně jiné starosti, než duše čerstvých puberťáků a k tomu chlast. Takových kamarádů, kteří připomínali Karla, zvaného ke konci jeho dní suveréně Ghándí, jsem měl spoustu.
Když jsme stáli před boleslavským krematoriem, kde se odehrávalo poslední Karlovo dějství na tomhle světě, drželi jsme se s kamarády za ruce. Jednak kvůli tomu, abychom jeden druhému dodávali sílu, ale hlavně jsme se nesměli dívat směrem, kde seděl otec našeho kamaráda. Očividně opilý. Vylezli jsme ven, otřeli slané tváře a šli se neskutečně opít. Dva dny jsme s Kačenkou nejedli a chtěli, aby skončil celý svět.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)