Úvod:
Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.
Návrat křiváka
"Co by sis přál k narozeninám": zeptala se mě má milá žena a očekávala pravidelnou dávku titulů CD a knih. Jenže já měl zrovna nostalgickou náladu. Ono taky, co může chtít chlápek, který má dvě krásné zdravé děti, manželku k světu, práci a vlastně všechno, co si může normální člověk přát? Pak mě osvítil duch nesvatý a já prohlásil, že křiváka. Že toho prvního, kterého jsem nosil ještě v dobách, kdy jsme se s manželkou seznamovali, mi máma pak vyhodila, protože mi už nebyl. "Jako fakt? No, mě ses v něm vždycky líbil": souhlasila má blonďatá bohyně a mě to začalo opravdu vrtat hlavou. Už jsem si představoval, že si vykračuju jako James Dean městem a všechny holky koukají, co je to za fešáka. "Hele, jako jo, ale nejsi na to už starej?": zchladila mé nadšení za několik dní máma.
Chvíli mi mámina hláška vrtala hlavou, ale pak jsem si řekl, že kdy jindy, když ne teď. Taky jsem potkal na benzínové pumpě pár postarších motorkářů, kteří měli křiváky na sobě a hlavně... já mám pro tuhle bundu slabost. Vyhledal jsem si tak na internetu dva obchody, kdy jeden neodpovídal na mé dotazy ohledně velikostí. Celý plán dostával přesné obrysy a neodradila mě ani připomínka kamaráda z Teplic, který směle prohlásil, že tak velká kráva, ze které by mi mohli ušít křiváka, se ještě nenarodila. Chtěl jsem vyrazit 18. listopadu, pár dní před svými narozeninami. Děti měly prázdniny, spojil jsem tedy příjemné s užitečným.
Vydali jsme se vlakem, muselo to všechno být co nejvíc jako v dávných dobách, kdy jsem si jel pro svoji první bundu. Svačiny s sebou, obě děti s dobrou náladou. A už si to svištíme do hlavního města, kde je kousek od Václavského náměstí obchod Metalshopu. Mám vytištěnou mapu, protože mám období, kdy mě technika štve a chytrý telefon je hozený někde pod hromadami papírů na mém stole. Syn se diví ožralým bezdomovcům v Plzni na nádraží. Nechápe, proč nejdou jinam. Zkuste to vysvětlit desetiletému klukovi. Malá, dcerka moje křehoulinká, druhá z dvojčat, zase nechce jít sama na záchod ve vlaku. Bojí se opilého Poláka jedoucího s lahví vodky někam na východ.
Už u Rokycan sníme řízky od manželky, všechno vypijeme a syn se směje nějakému pánovi, co nemůže doběhnout vlak. Dělá na něj posunky. Měl bych ho asi výchovně napomenout, ale přidávám se a v podobné náladě dojedeme až na hlavní nádraží v Praze. Jdeme pěšky, mezi davy turistů až na Václavské náměstí. Vlezeme do pasáže, sejdeme po schodech a v obchodě nás přivítá slovenský prodavač. Všichni jsou zde milí, akorát nemají přesně ten druh křiváka, který jsem chtěl. Dcera pobíhá okolo, nadšená, cože to všechno metalistky nosí. Zkouší si pár věcí, ale jsme tu kvůli mě, tak má smůlu.
"V tejto velikosti máme z kože jen tuto bundu": říká mi prodavač, když už jsem skoro zoufalý a proklínám svoji náklonnost k dobrému jídlu a pivu. Pak uvidím velikost XXXXL a rozzáří se mi oči. "Teda tati, musíš mi slíbit, že budeš chodit v křivákovi jenom s maminkou, protože ti to neskutečně sluší": září dcerka a já opravdu musím složit slib. Jinak si prý bundu nesmím koupit a jak známo, tak tátové by se pro své dcery rozkrájeli. "Zabili sviňu, velkú sviňu a z kožy udělali tátovi bundu": pokouší se o slovenštinu syn a malá ho hned opravuje, že sviňa není kráva, ale prase. Vypadá to, že jsem našel svého druhého křiváka v životě. Padne mi jak ulitý.
Platím, fotím ještě syna na památku s dvěma figurínami Kiss a jdu se do pasáže převlíknout. Trošku to připomíná scénu z filmu Bony a klid, jak tam tak stojím s tou igelitkou. Děti to nějak vycítí a chtějí koupit slíbený trdelník. Vyrážíme, já už v nové bundě, do pražských ulic. Nebyl jsem zde už docela dlouho, jezdím do Prahy už jen na koncerty a nebo pracovně, ale byla dovolená a tak jsem se ujal role průvodce a vyprávěl dětem všechno, co znám. Kdysi, jako malému mi dal děda knihu fotografií od Karla Plicky a tak mám vše perfektně nacvičené. Nejdřív jdeme na Orloj, koukáme po domech a malý se pořád diví, proč ve výlohách sedí tolik lidí a nechává si okusovat nohy v akváriích od rybiček. "Tam musí být ale smradu, jako když si po tělocviku s klukama sundáme boty i ponožky".
"Tatííí, Praha je známá tím, že tady sídlí pana prezident a že tu prodávají matrjošky, viď?": snaží se mi předat nějaké informace dcera a já si říkám, že je vezmu raději do jídelny nejslavnějšího výrobce hamburgerů. Otevřeme dveře a ven nás doslova vyžene šílený smrad, mastnota a davy tlustých lidí. Radši jdeme na slíbený trdelník. Posadíme se k tomu na lavičku, což jsme samozřejmě neměli dělat. Během patnácti minut nás otravuje pět žebráků. Asi vypadám v té bundě bohatý. Pak mi křiváka pokálí holub a já uprosím jednu mladou hezkou prodavačku o ubrousky. Malá na mě přísně kouká, ona si tatínka už takhle malá hrozně hlídá a je chvilku naštvaná.
Musíme někam, kde není tolik lidí. Vezmeme to směr Národní divadlo, ale tam zase stojíme asi deset minut na semaforech. Nejlíp je nakonec na nábřeží, kde se natáčí většina současných českých detektivek. Žádné mrtvoly, mimo několika holubů nepotkáváme a čeká nás poslední památka. Karlův most. Míjíme padesátihlavý dav asijských turistů, kteří mávají selfie tyčemi tak, že připomínají invazi nějaké armády. Synek, Asphyx junior pomáhá jedné zamilované dvojici s fotkou u zábradlí se zámky, zavěšených a "navěky" zamčených po vzoru Paříže. Původně jsem osloven já, ale nejsem schopen obrovský telefon ovládat. Zkoušíme se prodrat davem lidí po mostě, ale ve třetině to vzdáváme.
"Tatííí, proč tu tolik lidí žebrá?": ptá se mě dcerunka a já nevím jak jí to mám vysvětlit. Sedí před námi pán se třemi psy a protože u sebe nemám už žádné peníze, tak se vymlouvám, že já bych tři psy neuživil a jdeme radši dál. Nějaká Němka hází do klobouku tisícovku. Syn si všimne, že se žebrák usmál, ihned peníze schoval a zase nasadil smutný výraz nekonečného utrpení. Za rohem potkám jednu punkerku se štěnětem bojového psa, který už teď, i přes svoji roztomilost, musí sežrat půlku krávy na posezení. Toho bych taky neuživil a slečny se budu muset jednou na koncertě zeptat (potkávám ji docela často), kolik to sype, protože by to pro jednoho fotra od rodiny mohl být třeba dobrý přivýdělek.
Následuje dalších pár dotazů na zaručeně thajské masáže se zakončením. Malý chce vědět, co to je to zakončení a malá tvrdí, že když jsou lidi turisti, že si musí odpočinout, tak je to prý masáž se spánkem. Už nevysvětluju nic, beru děti za ruce, rozepínám si teplem křiváka a těším se do vlaku. Nasedáme a do kupé naleze asi dvou a půl metrový chlap s vizáží dřevorubce, který pije jedno pivo za druhým. Je to dobrák, taky otec od dvou dětí, tak se dáváme do řeči, dokonce dostanu dvě piva, děti nějaké čokoládové bonbóny (Ukrajinci je mají stejně nejlepší na celém světě!).
Doma nás čeká manželka, děti vletí do dveří. "Mamííí, mamííí, tátovi to neskutečně sluší, nedal paníze žebrákovi a měl dvě piva..jo a ta bunda je super, říkám jí odteď křiváček!": švitoří dcera. "Tak koukám, že jste si to užili!": směje se na mě má opora, žena a milenka v jedné osobě. Kývnu souhlasně hlavou, ještě se chvilku natřásám oblečený ve svém dárku. Návrat křiváka se opravdu vydařil. Nosím ho od té doby, jak to jen jde. A vůbec mi nevadí, že nejsem podobný James Deanovi, ale spíš tomu starému motorkářovi z pumpy. Tohle je srdcová bunda, ta se jen tak neopouští.
Chvíli mi mámina hláška vrtala hlavou, ale pak jsem si řekl, že kdy jindy, když ne teď. Taky jsem potkal na benzínové pumpě pár postarších motorkářů, kteří měli křiváky na sobě a hlavně... já mám pro tuhle bundu slabost. Vyhledal jsem si tak na internetu dva obchody, kdy jeden neodpovídal na mé dotazy ohledně velikostí. Celý plán dostával přesné obrysy a neodradila mě ani připomínka kamaráda z Teplic, který směle prohlásil, že tak velká kráva, ze které by mi mohli ušít křiváka, se ještě nenarodila. Chtěl jsem vyrazit 18. listopadu, pár dní před svými narozeninami. Děti měly prázdniny, spojil jsem tedy příjemné s užitečným.
Vydali jsme se vlakem, muselo to všechno být co nejvíc jako v dávných dobách, kdy jsem si jel pro svoji první bundu. Svačiny s sebou, obě děti s dobrou náladou. A už si to svištíme do hlavního města, kde je kousek od Václavského náměstí obchod Metalshopu. Mám vytištěnou mapu, protože mám období, kdy mě technika štve a chytrý telefon je hozený někde pod hromadami papírů na mém stole. Syn se diví ožralým bezdomovcům v Plzni na nádraží. Nechápe, proč nejdou jinam. Zkuste to vysvětlit desetiletému klukovi. Malá, dcerka moje křehoulinká, druhá z dvojčat, zase nechce jít sama na záchod ve vlaku. Bojí se opilého Poláka jedoucího s lahví vodky někam na východ.
Už u Rokycan sníme řízky od manželky, všechno vypijeme a syn se směje nějakému pánovi, co nemůže doběhnout vlak. Dělá na něj posunky. Měl bych ho asi výchovně napomenout, ale přidávám se a v podobné náladě dojedeme až na hlavní nádraží v Praze. Jdeme pěšky, mezi davy turistů až na Václavské náměstí. Vlezeme do pasáže, sejdeme po schodech a v obchodě nás přivítá slovenský prodavač. Všichni jsou zde milí, akorát nemají přesně ten druh křiváka, který jsem chtěl. Dcera pobíhá okolo, nadšená, cože to všechno metalistky nosí. Zkouší si pár věcí, ale jsme tu kvůli mě, tak má smůlu.
"V tejto velikosti máme z kože jen tuto bundu": říká mi prodavač, když už jsem skoro zoufalý a proklínám svoji náklonnost k dobrému jídlu a pivu. Pak uvidím velikost XXXXL a rozzáří se mi oči. "Teda tati, musíš mi slíbit, že budeš chodit v křivákovi jenom s maminkou, protože ti to neskutečně sluší": září dcerka a já opravdu musím složit slib. Jinak si prý bundu nesmím koupit a jak známo, tak tátové by se pro své dcery rozkrájeli. "Zabili sviňu, velkú sviňu a z kožy udělali tátovi bundu": pokouší se o slovenštinu syn a malá ho hned opravuje, že sviňa není kráva, ale prase. Vypadá to, že jsem našel svého druhého křiváka v životě. Padne mi jak ulitý.
Platím, fotím ještě syna na památku s dvěma figurínami Kiss a jdu se do pasáže převlíknout. Trošku to připomíná scénu z filmu Bony a klid, jak tam tak stojím s tou igelitkou. Děti to nějak vycítí a chtějí koupit slíbený trdelník. Vyrážíme, já už v nové bundě, do pražských ulic. Nebyl jsem zde už docela dlouho, jezdím do Prahy už jen na koncerty a nebo pracovně, ale byla dovolená a tak jsem se ujal role průvodce a vyprávěl dětem všechno, co znám. Kdysi, jako malému mi dal děda knihu fotografií od Karla Plicky a tak mám vše perfektně nacvičené. Nejdřív jdeme na Orloj, koukáme po domech a malý se pořád diví, proč ve výlohách sedí tolik lidí a nechává si okusovat nohy v akváriích od rybiček. "Tam musí být ale smradu, jako když si po tělocviku s klukama sundáme boty i ponožky".
"Tatííí, Praha je známá tím, že tady sídlí pana prezident a že tu prodávají matrjošky, viď?": snaží se mi předat nějaké informace dcera a já si říkám, že je vezmu raději do jídelny nejslavnějšího výrobce hamburgerů. Otevřeme dveře a ven nás doslova vyžene šílený smrad, mastnota a davy tlustých lidí. Radši jdeme na slíbený trdelník. Posadíme se k tomu na lavičku, což jsme samozřejmě neměli dělat. Během patnácti minut nás otravuje pět žebráků. Asi vypadám v té bundě bohatý. Pak mi křiváka pokálí holub a já uprosím jednu mladou hezkou prodavačku o ubrousky. Malá na mě přísně kouká, ona si tatínka už takhle malá hrozně hlídá a je chvilku naštvaná.
Musíme někam, kde není tolik lidí. Vezmeme to směr Národní divadlo, ale tam zase stojíme asi deset minut na semaforech. Nejlíp je nakonec na nábřeží, kde se natáčí většina současných českých detektivek. Žádné mrtvoly, mimo několika holubů nepotkáváme a čeká nás poslední památka. Karlův most. Míjíme padesátihlavý dav asijských turistů, kteří mávají selfie tyčemi tak, že připomínají invazi nějaké armády. Synek, Asphyx junior pomáhá jedné zamilované dvojici s fotkou u zábradlí se zámky, zavěšených a "navěky" zamčených po vzoru Paříže. Původně jsem osloven já, ale nejsem schopen obrovský telefon ovládat. Zkoušíme se prodrat davem lidí po mostě, ale ve třetině to vzdáváme.
"Tatííí, proč tu tolik lidí žebrá?": ptá se mě dcerunka a já nevím jak jí to mám vysvětlit. Sedí před námi pán se třemi psy a protože u sebe nemám už žádné peníze, tak se vymlouvám, že já bych tři psy neuživil a jdeme radši dál. Nějaká Němka hází do klobouku tisícovku. Syn si všimne, že se žebrák usmál, ihned peníze schoval a zase nasadil smutný výraz nekonečného utrpení. Za rohem potkám jednu punkerku se štěnětem bojového psa, který už teď, i přes svoji roztomilost, musí sežrat půlku krávy na posezení. Toho bych taky neuživil a slečny se budu muset jednou na koncertě zeptat (potkávám ji docela často), kolik to sype, protože by to pro jednoho fotra od rodiny mohl být třeba dobrý přivýdělek.
Následuje dalších pár dotazů na zaručeně thajské masáže se zakončením. Malý chce vědět, co to je to zakončení a malá tvrdí, že když jsou lidi turisti, že si musí odpočinout, tak je to prý masáž se spánkem. Už nevysvětluju nic, beru děti za ruce, rozepínám si teplem křiváka a těším se do vlaku. Nasedáme a do kupé naleze asi dvou a půl metrový chlap s vizáží dřevorubce, který pije jedno pivo za druhým. Je to dobrák, taky otec od dvou dětí, tak se dáváme do řeči, dokonce dostanu dvě piva, děti nějaké čokoládové bonbóny (Ukrajinci je mají stejně nejlepší na celém světě!).
Doma nás čeká manželka, děti vletí do dveří. "Mamííí, mamííí, tátovi to neskutečně sluší, nedal paníze žebrákovi a měl dvě piva..jo a ta bunda je super, říkám jí odteď křiváček!": švitoří dcera. "Tak koukám, že jste si to užili!": směje se na mě má opora, žena a milenka v jedné osobě. Kývnu souhlasně hlavou, ještě se chvilku natřásám oblečený ve svém dárku. Návrat křiváka se opravdu vydařil. Nosím ho od té doby, jak to jen jde. A vůbec mi nevadí, že nejsem podobný James Deanovi, ale spíš tomu starému motorkářovi z pumpy. Tohle je srdcová bunda, ta se jen tak neopouští.
