Střídáme se s bráchou ve frontě na kapry. Jsem zrovna na řadě, mrznu a podupávám, abych se aspoň trošku zahřál. "Mrdat ryby": prohlásí za mnou známý hlas. Prcalík, kterého máma vyslala taky pro vánoční večeři. "Nejhorší je, že já ryby nejím, já se jako dítě jednou hodně dusil, dokonce sem byl i v nemocnici": říkám kamarádovi a spousta nám podobných před káděmi s vystresovanými šupináči souhlasně přikyvuje. Jeden kluk, který hned podle džínových bund a vytahaných svetrů pozná s kým má tu čest, vyndá placatku rumu - metly vždycky držely při sobě. Zavdáme si všichni, po chvilce kupujeme, pro co nás poslali, na mě stříkne krev od zaříznutého nože, protože u nás nikdo kapra zabít neuměl a už si nesu v síťovce zabalené kusy ještě trošku cukajícího masa.
Máme stejně, jako každý rok, sraz s naší partou hned po rozbalení dárků. Obcházíme příbuzné, všichni se ujišťujeme, že se máme rádi. A je v tom obrovský kus opravdovosti, krásy a rodové síly. Ne všichni kamarádi ale mají to štěstí. Jana, jejíž otec byl propuštěn po další hospitaci z věznice s lehkou ostrahou na vánoce domů. Kytka, pořád strádající obzvlášť o svátcích po svém mrtvém otci. Prcalík, který byl s mámou zase u štědrovečerní večeře sám, s tátou raději v Německu. Měl jsem vlastně obrovské štěstí, úplnou, i když ne ideální rodinu. Přesto už jsem se nemohl dočkat, až dojíme jídlo, rozbalíme dárky a budu moct ven.
Letos byl plán jasný. Vyzvedneme své holky, já se stavím ještě pro Janu a sejdeme se až na panelech. Máme na starosti s Kačenkou pití a tak po jedné rychlé a dychtivé akci u nich dole ve sklepě na starých matracích vytahujeme kárku, naložíme ji rumy, vodkou a každý přihodíme i batoh s dárky. Líbáme se ve větru, děláme si srandu, dolů z kopce musím svoji modrou vílu naložit a táhnout. Běžím, dělám že jsem závoďák, ona ječí, směje se, září. "Kubo, Smrťáčku můj, ty seš ten nejlepší kluk na světě...já jsem tak šťastná": křičí do tiché ulice. Za okny svítí stromečky, občas někdo cinká zvonky. Klasické vánoce devadesátých let. Potkáváme jednu starou dvojici, dědečka a babičku, zachumlané v kožešinách. Zdravíme je a oni nám mávají a přejí hezké svátky (a vám také, mladý pane, máte krásnou ženu! - gentlemansky prohodí pán a nám to přijde dokonalé).
Jana si vzala dlouhý vytahaný svetr a vypadá ten den k nakousnutí. Chvíli se na ni dívám asi moc mlsně, protože Káča si neodpustí vtipnou připomínku. Naše kamarádka neměla ani tenhle rok štěstí na kluky. Zájem o ní byl obrovský, o sexy samice vždycky bývá, ale když oni za ní chodili fakt samí debilové. Chvíli vezu holky na kárce obě dvě, ale jsou na mě se vším tím pitím těžké a tak dorazím na panely udýchaný a vyčerpaný. Musím si dát aspoň jedno pivo. Připíjíme na vánoce, na thrash, na všechny kamarády, kteří nejsou s námi. Pořád jsme trošku rozhození ze Sabatha, který měl nedávno infarkt a nemůže tu být kvůli zdraví, je to v nás, ale nikdo o něm ten večer nemluví. Nechceme kazit radost, že jsme spolu, že je Štědrý večer.
Dáváme si navzájem dárky, většinou knížky, kazety, CD a sem tam nějaké triko. Krásný je zvyk, se na dárky podepsat, aby všichni i po letech věděli, od koho jsou. Pijeme, pijeme a znovu pijeme. Jsme tady svobodní, sami za sebe, mladí, nespoutaní - bez televize, bez reklam, bez zbytečností. Vánoce roku 1992 patřily k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v životě do té doby zažil. Je půlnoc a musíme domů. Vyprovázím Káču až k nim před dům, ale nejdřív si naši noční, lehce opilou, procházku prodloužíme. Jdeme na všechna místa, kam spolu přes rok chodíme, všude si dáme pusu a litujeme, že zrovna tyhle svátky nejsou v létě, to by se daly dělat úplně jiné věci.
Tam vzadu v lese na Radouči je pořád jeden strom. Jako puberťák, když jsem začínal chodit s holkama, tak jsem je tam brával na samotu, opřel je o dub a ukazoval jim imaginární veverku v koruně. Pak jsem vždy dívku políbil a bylo. Kačenka dávno věděla, jak to provádím, dělali jsme si z mého triku legraci. Nesněžilo, ani nemrzlo. Jen vítr šuměl mezi neopadaným listím. Ukázal jsem nahoru, Kačenka se zakuckaným smíchem zaklonila hlavu, já jí dal pusu a ona pronesla do ticha opuštěného lesa: "Hele, támhle padá thrashová betlémská hvězda". Takhle šťastného kluka jste ten den nemohli potkat nikde na celém sídlišti. Co následovalo potom, si asi dovedete představit.
Jana si vzala dlouhý vytahaný svetr a vypadá ten den k nakousnutí. Chvíli se na ni dívám asi moc mlsně, protože Káča si neodpustí vtipnou připomínku. Naše kamarádka neměla ani tenhle rok štěstí na kluky. Zájem o ní byl obrovský, o sexy samice vždycky bývá, ale když oni za ní chodili fakt samí debilové. Chvíli vezu holky na kárce obě dvě, ale jsou na mě se vším tím pitím těžké a tak dorazím na panely udýchaný a vyčerpaný. Musím si dát aspoň jedno pivo. Připíjíme na vánoce, na thrash, na všechny kamarády, kteří nejsou s námi. Pořád jsme trošku rozhození ze Sabatha, který měl nedávno infarkt a nemůže tu být kvůli zdraví, je to v nás, ale nikdo o něm ten večer nemluví. Nechceme kazit radost, že jsme spolu, že je Štědrý večer.
Dáváme si navzájem dárky, většinou knížky, kazety, CD a sem tam nějaké triko. Krásný je zvyk, se na dárky podepsat, aby všichni i po letech věděli, od koho jsou. Pijeme, pijeme a znovu pijeme. Jsme tady svobodní, sami za sebe, mladí, nespoutaní - bez televize, bez reklam, bez zbytečností. Vánoce roku 1992 patřily k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v životě do té doby zažil. Je půlnoc a musíme domů. Vyprovázím Káču až k nim před dům, ale nejdřív si naši noční, lehce opilou, procházku prodloužíme. Jdeme na všechna místa, kam spolu přes rok chodíme, všude si dáme pusu a litujeme, že zrovna tyhle svátky nejsou v létě, to by se daly dělat úplně jiné věci.
Tam vzadu v lese na Radouči je pořád jeden strom. Jako puberťák, když jsem začínal chodit s holkama, tak jsem je tam brával na samotu, opřel je o dub a ukazoval jim imaginární veverku v koruně. Pak jsem vždy dívku políbil a bylo. Kačenka dávno věděla, jak to provádím, dělali jsme si z mého triku legraci. Nesněžilo, ani nemrzlo. Jen vítr šuměl mezi neopadaným listím. Ukázal jsem nahoru, Kačenka se zakuckaným smíchem zaklonila hlavu, já jí dal pusu a ona pronesla do ticha opuštěného lesa: "Hele, támhle padá thrashová betlémská hvězda". Takhle šťastného kluka jste ten den nemohli potkat nikde na celém sídlišti. Co následovalo potom, si asi dovedete představit.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
