"Už je tady zase ten debil": hlásí mi příchod podporučíka Mošny Kytka, který byl kouřit za školou. "Bude zelené vymývání mozků, achjo": odpovím já a vaří se mi krev v žilách. Byli jsme z naší party spolu s Kytkou asi největší pacifisti. Moje přesvědčení bylo ještě navíc umocněno nedávným neštěstím mého bratrance z druhého kolena, kterého nutili mazáci v Brně na vojně oplodňovat skříňku a spoustu dalších nechutností. Vše dokonce skončilo přeraženou páteří a rokem v nemocnici. Byl jsem na podporučíka Mošnu alergický odjakživa (chodil k nám už na základku). Tenhle malej zakomplexovanej zmetek nás mladý kluky lákal do armády způsobem, že by se za to nemusel stydět náborový vedoucí v nějaké šílené sektě.
Musíme po vyučování všichni do tělocvičny na internát. Smrdí to tam potem a neklidem. Podporučík Mošna není moc vidět a tak si vyleze na švédskou bednu. Učitelky nás okřikují, pan ředitel vyhrožuje, jenže už je dávno po plyšové revoluci a my je máme na háku. Vytahujeme s Kytkou dva papíry formátu A3, které jsme ukradli v učebně technického kreslení. Červenou tuží nakreslený nápis MAKE LOVE, NOT WAR. Připadáme si jako dva hippiesáci, rebelové. Mošna nás uvidí, zasměje se takovým tím hadovitým úsměvem, jakým se smějí slizáci a jen jako nějaký vůdce pokyne řediteli. Ten nás vytáhne na chodbu, chvilku prská něco o tom, že jsme to přehnali a pak nám naše improvizované protestní plakáty vztekle roztrhá. Na téhle škole socialismus bujel ještě dlouhá léta po převratu.
"Měl ty papíry ještě sežrat, debil": prohlásí Kytka a po návratu do haly se hrneme dopředu. Bylo mi sedmnáct, ve škole jsem neměl žádné problémy, mimo pár klukovin jsem držel hubu a krok, ale Mošna mi dokázal zvednout tlak. "Tak pánové, budoucí vojíni, armáda vás chce! Dostanete skvělý plat, byty, holky na vaši uniformu poletí...hahahaha, co si přát víc?!": haleká zelenej mozek a když se nadechuje a je chvilku ticho, proneseme s Kytkou hodně nahlas: "A taky budete moct zabíjet lidi". Mošna pak chvilku koktá, protože jsme mu narušili řeč a třídní učitelka si jde stoupnout za nás a prskavě nám šeptá slova o tom, že si to s námi vyřídí. Je mi to tak nějak jedno.
Za měsíc jsou třídní schůzky a máma přijde domů s brekem. Celý učitelský sbor nás s Kytkou pořád pomstychtivě zkouší, ale na nás si nepřijdou, jsme tak trošku šprti. Je to druhý psychický teror, který v životě zažívám a chci z té pakárny ven. Každý den odpoledne na mě čekává Kačenka před školou a líbáme se cestou na kolech, když jedeme přes Škodovku podél kolejí. Někdy nás honí drážní policie, občas starý hlídač, ale naše bicykly jsou poháněny mládím, na nás si nepřijdou. Je to dobrodružství. Ve škole je to horší. Naštval jsem Mošnu, kamaráda pana ředitele. Chce se na nás omluva, ale já jsem se zatvrdil. Podruhé v životě jsem si šel za svým (poprvé to bylo s tričkem Cannibal Corpse), proti proudu. "Smrťáčku, vždyť nedostuduješ, máš to za dva roky, to už se dá vydržet": říkávala mi Kačenka a já věděl, že má pravdu. Přesto jsem si stál na svém.
Nemám s armádou problém, vím, že je potřeba, ale přišlo mi v tom mém mladém bláznovství, že je celá vojenská služba úplně k ničemu. Kluci mi vyjadřovali podporu, Prcalík si sehnal od známého doktora modrou knížku, jenže naši byli moc poctiví a Kytka neměl nikoho, kdo by se za něj postavil. Nedalo se nic dělat, museli jsme k odvodům. Paní učitelka nás dopředu v kabinetu oba upozornila - vyhrožovala, že se máme slušně obléct, protože je to pro každého mladého muže slavná událost. Kladla nám na srdce, abychom se chovali spořádaně. Vzal jsem si džísku s Vader, polorozpadlé kecky a džíny, v kterých mi bylo vidět skoro vše. Vlasy jsem si naschvál nemyl a když jsme pak šli s Kytkou do kulturáku, kde se v malém sále celé tohle nesmyslné šílenství odehrávalo, dodávali jsme si sílu navzájem texty od Debustrolu a Arakainu.
Musíme po vyučování všichni do tělocvičny na internát. Smrdí to tam potem a neklidem. Podporučík Mošna není moc vidět a tak si vyleze na švédskou bednu. Učitelky nás okřikují, pan ředitel vyhrožuje, jenže už je dávno po plyšové revoluci a my je máme na háku. Vytahujeme s Kytkou dva papíry formátu A3, které jsme ukradli v učebně technického kreslení. Červenou tuží nakreslený nápis MAKE LOVE, NOT WAR. Připadáme si jako dva hippiesáci, rebelové. Mošna nás uvidí, zasměje se takovým tím hadovitým úsměvem, jakým se smějí slizáci a jen jako nějaký vůdce pokyne řediteli. Ten nás vytáhne na chodbu, chvilku prská něco o tom, že jsme to přehnali a pak nám naše improvizované protestní plakáty vztekle roztrhá. Na téhle škole socialismus bujel ještě dlouhá léta po převratu.
"Měl ty papíry ještě sežrat, debil": prohlásí Kytka a po návratu do haly se hrneme dopředu. Bylo mi sedmnáct, ve škole jsem neměl žádné problémy, mimo pár klukovin jsem držel hubu a krok, ale Mošna mi dokázal zvednout tlak. "Tak pánové, budoucí vojíni, armáda vás chce! Dostanete skvělý plat, byty, holky na vaši uniformu poletí...hahahaha, co si přát víc?!": haleká zelenej mozek a když se nadechuje a je chvilku ticho, proneseme s Kytkou hodně nahlas: "A taky budete moct zabíjet lidi". Mošna pak chvilku koktá, protože jsme mu narušili řeč a třídní učitelka si jde stoupnout za nás a prskavě nám šeptá slova o tom, že si to s námi vyřídí. Je mi to tak nějak jedno.
Za měsíc jsou třídní schůzky a máma přijde domů s brekem. Celý učitelský sbor nás s Kytkou pořád pomstychtivě zkouší, ale na nás si nepřijdou, jsme tak trošku šprti. Je to druhý psychický teror, který v životě zažívám a chci z té pakárny ven. Každý den odpoledne na mě čekává Kačenka před školou a líbáme se cestou na kolech, když jedeme přes Škodovku podél kolejí. Někdy nás honí drážní policie, občas starý hlídač, ale naše bicykly jsou poháněny mládím, na nás si nepřijdou. Je to dobrodružství. Ve škole je to horší. Naštval jsem Mošnu, kamaráda pana ředitele. Chce se na nás omluva, ale já jsem se zatvrdil. Podruhé v životě jsem si šel za svým (poprvé to bylo s tričkem Cannibal Corpse), proti proudu. "Smrťáčku, vždyť nedostuduješ, máš to za dva roky, to už se dá vydržet": říkávala mi Kačenka a já věděl, že má pravdu. Přesto jsem si stál na svém.
Nemám s armádou problém, vím, že je potřeba, ale přišlo mi v tom mém mladém bláznovství, že je celá vojenská služba úplně k ničemu. Kluci mi vyjadřovali podporu, Prcalík si sehnal od známého doktora modrou knížku, jenže naši byli moc poctiví a Kytka neměl nikoho, kdo by se za něj postavil. Nedalo se nic dělat, museli jsme k odvodům. Paní učitelka nás dopředu v kabinetu oba upozornila - vyhrožovala, že se máme slušně obléct, protože je to pro každého mladého muže slavná událost. Kladla nám na srdce, abychom se chovali spořádaně. Vzal jsem si džísku s Vader, polorozpadlé kecky a džíny, v kterých mi bylo vidět skoro vše. Vlasy jsem si naschvál nemyl a když jsme pak šli s Kytkou do kulturáku, kde se v malém sále celé tohle nesmyslné šílenství odehrávalo, dodávali jsme si sílu navzájem texty od Debustrolu a Arakainu.
Mirka nemohla, ale Kačenka se utrhla ze školy. Řekla, že má nějaké ty ženské problémy a držela nás oba dva za ruce. Líbal jsem ji před dveřmi, Kytka kouřil a tak trošku nám záviděl. "Držím vám palce kluci...Kubo, já nechci, abys šel na vojnu, já to bez tebe tak dlouho nevydržím": šeptala mi do ucha a my působili v tom davu jako dvě modré vrány. Ostatní kluci byli oblečeni slušně. Čekala nás nejdřív přednáška, pak lékařská prohlídka a nakonec předstoupení před komisi.
"Ty vole to jsou kecy, kam na to chodí!": komentoval Kytka prvních několik vět v přednáškovém sále. Byl tam takovej velkej Mošna, stejnej debil, ale aspoň nezadrhával v řeči. Nevnímal jsem ho, představoval jsem si, jak jsem někde na vojně uprostřed Moravy na kavalci, kolem mě dvacet kluků a jak na mě Kačenka dávno zapomněla. Kytka do mě drkl, vymývání mozků dávno skončilo. Čekali nás doktoři. Seděli jsme uprostřed chodby na dřevěných židlích, všichni ve slipech nebo trenýrkách, no pohled pro bohy. Vzduchem létaly zaručené recepty, jak se vojně vyhnout, ale já byl pořád nějak mimo. První šel na řadu Kytka, který měl obrovské štěstí. Natrefil na svého dětského lékaře (spolužák ze střední jeho zemřelého táty), který vypomáhal u odvodů. Vzal si ho stranou a dali dohromady diagnózu, za kterou by se nemusel stydět žádný starý nemocný veterán. Otevřely se dveře a Kytka se smál na celé kolo. Měl vyhráno. Mě se roztřásla kolena.
Musel jsem dělat dřepy, pak stát na jedné noze. Byl jsem v kondici, kdy bych byl schopen za karate reprezentovat Českou republiku na olympiádě a mé stesky mi nikdo nevěřil. Pak mě takový mladý doktůrek vzal za plentu a bez varování mi šáhl mezi nohy. Vyjekl jsem a reflexivně mu dal pěstí. Nemohl jsem za to, měl mi něco říct. Dokonce jsem se omluvil, ale všichni na mě koukali jako na nějakého násilníka. Pak si něco dlouze šeptali a pustili mě beze slov ven. Celé to na mě působilo hrozně divně. Konečně jsem se při odchodu otočil za sebe a tam seděl ten starej slizkej had podporučík Mošna a zase se usmíval. Začala se ve mě opět vařit krev.
Stojím před komisí, pořád ve slipech, to aby nás ještě víc ponížili a odehrává se následující rozhovor.
Předseda komise, mozek velký zelený:
"Vy jste zde uvedl, že jste pacifista, proč?"
Já:
"Nemám rád válku, nemám rád zbraně a zabíjení!"
Předseda:
"Hm, vy sportujete.?"
Já:
"Ano."
Předseda:
"Tak to bych pro vás měl skvělou nabídku, sháníme k výsadkářům, k naší elitě, nové chlapce."
Já:
"No, jestli můžu prosit, tak já bych radši k lučišníkům."
Předseda s vážnou tváří:
"Nevím o tom, že bychom takový oddíl v armádě měli."
Já:
"Tak pak mě napadá už jen vozová hradba."
Předseda, kterému konečně došlo, že si z něj dělám srandu:
"Cožeeeee?"
Pak přijde do místnosti Mošna, něco mu pošeptá a je mi zděleno, že si na mě armáda smlsne, že na takový jako jsem já se všichni těší. A že mi vyberou něco opravdu speciálního. Bylo mi řečeno, že jsem pro ně vojínem, který odmítl poslušnost. Pomyslel jsem si něco o zadku, zasalutoval a řekl: "Za císaře pána a jeho rodinu!". Pak mě vyhodili ze sálu.
Měl jsem ještě sto chutí zopakovat akci jednoho mého spolužáka, který se do armády dokonce těšil, ale nechtěli mu splnit jeho tankistický sen (miloval seriál Čtyři z tanku a pes - taky jsme mu říkali podle jejich psa - Šarik) a tak jim prohodil psací stroj oknem. Nevzali ho a i přes protesty dostal modrou na hlavu.
Ani nevím, jak jsem se dostal ven z kulturáku. Kytka mi pořád něco říkal, smál se a utěšoval mě. Já začal přemýšlet nad civilní službou. Kačenka měla slzy v očích a šli jsme se radši opít do hospody U Dubu. Tam seděl v rohu Sabath, majitel staré modré knížky, který se hned rozvyprávěl o dávných časech, o PTP. Doma mi otec řekl, že pro mě stejně bude asi civilka lepší, protože s mojí náturou a povahou bych byl určitě pořád zavřenej.
Uplynulo ale ještě mnoho let a civilní službu jsem si odkroutil až ve svém novém, plzeňském životě. Přišel mi dokonce povolávací rozkaz, poslaný rovnou do všech těch ošklivých událostí, co v mém životě následovaly po maturitě. Byl jsem povolán do Opavy, do nějaké malé jednotky. Musel jsem ukecat v Boleslavi jednu nadrženou zelenou vojandu, aby udělala takový menší podvod, to abych vůbec na civilku mohl. Slíbil jsem jí rande, které se nikdy nekonalo, zaplatil tisícovku a dostal jsem papír, že na mě nemá armáda žádné právo. Opil jsem se z radosti.
Pokaždé, když jsem dlouhá léta potkával (už důchodce) podporučíka Mošnu, měl jsem sto chutí mu přerazit čelist. Nemělo to ale cenu, už jsem nikdy nemusel být vojínem, který by odmítal poslušnost. Jsem taky slušně vychovaný a tak jsem si vždy jen pořádně odplivl.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
"Ty vole to jsou kecy, kam na to chodí!": komentoval Kytka prvních několik vět v přednáškovém sále. Byl tam takovej velkej Mošna, stejnej debil, ale aspoň nezadrhával v řeči. Nevnímal jsem ho, představoval jsem si, jak jsem někde na vojně uprostřed Moravy na kavalci, kolem mě dvacet kluků a jak na mě Kačenka dávno zapomněla. Kytka do mě drkl, vymývání mozků dávno skončilo. Čekali nás doktoři. Seděli jsme uprostřed chodby na dřevěných židlích, všichni ve slipech nebo trenýrkách, no pohled pro bohy. Vzduchem létaly zaručené recepty, jak se vojně vyhnout, ale já byl pořád nějak mimo. První šel na řadu Kytka, který měl obrovské štěstí. Natrefil na svého dětského lékaře (spolužák ze střední jeho zemřelého táty), který vypomáhal u odvodů. Vzal si ho stranou a dali dohromady diagnózu, za kterou by se nemusel stydět žádný starý nemocný veterán. Otevřely se dveře a Kytka se smál na celé kolo. Měl vyhráno. Mě se roztřásla kolena.
Musel jsem dělat dřepy, pak stát na jedné noze. Byl jsem v kondici, kdy bych byl schopen za karate reprezentovat Českou republiku na olympiádě a mé stesky mi nikdo nevěřil. Pak mě takový mladý doktůrek vzal za plentu a bez varování mi šáhl mezi nohy. Vyjekl jsem a reflexivně mu dal pěstí. Nemohl jsem za to, měl mi něco říct. Dokonce jsem se omluvil, ale všichni na mě koukali jako na nějakého násilníka. Pak si něco dlouze šeptali a pustili mě beze slov ven. Celé to na mě působilo hrozně divně. Konečně jsem se při odchodu otočil za sebe a tam seděl ten starej slizkej had podporučík Mošna a zase se usmíval. Začala se ve mě opět vařit krev.
Stojím před komisí, pořád ve slipech, to aby nás ještě víc ponížili a odehrává se následující rozhovor.
Předseda komise, mozek velký zelený:
"Vy jste zde uvedl, že jste pacifista, proč?"
Já:
"Nemám rád válku, nemám rád zbraně a zabíjení!"
Předseda:
"Hm, vy sportujete.?"
Já:
"Ano."
Předseda:
"Tak to bych pro vás měl skvělou nabídku, sháníme k výsadkářům, k naší elitě, nové chlapce."
Já:
"No, jestli můžu prosit, tak já bych radši k lučišníkům."
Předseda s vážnou tváří:
"Nevím o tom, že bychom takový oddíl v armádě měli."
Já:
"Tak pak mě napadá už jen vozová hradba."
Předseda, kterému konečně došlo, že si z něj dělám srandu:
"Cožeeeee?"
Pak přijde do místnosti Mošna, něco mu pošeptá a je mi zděleno, že si na mě armáda smlsne, že na takový jako jsem já se všichni těší. A že mi vyberou něco opravdu speciálního. Bylo mi řečeno, že jsem pro ně vojínem, který odmítl poslušnost. Pomyslel jsem si něco o zadku, zasalutoval a řekl: "Za císaře pána a jeho rodinu!". Pak mě vyhodili ze sálu.
Měl jsem ještě sto chutí zopakovat akci jednoho mého spolužáka, který se do armády dokonce těšil, ale nechtěli mu splnit jeho tankistický sen (miloval seriál Čtyři z tanku a pes - taky jsme mu říkali podle jejich psa - Šarik) a tak jim prohodil psací stroj oknem. Nevzali ho a i přes protesty dostal modrou na hlavu.
Ani nevím, jak jsem se dostal ven z kulturáku. Kytka mi pořád něco říkal, smál se a utěšoval mě. Já začal přemýšlet nad civilní službou. Kačenka měla slzy v očích a šli jsme se radši opít do hospody U Dubu. Tam seděl v rohu Sabath, majitel staré modré knížky, který se hned rozvyprávěl o dávných časech, o PTP. Doma mi otec řekl, že pro mě stejně bude asi civilka lepší, protože s mojí náturou a povahou bych byl určitě pořád zavřenej.
Uplynulo ale ještě mnoho let a civilní službu jsem si odkroutil až ve svém novém, plzeňském životě. Přišel mi dokonce povolávací rozkaz, poslaný rovnou do všech těch ošklivých událostí, co v mém životě následovaly po maturitě. Byl jsem povolán do Opavy, do nějaké malé jednotky. Musel jsem ukecat v Boleslavi jednu nadrženou zelenou vojandu, aby udělala takový menší podvod, to abych vůbec na civilku mohl. Slíbil jsem jí rande, které se nikdy nekonalo, zaplatil tisícovku a dostal jsem papír, že na mě nemá armáda žádné právo. Opil jsem se z radosti.
Pokaždé, když jsem dlouhá léta potkával (už důchodce) podporučíka Mošnu, měl jsem sto chutí mu přerazit čelist. Nemělo to ale cenu, už jsem nikdy nemusel být vojínem, který by odmítal poslušnost. Jsem taky slušně vychovaný a tak jsem si vždy jen pořádně odplivl.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
