"Tetičky, mé zlaté tetičky, vy jste tak maličký, tak miloučký a já vás mám tak rád!": prozpěvuji si takhle v sobotu ráno při návštěvě mých krásných pohádkových tet. Dostávám balík se sladkostmi, jakoby mi bylo pořád pět let. Stojí tu před nimi ale dnes sedmnáctiletý kluk, s dlouhými vlasy, těžkými brýlemi. Na sobě mám manžestráky, který mě neskutečně svědí úplně všude a košili. Kravatu jsem si vyřval, odmítl. Hnědá čupřina, udržovaná jen mými kamarádkami občasným zastřihnutím, je stažena do ohonu. Když jdu ze studeného kamenného studeného záchoda, zahlédnu se po dlouhé době zase jednou v zrcadle. "Není to tak hrozný": pomyslím si, udělám na sebe nějaký ksicht a vrátím se na malinkatou oslavu s celou rodinou.
Tetičky nosí na stůl pečené dobroty, já upíjím džus, jsem hodný chlapec. Povídáme, co škola, co budu dělat po maturitě, jestli mám děvče. "Mám, mám tetičky moje milé, je to dcera veterináře": dělám si srandu a obě dámy hned ví, o kom je řeč, protože Boleslav je malý město a tety mají ve svém věku radary úplně všude. Následuje oběd, křupavá husa, obrovská jako celý stůl. "Jeho táta, tvýho budoucího tchána, byl taky v lágru a nakonec chudák nepřežil": dozvídám se ještě, ale myšlenkami už jsem někde úplně jinde. Oslava mých, Smrťákových narozenin, je velká věc, na kterou se celá parta chystá jako na příjezd papeže.
Vždycky, když jsem odcházel od svých tet, měl jsem dobrou náladu. Přes ty všechny hrůzy, přes ten nespravedlivý osud, byly mé příbuzné pokaždé ve veselé náladě a popovídal jsem si s nimi jako s nikým jiným. Odvedu mámu a bráchu domů, převléknu se do džínů, které pak ještě ve sklepě vyměním za druhé, víc roztrhané. K tomu džíska, čínské kecky a nejdřív musím k Prcalíkovi. Ten mi s oslavou pomáhá. Zvoním u nich a nakládáme v garáži kárku s lahváči, rumem, vodkou, různými masitými jídly, okurkami...a do toho začne pršet. "No, tak jak jsme mladý, tak s tímhle nikdo nepočítal": řekne Prcalík a vypadá zamyšleně. Nakonec mi řekne, ať přikreju kárku igelitem a odvezu vše na panely.
Jak zmoklé slepice vypadají naše holky, které všechny obzvoním a ihned mi pomáhají. Jen Kačenka, ta se prý někde zdržela. Od rodičů jsem dostal horské kolo, byl jsem až zaskočený, protože v té mé pubertě, jsme si zase tolik poslední dobou nerozuměli. Dobíhá nás Prcalík, vede s sebou Sabatha, který mi hned bere jeden rum a loká si opravdu pořádně. "Jsem tvoje záchrana, kámo!": usměje se a dozvím se, že má pro mě vojenský stan. Oddychnu si úlevou. Mé deštivé narozeniny jsou zachráněny. Děvčatům, u kterých mi pořád není nějak úplně jasno, proč s námi jsou (s diskofily, jezdícími v trojkových bavorácích a sázejících hromady peněz po hernách, by se měly rozhodně, co se týká momentální chudoby, o hodně lépe), drkotají zuby zimou.
Stejně, když o tom tak zpětně přemýšlím, ty naše krásky to s námi neměly vůbec lehké. Pořád jsme jen kecali o muzice, byli bez peněz, protože jsme všechno utratili za pivo a za CD, kazety, trička. Nemohly od nás čekat pohodlí, ani takovou tu pozlátkovou romantiku. Asi s námi byly proto, že jsme se pořád smáli, že jsme je nosili na rukou. Dodnes občas kroutím hlavou nad tím, co byly schopné pro nás obětovat, jak snášely ty naše řeči, staraly se o nás. Budiž pochváleny časy, kdy jsem vás všechny potkal, mé modré džínové víly!
Stejně, když o tom tak zpětně přemýšlím, ty naše krásky to s námi neměly vůbec lehké. Pořád jsme jen kecali o muzice, byli bez peněz, protože jsme všechno utratili za pivo a za CD, kazety, trička. Nemohly od nás čekat pohodlí, ani takovou tu pozlátkovou romantiku. Asi s námi byly proto, že jsme se pořád smáli, že jsme je nosili na rukou. Dodnes občas kroutím hlavou nad tím, co byly schopné pro nás obětovat, jak snášely ty naše řeči, staraly se o nás. Budiž pochváleny časy, kdy jsem vás všechny potkal, mé modré džínové víly!
Vykračuji si jak paša, obklopený holkama a najednou jsme na panelech. Tam už jsou kluci a tváří se hrozně tajemně. "Jako dělat garden party jak v tom seriálu Beverly Hills 90210 v listopadu, když bude padat sníh, to může napadnout jen tebe, Smrťáku": směje se Prcalík a já se cítím najednou opravdu jako chudý studentík, který má sice nejhezčí holku na světě a nejlepší kamarády pod sluncem, ale peněz moc nepobral. Přichází Sabath s nějakým strejdou, který nám klade na srdce, abychom mu stan nepoblili a nezapálili. "Jen pojíme kaviár, propláchneme se trošku šampaňským a poklábosíme o literatuře a stan pak vrátíme": zahlásí Kytka a podává pánovi rum. Ten do sebe vrazí panáka velkého jako půl lahve a jen něco zamručí.
Mezi kapkami deště poletují ve stylu pápěří sněhové vločky a já se zachumlám do svetru, který mi upletla babička v dobré víře, že ho budu nosit do školy (jenže je přesně takovej ten pravej, metalovej, vytahanej, promiň bábi, nikdy jsem ho ve škole neměl). Sklenice cinkají, ale něco tomu chybí. Jakoby všichni čekali, byli netrpěliví. Pak se v dálce, směrem od Debře objeví bílá škodovka, které říkala Kačenka důvěrně létající labuť. Za volantem její otec a už vystupují. Má nejkrásnější černá víla všehomíra snad ani neotevře dveře a už mi skáče do náruče. Líbačka zuřivá, až se tatínek odvrací, jak mu je stydno. "Tak kamaráde, tady máš od nás dárek, přejeme ti vše nejlepší!": pronese slavnostně. Kouknu dozadu na sedačky do auta a vidím tam balík, přikrytý deskou. "Ty vole, to je rodina, von dostal deky, to už je na veselku, tady je ruka v rukávě!": směje se Prcalík a všichni si nejdřív připijeme hluboko a rázně.
Vytáhnu opatrně tuhou a těžkou krabici. "A tady je rovnou dárek ode mě, to abys mohl přeříznout všechno, co kdy budeš chtít": podává mi nový krásný nůž Prcalík. Pak Kytka, který přijde s knihou o Slayer. Nemůžu se přes všechny ty gratulanty ke krabici dostat a je mi to už hloupý, ale jsou tu najednou holky, každá pusu, že bych se normálně červenal. "Kubo, Kubíčku, Smrťáku, ať jseš pořád takovej, jakej jsi": řekne Jana a podá mi knihu O životě a smrti, od Axela Muntheho, která mě pak v následujících letech dostane mnohokrát z absolutního dna. To ale na své narozeniny ještě nevím a tak jen upřímně a dojatě děkuju.
Prclinka, s albem Vader, mé oblíbené CD "Morbid Reich" (měl jsem zatím jen na kazetě), Mirka, která sama upletla krásnou teplou šálu s logem Slayer, kterou si hned beru na sebe. Nechce se mi s tím líbáním děvčat přestat, ale když uvidím oči své nádherné Kačenky, mám pohled najednou jen pro ni. Konečně se dostanu ke krabici, rozříznu ji nožem a jako nějaká krásná žena se přede mnou odhalí úplně nová, černá věž Panasonic (má druhá v životě, první byla Technics, koupená v Německu). "Co, cože, to je jako, fakt opravdu pro mě?": zadrhávám a jsem jako v nějakém snu. Kousek ode mě stojí pan otec, kývá rozvážně a spokojeně hlavou. Usmíváme se na sebe a já sice ještě chvilku blekotám něco o tom, že to je moc velký dárek a vůbec, ale už si představuji, jak si pustím první CD.
"Tak kamaráde, díky tomuhle bude opadávat sousedům keramika v koupelně, až to vohulíš na maximum": pročítá Kytka technické detaily na krabici a já si říkám, že tolik dárků jsem v životě snad ještě k narozeninám nedostal. Tak nějak v zápalu radosti skáču na potencionálního tchána a chci ho obejmout. Pak mi dojde, že mi chlapi tohle přece neděláme a raději ho poplácám s díky po ramenou. A už si mě odtahuje Kačenka stranou a že prý to není ještě všechno. Ve tmě, úplně nahoře celé té hromady panelů, je polo-roztržená igelitka. Prší do ní se sněhem, ale mám si tam vylézt, že tam je dárek od ní (ty další dostanu až někdy v noci, až budeme jen sami spolu).
Kačky táta se loučí a odváží moji novou hi-fi věž ze říše snů k nám domů. O všem naši věděli, všichni se na mě tak nějak krásně spikli. Musím se z toho všeho pořádně napít a vypiju skoro celého lahváče, když lezu nahoru. Jdu jeden panel po druhém, naschvál všechny napínám. Pak si stoupnu, v tom dešti, v tom zimomrazu a pozvednu igelitku nad hlavu, jako to dělávají lovci se svojí kořistí. Vypadne na mě zbrusu nové tričko Vader - Morbid Reich. Od minulých narozenin, kdy jsem dostal nášivku na záda, tak mám kompletně úplně vše, co se k tomuto albu a kapele vůbec dá sehnat. Nic nedám na prosby Kačenky, abych neblbnul, ale převlékám se v tom chladnu do nového. Když jsem do půl těla, ozve se celými panely, jako pleskání křídel, potlesk a provolávání slávy. Jsem v tu chvíli ten nejšťastnější vyhublý kluk na celém sídlišti.
Děkuji všem a když už je úplná deštivá tma, postupně se všichni opíjíme do němoty. Radoučí se vznáší smích a já moc dobře vím, že dneska se nemusím hlídat, že mám narozeniny a že už se to nebude nikdy opakovat. Má se spát u Kytky, jehož máma má nového přítele a je u něj. Je pravdou, že jsem několikrát ten večer padl z panelů rovnou na hubu, že mé nové tričko bylo špinavé jako po zápasu v bahně a že nůž půjčený Kytkovi způsobil vyřezaný pentagram do stanu, ale je také pravda, že se na tuhle oslavu vzpomínalo dlouhá léta. Chudí penězi, ale ve vzájemné metalové soudržnosti, se naše parta zdála silnější než dřív. Měli jsme si užít ještě dva krásné roky, než nás osud začal proklínat svojí odvrácenou stranou. To jsem ale tenkrát ještě nevěděl.
Jediného, koho jsme od kazeťáku, s na moji počest puštěnými Vader, nemohli dostat, byl Kytka. V opilosti nám tvrdil, že ho tam máme nechat, že radši umrzne. Jak už to tak intoxikovaní dělávají, začal brečet, vracela se mu smrt jeho táty, ale to já už neslyším. Mirka nám půjčí klíče, abych si nekazil narozeniny a jdeme ke Kytkům domů s Kačenkou jako první. Zalezeme do ložnice a dostanu slíbené překvapení, o kterém se mi do té doby ani nesnilo. Jen z dálky slyšíme, jak přijdou ostatní.
"Je ti sedmnáct, Smrťáku, ještě dva roky, až bude i mě a vezmeme se": šeptá mi v peřinách Kačenka do ucha a já si v tu chvíli uvědomím, že jsem sice chudý jako kostelní myš, jako mnich, který se vzdal všech hmotných statků, ale zároveň mám úplně vše, co si můžu přát. (O svatbě vůbec nepřemýšlím, beru ji jako automatickou věc, která se stane, až bude čas. Počítám s tím a chci být s Kačenkou navěky, to už dávno vím, jsem si s tím jistý) Jsem s nádhernou, chytrou a jako nebesa hodnou holku, jsem s kamarády, s kterými bychom byli pro sebe ochotni položit život. Má víla mě hladí po vlasech a já se i přesto, že nejsem, cítím krásný. Je úžasné, že ona si myslí, že fešák jsem. Sám se tomu pořád divím a nedokážu to pochopit.
Chvíli si představuji, že se na nás koukám jakoby shora. Vidím pod sebou andělskou, tmavovlasou holku, co má lehce pokrčené koleno a pod odhrnutou peřinou prdýlku k zulíbání. "Jo, jsem šťastnej, hergot, já jsem tak šťastnej": myslím si, že říkám v duchu, ale prohlásím to asi nahlas, protože princezna všech modro černých dívek se v polospánku zavrní jako kočkovitá šelma. Políbím ji tam, kde je všude vidět kůže a rozplynu se ve snech, živočišnosti, kráse a spánku.
Ráno pak nevím, co je a co není pravda, co se doopravdy stalo a co bylo jen sen. Vedle v pokoji do kýble zvrací Kytka a Mirka mu trošku, i když mile, nadává. Zvednu se, otevřu z lednice čerstvě vytažené vyprošťovací pivo. Všem řeknu, ať nám dají do dvanácti pokoj a zamknu se s Kačenou v ložnici. Má milá si lokne, políbí mě hořce na pusu a dostaneme na sebe zase obrovskou chuť. "Tak a je to, seš sedmnácterák": směje se mi má dívka a já moc dobře vím, že tyhle narozeniny si tedy Smrťák opravdu pořádně užil. Venku už neprší, ale padají husté vločky sněhu, které mi nevím proč pořád připomínají, že jsem zase o rok starší.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
