Příběh šedesátý čtvrtý - S kytarou v dešti
Dole pod strání, když půjdete Roklí dolů k řece Jizeře, je v Boleslavi zátočina a jez. Chodívali jsme tam plavat, čerpat léto a vůbec si užívat. Ten den jsem vyzvedl Kačenku, která mi musela nejdřív ukázat svoje úplně nový bikiny. A tak jsme se zdrželi, jak už to tak u mladých zamilovaných bývá. Šli jsme, poskakovali rozjařeně po kamenech v Rokli a už jsme byli dole u Podlázek, u malé vesnice, kam jsme se chodili koupat. Bylo snad čtyřicet stupňů ve stínu.
Rozloupl jsem svoji džínovou bundu a Kačenka si ze mě dělala srandu, že jsem jako larva, která se právě vylíhla. Byl jsem bílý, opálené jen ruce a nohy z práce na zahradě. Sedli jsme si do stínu, koukali se na malá cikáňata, jak skáčou dolů do jezu. My jsem to měli z dětství od rodičů zakázané - občas se tam někdo utopil. Vyrušil nás Prcalík, který přivedl celou partu. "Jsem si říkal, kde se zase zašíváte": směje se na celé kolo a je vidět, že nejen on je v dobré náladě. Vytahuje lahev tuzemského rumu, naší bramborovou dávku radosti. Dáme panáka, pak druhého. Jde se do vody. Plavu za Kačenkou, tahám ji pod vodu. Nad námi se houpe na větvi zavěšený provaz, improvizovaná houpačka. Co se bude dít dál, je tedy zcela jasné.
Následují závody, kdo udělá lepší skok, kdo šílenější, k tomu rum, pálící se kůže, holky, hýkající smíchy. Zkrátka léto jak má být. Pak skočím nejdál a roztrhnu si stehno o větev, kterou sem přivalila řeka. Zařvu. Krve jako z vola. Vytáhnou mě na břeh a vypadá to, že vykrvácím. Jediný, kdo nepropadl panice, byla Kačenka. Jako dcera veterináře, mu občas pomáhala a tak duchapřítomně roztrhala svoje tričko Saxon a ovázala mi nohu. Nemám tohle ošetřování rád, tak mám řeči, ale umlčí mě dlouhou pusou. Zbytek letních radostí sleduji ze stínu. Závistivě, protože Kačenka je ve vodě vodní vílou a k tomu ty poskakující nové bikiny. Uff.
Pomalu usnu, zdá se mi, jak jsem v Boleslavém podzemí a je mi tam zima. "Copak, ty se nekoupeš?": ozve se nade mnou a ze sna mě vytrhne známý hlas. Sabath! To bylo snad poprvé, kdy vylezl z města, dělám si ihned srandu. Má v ruce kytaru a tvrdí mi, že mu bylo v hospodě U Dubu vedro a že tam nešel větrák. Culil se pod ten svůj retro knírek, ze kterého jsme si dělali pořád legraci (znáte to, německý pornoherec apod.). Svléká se, je ještě víc bílý než já a skáče obdivuhodnou šipku do vody. "To čumíte, co?": prská na nás z vody. "Jsem závodně plavat."
Sleduji všechnu tu krásu a je mi líto, že se jí nemůžu zúčastnit - v noze mi cuká. Přestal jsem krvácet, omyji se, utřu tričkem Saxon a slibuji Kačence, že ji koupím nové. Přilehne si ke mě Jana a poprvé a naposled v životě mi na rovinu řekne, že byla hloupá, když se mnou nechtěla chodit. Sám si sice nejsem jistej, zda já někdy úplně chtěl, ale nakonec se rozcházíme v dobrém. Kačenka právě vylézá z Jizery a stékají po ní kapky vody. Je nádherná, čistá, s úsměvem královny. V jejím pohledu se mísí hrdost, mládí, nekonečná dobrota a takový ten lesk v očích, který máme všichni, když jsme zamilovaní. Přitulí se a já ji navrhnu, že utečeme někam do lesa. Pak začne Sabath hrát na kytaru. Zapálíme oheň.
Přiláká to cikáňata, jejich rodiče i pár mladých puberťáků. Kytara jde z ruky do ruky i s rumem a nad Jizerou se rozléhá široký repertoár od rocku až po romské lidové písně. Nic už mě nebolí. Je pátek a zítra se nikam nemusí. "Hele, bude bouřka!": ukáže na západ Kytka a začne balit věci. Mirka má od dětství z hromů a blesků hrozný strach. Ostatní se přidávají. Mě a Kačence se nechce. Jednak musíme být ještě spolu a jednak pajdám na jednu nohu jako Joffrey de Peyrac. Sabath je opilý, že padá párkrát na hubu. Ostatní ho berou pod rameny a že prý ho odvedou. Během pár chvil tak zůstáváme u pomalu dohořívajícího ohně sami s Káčou.
Zahřmí a my se nejdřív schováme pod lípu. Prší, hustě, po těle nám stékají provazce vody. Držím v ruce kytaru a objímám Kačenku. Třese se zimou. Přikryji ji svoji bundou, ale je chladno zase mě. Jenže já jsem kus hubeného chlapa, tak to musím vydržet. Bojíme se, že do stromu uhodí blesk. Nakonec se rozhodneme, že poběžíme ke skalám, dolů pod Rokli a tam najdeme nějaký suchý kout. Utíkáme jako o závod. Sice za sebou táhnu nohu, na které mi praskne rána a nechávám na písku i asfaltu rudou stopu, ale nechci před svoji mokrou vílou vypadat, že jsem srab. Konečně skály.
"Hele, tamhle to vypadá dobře!": objeví Kačenka výduť v pískovci a já jsem rád, že nemusím už nikam běžet. Jdeme blíž a je tam hrozná tma. Nekouřím, ale zapalovač mi zůstal nějakým záhadným způsobem v kapse od rozdělávání ohně (je na něm napsáno Black Sabbath a mám ho pak ještě dlouhá léta). Najdeme pár klacíků, větví a suchého listí. Jsme jako dva neandrtálci, ztraceni v dešti. "Smrťáku, tak ty sis mě odtáhl do jeskyně, no to je pěkný, já taková jemná dívka, která čeká celý život na svého prince, nakonec najde takového Kopčema": Hladí mě po špinavé tváři od směsi vody, špíny a krve. Venku leje, jakoby někdo na nás vyklopil celou Jizeru.
Přijde mezi naše těla vzájemné chtění a je to krásně studené. Musím kvůli roztržené noze ležet na zádech a mám lopatky odřené od skály. Nevadí mi to. Jen se leknu, když se ozve nad Kačenkou šustot křídel. Málem se nám zastaví srdce. "Netopýři": uklidňuji situaci. Potom už je dlouhý, táhlý klid a já zase chci, aby to nikdy neskončilo.
Do naší "jeskyně" pomalu proniká tma a déšť dál šustí, jakoby neměl nikdy skončit. "Nechceš mi prosím zahrát": poprosí mě Kačenka a já, i když jsem a navěky budu na španělku dřevo, tak se snažím vyloudit pár melodií. Nejde mi to a vzteky přikládám stejně rozmoklou a rozklíženou kytaru do ohně. Místo toho vyprávím dlouhé příběhy a prokládám to zpěvem. S ozvěnou dvojhlasně ševelíme do tiché temné chodby staré rockové skladby.
"Co kdybychom už nikdy nikam nešli? Zůstaneme tady, pryč od lidí, budeš chodit lovit?!": zkouší to na mě krásně mladistvě a naivně Kačenka. Směji se té představě, asi bychom umřeli hladem. Potom se má džínová kráska rozpláče. "Ježíši Kriste, to tě tolik rozplakal můj zpěv?": ptám se. "Ne to ne, ale tam u ohně, mi jedna cikánka četla z ruky": pokračuje mezi vzlyky. A vypráví mi, jak ji vzala dlaň do dlaně, koukla jí do očí a řekla jí, že zažije obrovskou lásku, že potkala toho pravého, ale že to není na věky. Pak nechtěla mluvit, ale prý dojde k něčemu hroznému.
Kdybych já tenkrát věděl, to co dnes, tak bych se určitě nesmál.
Nemohl jsem přijít na nic jiného, jak Kačenku utěšit, tak jsem ji začal líbat, hladit a nakonec došlo zase k těm krásným věcem, které si necháváme každý pro sebe. Plakala, plakala i potom, ale začaly ji docházet slzy. Když už se nadechla, tak mi říkala, že by beze mě nepřežila, ať se prý chráním, ať nejsem takovej blázen. Slíbil jsem jí, že se budu snažit a svůj slib jsem myslel smrtelně vážně. Přísahali jsme si a pak jako nějaké ošklivé znamení na kytaře praskla v ohni struna. Kačenka se lekla a zase se rozplakala. Nevěděl jsem, co dělat. Na čtení z ruky od starých cikánek jsem nějak nevěřil.
Vzal jsem ji radši za ruku a vytáhl ven na déšť. Nadzvedl jsem jí (božský!) zadek, hodil si ji do náruče a předvedl asi svůj dosud největší fyzický výkon. Po mokrých kamenech, s nohou v ohni, jsem uplakanou panenku Kačenku vynesl až nahoru na Radouč. Ten den se nocovalo u nás. Moje máma zavolala její, že prý v tomhle počasí nikam nepůjdeme. Jen jsem musel spát vedle v pokoji, to prý aby nedošlo k nějakým nepřístojnostem.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
